Snažím se to respektovat, stejně jako další instrukce – nikde nenechávám povalovat své věci, každý den se koupu a vyměňuji si spodní prádlo, jednou za měsíc jdu ke kadeřnici a na pedikúru. Vlastně bych měla být ráda, že o mě mají takovou péči, ale připadám si tu jako na návštěvě.
Už rok jsem hostem – s vymezenou místností, vlastní koupelnou a televizí. Měla bych si zvyknout, ale necítím se dobře. Jakoby mě pořád sledovali, kontrolovali, hlídali… Možná jsem paranoidní, ale snacha se vždycky všechno dozví.
Když mi tuhle kočka proklouzla ze zahrady na sedačku před krbem, dostala jsem pěkně vynadáno. Že ji zničí. Kočka sedačku, ne snachu. I když to druhé by bylo asi lepší. Pořád mě komanduje. A žaluje na mě synovi. Proč zrovna tohle nepráskla?
Kočka sem jednoho dne přišla ze sousedství. Je to můj kamarád a společník, když oni dva nejsou doma. Ani nevím, jestli syn o její existenci ví. Snacha mu vlastně hodně věcí neříká...
Tiše se přesouvám do kuchyně a otevírám ledničku. Uprostřed police stojí krabička s jídlem. Mohlo by na ní být napsáno „babička“, ale je tam "Božena Humplová". Každý všední den mi doveze jídlo sociální pracovnice. Pět krabiček – snídaně, oběd, večeře a dvě svačinky. Vzorně zabalené a označené. Nemusím se o nic starat. Ale také si nemohu moc vybírat. Asi bych si mohla vzít i něco jiného, ale radši to nedělám. Mám přece svoje.
Snacha nevaří a mně to zakázali. Ona drží pořád nějaké diety a podle toho se mění obsah lednice na saláty, mléčné výrobky, koktejly či ovoce. Svého syna podezírám, že chodí tajně do restaurace, a proto je doma každý den tak pozdě. O víkendu nám objednává jídlo s dovážkou. Nemohu už pizzu a čínu ani vidět. Ale copak mu to mohu říci, když se tak stará?
Zavírám ledničku, sundávám víčko a strkám krabičku do mikrovlnné trouby. Vlastně se divím, že tu ještě smím používat. Chvíli hučí, pak to cinkne a ze zahrady se ozve mňoukání. Já blbec! Na tenhle zvuk jsem zapomněla. Kočka chce mé rizoto. Ale co, tak jí dám. Stejně si snacha myslí, že jsem sklerotická bába, tak můžu dělat blbou, že jsem neposlechla jednu z tisíce instrukcí.
Otevírám do zahrady a koukám na kočku, jak vznešeně prochází středem obýváku. Měkké tlapky boří do bílého koberce na dřevěných parketách. Neomylně zamíří až ke kuchyňskému koutu a tře se mi o nohy. Skloním se a zvednu ji do náručí. Slyším, jak vrní. Chvíli ji hladím a je mi při těch dotecích hezky. Kdy mě naposledy někdo pohladil?
Vyndám ze skříňky mističku a odeberu ze své porce. Postavím ji na zem a svůj talíř si zanesu na stůl. Obě v tichosti obědváme. Nesmím zapomenout misku umýt. Kdyby ji našla snacha, byl by to průšvih. Její výhružný šepot mi zní v uších jako ozvěna a mráz mi přebíhá po zádech.
Po obědě si udělám kávu. Piju už jen instantní. Nesmím si vařit vodu v konvici, abych ji nezapomněla vypnout. Mám tady takový stroječek, ze kterého teče horká voda kdykoliv stisknu tlačítko. S pobavením přemýšlím, jestli by se to tlačítko mohlo někdy zaseknout a vypustit celou nádrž na tu opečovávanou podlahu, co se po ní smí chodit jen v měkké domácí obuvi. Stejně tak se nesmí nechávat hrnečky na skleněném stole, aby nedělaly kroužky, a opírat ruce je také zakázáno – dělají fleky. Ty snacha nesnáší. Každý týden chodí uklízečka všechnu špínu uklidit a vše vycídit do vysokého lesku. Brrr! Všechno je tady tak studené. Jako to moje kafe z ohřívače vody.
Po obědě si jdu odpočinout do svého pokoje. Jsem ospalá. Kočka jde se mnou. Střídavě usínáme před televizí až je venku tma. Jak to, že už je večer? Normálně tolik nespím. Zvlášť přes den. Měla bych si jít do ledničky pro další krabičku. Kde je kočka?!
Nevím, jak se to mohlo stát, ale zmizela. Jestli ji uvidí snacha… Rozhlížím se. Třeba je pod skříní nebo na druhém křesle. Nic. Všimnu si, že dveře jsou zavřené a v okně se třepotá záclona. Určitě prchla tudy. Uleví se mi. Ještěže tak.
Otevírám dveře a jdu do kuchyně. Tiše našlapuji. Snacha stojí u linky a dává nádobí do myčky. Jak jsem usnula, zapomněla jsem ho umýt. Našla koččinu misku! Syn sedí na gauči u krbu zády k nám. Snacha umyje mističku pod vodovodem a utěrkou ji vyleští, pak vezme můj špinavý hrnek a nasype do něj lžičku instantní kávy. Proč to dělá? Rozhlédne se po kuchyni a utře kočičí šlápotu na podlaze. Nasadí úsměv a jde za mým synem.
„Podívej se, miláčku,“ ukazuje svému manželovi misku se zbytky rizota. „Mám o tvoji matku čím dál větší strach. Je to s ní pořád horší. Podle všeho zase krmila tu fiktivní kočku vlastním obědem a zalila si kafe studenou vodou z kohoutku – vůbec se to nerozpustilo. Co myslíš, nebylo by jí v tom domově lépe? Naštěstí dnes celý den prospala… Ale co jindy? Mohla by odejít z domu a třeba se někde zranit…“ snacha hladí mého syna po vlasech a ukazuje mu výstřih...
„Ona ti lže, chlapečku můj. Chce se mě zbavit! Copak to nevidíš!?“ chci křičet, ale nemám na to sílu. Nechci bojovat s vlastní snachou. Vím, že už tu nemohu dál žít a budu muset balit. Došlo mi to. Není to kočka, ale já! Já jsem ten nepřítel v jejím domě…
Kam dál?
Kdo se stěhuje?
Dneska se musíš bát i ty
Chci tvoje štěstí!
To poznáš podle postele
Můj manžel prasák
Radši ho tam necháme
Dej mi taky!