Ať mě na rukou nosí - ukázka z knížky

„Chtěla bych být tak štíhlá, aby mě muži nosili na rukou…“ vysype ze sebe Anička a celá se u toho zapýří.

Krásná dáma na druhé straně obrovského psacího stolu zdvihne udiveně obočí.

„Tak to jsme tu ještě neměli. Jste si jistá? Opravdu je tohle vaše největší přání?“

„Ano! Ano! Chci být štíhlá. Chci být milována a nošena v náručí!“ Dívka vypadá odhodlaně. Nadšením jí planou oči. Bude nejkrásnější široko daleko! Muži na ni budou stát frontu, prosit o pozornost a dělat i nemožné pro její úsměv.

Žena sedící proti ní zavrtí hlavou: „Lásku neumíme – to snad víte. Ale to s tím nošením a štíhlostí zařídíme. Jestli je to vaše přání, tak nám to tady podepište.“ Pěstěná ruka v nádherných červených šatech posune k dívce pergamen, na kterém stojí její přání: „Bude tak štíhlá, aby ji muži mohli nosit na rukou.“

Dívka znejistí. Je to příliš jednoduché. Je v tom určitě nějaký háček. Ona sama se celý život snaží zhubnout, ale nejde to bez hladu a odříkání...


„A budu moct jíst a pít do sytosti?“

Obličej na druhé straně stolu se ušklíbne a brk dopíše na pergamen další upřesnění.

„Ano, budete. Tady to podepište,“ rudý nehet čertice ukáže na pravý roh pergamenu.

„A kolik budu mít času? Abych si to stihla pořádně užít…“ Dívka je plná očekávání. Její sen je na dosah! Už jen malý krůček a stane se skutečností.

„Kolik jen budete chtít… Přijdeme, až nás zavoláte,“ odtuší pokušitelka a prohlíží si manikúru na svých rukách. Tohle vyjednávání ji nudí. Stejně to pak skončí vždycky stejně. Tyhlety podružnosti jsou zbytečný… Hlavně ať už to podepíše.

„A mohla bych být také krásná?“ zkouší to dívka.

„Tohle mi zní jako druhé přání… Ale dobře. Budu velkorysá. Budete krásná a štíhlá tak, aby vás muži mohli nosit v náručí. Stačí?!“

„Pořád mám pocit, že mi tam něco chybí,“ ošívá se dívka.

„Také bych si to mohla rozmyslet a tohle jednání ukončit, jestli budete moc dlouho váhat. Nemám jenom vás,“ ďáblici cukne v obličeji a odplivne si za rameno, což se vůbec nehodí k honosnému prostředí zámečku ani k večerním šatům upnutým na jejím dokonalém těle.

Dívka sebou trhne. Pak se znovu způsobně posadí na polstrované židli a zhluboka se podívá čertici do očí. Vidí v nich nekonečnou tmu, málem se v ní utopí. Prudce zamrká, aby kontakt přerušila. Co to tu proboha provádí? S kým se to chce spojit, aby si splnila marnotratné přání?!

Ale ano, ano, chce! Už má dost toho života, kdy ji všichni přehlížejí, přestože váží metrák a je jí všude plno. Dost trápení s dietami a dalším přibíráním. Dost posměškům o špeku, madlech lásky a třesoucím se sulcu. Bude krásná a štíhlá žena. Žena! Na pergamenu chybí slovo "žena"! Na ni si ti vykukové nepřijdou.

„Dopište tam prosím ještě slovo "žena". Nerada bych se stala roztomilým batoletem,“ dívka ukazuje na pergamen, ležící uprostřed mezi ní a ďáblicí v rudých šatech plných jisker. Listina se zdá být oproti velkorysé desce ořechového stolu titěrná. Takový malý obdélníček s pár písmenky, a změní jí celý život.

Čertice se koukne k podlaze a na čele se jí na vteřinku udělá vráska: „Takhle tu budeme do večera. Zkrátíme to. Budeš krásná žena, štíhlá tak, aby tě muži nosili na rukou. Vyhovuje?“

Dívka kývne, vezme do ruky podaný brk a podepíše se na pergamen. Opěradlo křesla za ďáblicí zasrší jiskrami a čertíci na nohách psacího stolu vyplivnou každý pořádnou jiskru. Pracovnou to zasmrdí kouřem. Ozve se ženský smích. Další duše pro ni. Proč jsou ti lidé tak hloupí a chtějí tak málo? Ona by si za tu svoji nechala jinak zaplatit… Kdyby tedy nějakou měla.

„A za jak dlouho budu štíhlá?“ zeptá se ještě dívka. Už podepsala, a nic se nezměnilo…

„Brzy, má milá, brzy,“ slíbí čertice. Vstane, sbalí pergamen do úhledné ruličky a dupne kopytem. Parkety se rozestoupí, otevře se černá díra a pohltí ji. Podlaha se opět urovná.

Anička vstane od stolu. Zatím žádná změna. Vypadá pořád stejně – oteklé kotníky, kolena jak pro řezníka na ovar, masitá stehna, vyčuhující břicho, obrovská prsa a místo brady těstovitý lívanec. Na rukou i prstech má tukové polštářky. Připadají jí jako včelí nožky obalené pylem. Jen ona – Anička – je asi nikdy neshodí. Místnost je prázdná. Stůl osiřel. Jako by se nic nestalo. Možná se jí to jen zdálo.

Vtom se otevřou vysoké dveře na konci zámecké pracovny.


„Tady jsi, Aničko, všichni tě hledáme. Je porada,“ houkne na ni Vašek.

Anička kývne hlavou a jde za ním do místnosti v zázemí. Je mimo prohlídkovou trasu zámku – studená, nevlídná, s ošoupaným umakartovým nábytkem ze sedmdesátých let. Ostatní průvodci už čekají, až začnou. Je tu spousta nových tváří. Z loňska jich zná sotva polovinu. Jejich šéfová Dagmara se ujme slova. Všechny přivítá, probere organizační věci a projde s nimi text prohlídkové trasy.

„Doufám, že jste to všichni četli a okruh si prošli. Hlavně nezapomeňte na čerty. Lidi si ze zámků nepamatují vlastníky, letopočty ani nábytek. Všechny prohlídky jim splynou do jedné. Jediné, co jim v hlavách zůstane, jsou pověsti a drby. Takže v pracovně říct tu báchorku o podepsaném úpisu, o tom, jak Ruperta a hraběnku čert obelstil, a ukázat strop, kudy si je čert odnesl. Jasný? Někdo otázky?“

Anička se už už chce zeptat, proč strop, když ta ďábllice zmizela podlahou, ale pak to spolkne. Nebude tady nikomu vyprávět, že si přečetla kroniku a podle návodu, co v ní našla, si čerta, tedy čertici, přivolala. Stejně by jí nevěřili, a ještě by se vyptávali, co že si to přála. Ne, ne, tohle je její tajemství.

„Půjdeš s námi na oběd?“ zeptá se Vašek, když porada skončí.

Anička se na něj kradmo podívá a zavrtí hlavou: „Mám rozečtenou jednu knížku, slíbila jsem ji zítra vrátit,“ dává si tašku na rameno. Musí počkat do rána. Určitě. Ráno bude štíhlá! Pak s Vaškem půjde na oběd ráda. Bude vědět, že se jí neptal jen tak, ze soucitu nebo aby se neřeklo. Bude ji brát jako ženu, ne jako bezpohlavního parťáka. Bude ji chtít na rukou nosit. Anička zapomene, kde je, a zasměje se.

Vašek se na ni dívá a nerozumí. Dalo mu to dost práce, aby sebral odvahu a Aničky se zeptal. Většinou společnost nechce a nikdo není rád odmítnut opakovaně. Vašek netuší, proč je Anička tak uzavřená a skromná, když jemu připadá jednoduše úžasná. Dělá tu průvodkyni už pěkných pár let, přečetla kdejakou knížku, kroniku, prostudovala obrázky, recepty, mapy… A všechno si to pamatuje! Je neskutečná! Kdyby si jen trochu věřila, mohla tu být dávno kastelánkou. Jenže ona je radši pořád někde zalezlá v koutě a bádá v archivech. Dá jim ještě šanci.

„A co zítra večer? Jdeš na zahajovací slavnost?“

Anička chce znovu zavrtět hlavou, ale pak jí dojde, že jestli se jí má splnit přání, mohlo by se to stát o půlnoci. Nebo při úplňku? Co když bude hubnout postupně? Proč jí to čertice neřekla? Jen aby to netrvalo roky! To by nevydržela…


(Pokračování povídky najdete v nové knížce Olívie Úžasné A CO KDYŽ JE TO LÁSKA?, kterou si můžete objednat zde na webu)





http://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html



Kam dál?


Bacha na barevný signály!
Nahá zlodějka
Stála by za hřích (18+)
Kalhotky si nesundám!(18+)
Perfektní vánoční dárek
Kdo se stěhuje?
Radši ho tam necháme



Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ