Smím prosit, má vnitřní ženo? - povídka

„Pojď se mnou na nedělní meditaci…“

„Nejdu!“

„Pojď…“ zaprosí Gábina.

„Zase tam usnu…“ argumentuje Vlasta.

„Neusneš, tam se tancuje…“ přispěchá s vysvětlením Gábina, ale hned si přikryje pusu. Au! Tak to asi neměla prozrazovat.

„Cože?!“

„No, to je taková taneční meditace… To jsme ještě nezkoušely...“

„Co to zase je? Ty si vždycky vymyslíš nějakou blbost, abys měla o čem psát... Copak jsem testovací zvířátko?“ durdí se Vlasta, „Nemohly bysme, pro změnu, zkoušet třeba nějakou vířivku?“

Příliš čistý muž - povídka

Hned, jak nastoupí do vagónu metra, všimnu si, že je na něm něco divného. Jen nevím co. Průměrně vysoký, štíhlý, tenisky, džíny, bunda, čepice – naprosto obyčejný, ničím nevybočující z řady ostatních cestujících.

Vejde, stoupne si ke dveřím a na zem položí sportovní tašku. Asi jede z tréningu nebo na zápas, honí se mi hlavou.

Baví mě pozorovat lidi a hádat, co ten člověk dělá, jestli je spokojený, nemocný, ženatý, má děti... A tenhle je takovej jinej. Na první pohled uhlazenej maminčin mazánek. Vsadím se, že pod kšiltovkou má patku s pěšinkou.

Rozhlížím se po ostatních. Nikdo si ho nevšímá. Jen já se k němu musím pořád vracet. Nedá mi pokoj. Co je na něm špatně? V tom mi hlavou bleskne bílá barva. On má sněhobílé tenisky! Úplně! A čisté jsou i kalhoty, bunda, taška na zemi – všechno. Beze šmouhy, beze smítka.

Jak může být někdo takhle čistý? Dneska! Vždyť venku prší – už od rána. Sama mám boty jako družstevnice z JZD, a to jsem šla jen přes sídliště k metru...

My se doma nehádáme - povídka

„Já vážně nevím, co mám dělat…“ Lenka se tváří jako hromádka neštěstí. Utápí své obavy ve třetí sklence vína a dívá se na kamarádku Kristýnu, jako by jí mohla dát rozhřešení.

„Odejít od něj a rozvést se!“ utne už asi stou diskusi na stejné téma rázně Kristýna. Má toho dost. Kdykoliv se spolu posledního půlroku vidí, nemluví Lenka o ničem jiném.

„Neblázni! A co děti?“ oponuje stále stejně Lenka.

„Proč se o tom pořád bavíme? Co ode mě chceš slyšet? Že ty děcka slyší, že se hádáte? Že nikomu a ničemu nepomůžeš, když zatneš zuby a zůstaneš s chlapem, kterej umí akorát kafrat a čumět na fotbal? Já už opravdu nevím. Probraly jsme to stokrát, a ty od něj stejně neodejdeš…“

„A vy se doma nehádáte?“ zeptá se Lenka, která toho hned vzápětí lituje, protože odpověď zná. Kristýna nemá problémy. Žádné. Lépe řečeno, ony by tam i byly, ale Kristýna je přehlíží s nadhledem žirafy dívající se shora do mraveniště.

Tři srdce pro Milušku - povídka

„Jsem těhotná,“ zašeptá Miluška schoulená na pohovce v Tomášově objetí.

„Ne!“ vykřikne spontánně Tomáš a odstrčí ji stranou, „Promiň, to mi ujelo,“ opraví se vzápětí, ale do očí se Milušce nepodívá. Sleduje konferenční stolek před sebou. Jsou na něm fotografie z jejich první společné dovolené. Právě si je přinesli z fotolabu.

Oba se bezstarostně smějí na selfie u vody, na nádvoří Křivoklátu a v rybí restauraci je číšník vyfotil, jak mají propletené ruce na stole – vypadají, že je nemůže nic rozdělit…

„Říkala jsem, že se to může stát…“

„Já vím, promiň. Jsem sobec. Ale vůbec si neumím přestavit, že bych byl tátou. A ještě…“

„A ještě, když nejsou tvoje…“ doplní Miluška.

„Nejsou?!!“ teď už Tomáš vyskočí z gauče a začne se neklidně procházet po obýváku, „Ono je jich víc?“

Zlatá pomsta - povídka

„Nesnáším to tady! Nenávidím každý kout tohohle paláce. Všechny chodby, obrazy, nábytek… ale nejvíc, nejvíc ze všeho nesnáším JEHO!“

Bezmocně tluču do polštářů plněných prachovým peřím a cítím, jak mi hořké slzy bezmoci tečou po tvářích. Z téhle pasti zvané „domluvený sňatek“ není úniku.

Za chvíli přijdou služebné, stáhnou mě do korzetu, oblečou spoustu suknic a navrch přidají těžké, zlatem a drahokamy zdobené šaty. Napudrují a upraví mi vlasy. Jsem v tom všem přišpendlená k zemi, celý den vláčím tu nádheru jako špatné svědomí.

Ať mě na rukou nosí - ukázka z knížky

„Chtěla bych být tak štíhlá, aby mě muži nosili na rukou…“ vysype ze sebe Anička a celá se u toho zapýří.

Krásná dáma na druhé straně obrovského psacího stolu zdvihne udiveně obočí.

„Tak to jsme tu ještě neměli. Jste si jistá? Opravdu je tohle vaše největší přání?“

„Ano! Ano! Chci být štíhlá. Chci být milována a nošena v náručí!“ Dívka vypadá odhodlaně. Nadšením jí planou oči. Bude nejkrásnější široko daleko! Muži na ni budou stát frontu, prosit o pozornost a dělat i nemožné pro její úsměv.

Žena sedící proti ní zavrtí hlavou: „Lásku neumíme – to snad víte. Ale to s tím nošením a štíhlostí zařídíme. Jestli je to vaše přání, tak nám to tady podepište.“ Pěstěná ruka v nádherných červených šatech posune k dívce pergamen, na kterém stojí její přání: „Bude tak štíhlá, aby ji muži mohli nosit na rukou.“

Dívka znejistí. Je to příliš jednoduché. Je v tom určitě nějaký háček. Ona sama se celý život snaží zhubnout, ale nejde to bez hladu a odříkání...

Nahá zlodějka - povídka

„Policie české republiky. Otevřete,“ chlap jako hora buší na dveře chatky v zahrádkářské kolonii. Ty se ustrašeně třesou v pantech. Několik jeho kolegů se skrývá v okolí. Jeden z nich vzadu šplhá na převrácený sud pod oknem, aby mohl začít kontrolovat situaci uvnitř.

Tohle až budu vyprávět holkám na cvičení. Ty budou valit bulvy! Možná jsem měla, kromě volání tísňové linky, brknout ještě Mařeně a Bohuně, aby to taky viděly. Ale teď už je pozdě. Že mě to nenapadlo dřív!

Člověk by si řekl že je zima, nikde ani noha, všichni se připravují na Vánoce. Třeba já pekla, když jsem si všimla, že dole ve stráni svítí světlo. A přitom Erika říkala, že přijedou až na boží hod. Což je za čtrnáct dní! Taky toho má, holka, moc. Její syn se bude v březnu ženit. Když mi vyprávěla, co je to starostí, nechtěla jsem ani věřit. Teď třeba kvůli tomu malujou celej kvartýr…

„Otevřete, nebo budeme nuceni vyrazit dveře!“ hřímá policista v černém a nepřestává energicky tlouct na dveře. Jestli udeří ještě párkrát, nebudou muset nic vyrážet, protože upadnou samy…

„Ne, ne, počkejte, jdu ven,“ ozve se z chaty hlas.

Kalhotky si nesundám – povídka 18+

„Vůbec nevím, co mám dělat. Proč se neozýváš? Byl to opravdu tak špatný nápad? Chyba? Chtěla jsem moc?

Kdybys o tom tenkrát nezačala mluvit na večírku, nic by se nestalo. Opravdu! Dál bychom byly „jen“ kamarádky. Jenže jsme se opily a ty jsi asi řekla víc, než jsi chtěla. Anebo to prostě muselo ven! Já věřila té druhé variantě. Teď nevím…

Už je to týden. Tolik bych tě chtěla znovu vidět! Klidně jen jako dřív. Můžeme se tvářit, že se nic nestalo, a jít na kapučíno do naší oblíbené kavárny, vzít děti do parku nebo na hřiště…“

Šárka má chuť napsat za poslední větu velké „PROSÍM!“ Ale neudělá to. Bylo by to zbytečné. Vezme papír s právě napsaným textem a roztrhá ho. Všechny ty kousíčky nasype do kovové misky, pokape olejíčkem z malé modré lahvičky, přidá pár sušených kvítků a všechno to zapálí dlouhou sirkou. Odříkává mantru a dívá se do ohně, dokud nezhasne. Z dopisu zbyde jen létající popel, který spláchne do výlevky.

Kdyby všechno bylo tak jednoduché! Tenhle malý rituál jí má pomoci zapomenout. Ale copak to jde?