čtvrtek 21. března 2019

Příliš čistý muž - povídka

Hned, jak nastoupí do vagónu metra, všimnu si, že je na něm něco divného. Jen nevím co. Průměrně vysoký, štíhlý, tenisky, džíny, bunda, čepice – naprosto obyčejný, ničím nevybočující z řady ostatních cestujících.

Vejde, stoupne si ke dveřím a na zem položí sportovní tašku. Asi jede z tréningu nebo na zápas, honí se mi hlavou.

Baví mě pozorovat lidi a hádat, co ten člověk dělá, jestli je spokojený, nemocný, ženatý, má děti... A tenhle je takovej jinej. Na první pohled uhlazenej maminčin mazánek. Vsadím se, že pod kšiltovkou má patku s pěšinkou.

Rozhlížím se po ostatních. Nikdo si ho nevšímá. Jen já se k němu musím pořád vracet. Nedá mi pokoj. Co je na něm špatně? V tom mi hlavou bleskne bílá barva. On má sněhobílé tenisky! Úplně! A čisté jsou i kalhoty, bunda, taška na zemi – všechno. Beze šmouhy, beze smítka.

Jak může být někdo takhle čistý? Dneska! Vždyť venku prší – už od rána. Sama mám boty jako družstevnice z JZD, a to jsem šla jen přes sídliště k metru...
Miluji záhady! Hraji si s možnostmi a napadne mě, že třeba nakoupil v nějakém obchodním centru a šel východem rovnou do metra. To bude ono! A v té tašce má staré oblečení… Uff! Tak to nebylo tak těžké, pomyslím si.

Jenže na další zastávce se do vagónu natlačí početná skupinka turistů a muže tak posunou směrem ke mně. Všimnu si, že jeho oblečení není nové a že má na ruce bílou šmouhu. Ano, napadl mě sekáč. Jenže už jste viděli second-hand v obchodním centru u metra? Já také ne… A ta barva na ruce? Přejíždím toho chlapa očima jako úchyl. Už si mě všimnul. Nervózně uhýbá pohledem a chystá se vystoupit.

Tak to ne! Já to musím vědět! Zvednu se a jdu k němu. Zhluboka se nadechnu, přivřu oči a snažím se identifikovat, co cítím. Prací prášek, aviváž? Nevím, ale je to vůně čistého prádla. Že by čistírna? Tu by v obchoďáku mít mohli…

Muže svým zájmem evidentně znervózňuji. Chci ho uklidnit, a tak se zeptám: „Nevíte, kde bych našla kvalitní čistírnu oděvů?“

Obočí mu vyjede ke kšiltu a chlap začne couvat.

„Počkejte, já to nijak nemyslela, já jen, že jste takovej čistej…“ plácám, „Víte, já píšu a hrozně by mě zajímalo, jak jste se dostal do metra takhle bez bláta? Mohla by to být super detektivka...“ napadne mě. Už ale vidím jen jeho záda, jak se snaží probojovat plným metrem, co nejdál ode mě.

Když vagón zastaví, vystoupím a vydám se za oním mužem. Třeba je naimpregnovaný a až vyjde ven, všechna venkovní špína po něm jen steče… Honí se mi hlavou. To by mohla být sci-fi!

„Nechoďte za mnou. Jste normální?“ oboří se na mě na eskalátoru a začne brát schody po dvou.

„Ale já se jen slušně zeptala…“ odpovím a funím za ním. Začíná mít náskok. Bojím se, že mi zdrhne, ale nahoře vběhne přímo do náručí policie. To mě zastaví. Teď jim to práskne a nařknou mě ze stalkingu… Proč jen musím být tak zvědavá?

Jeden policista drží muže za rukáv a druhý jde ke mně.

„Stalo se vám něco?“ zeptá se se zájmem.

Vrtím hlavou. Pořád ještě nemůžu popadnout dech.

„Obtěžoval vás, nebo vám dokonce něco ukradl?“

„Ne, rozhodně ne!“ vydechnu.

„Tak proč toho muže honíte?“ policista změní tón hlasu, „Partnerské spory?“ zkusí ještě.

„Je čistej!“ vydechnu.

„Prosím?“ policista mě patrně začal považovat za neúspěšnou dealerku koksu.

„Úplně čistej, a venku prší,“ snažím se objasnit, co mě tak zaujalo.

„Ukažte mi občanský průkaz a pojďte se mnou,“ řekne.

Následuji ho a cestou lovím v kabelce občanku. Druhý policista porovnává moje doklady s průkazem onoho muže.

„Znáte se?“ vezme to od začátku, když zjistí, že nemáme shodnou adresu a předpokládám, že ani jméno.

„Ne,“ odpovíme oba společně.

„Proč jste utíkal?“

„Já neutíkal, šel jsem jen trochu rychleji,“ mlží muž.

„A vy?“ otočí se policista ke mně.

„Já jsem jen chtěla vědět, jak je možný, že je tak čistej…“ opakuji asi po desáté.

Teď už na mě zírají všichni tři.

„Jak to myslíte? Upřesněte to,“ vyzve mě ruka zákona.

„Jednoduše. Víte, já píšu romány, a tak dost pozoruju lidi, jejich charaktery a tak… A tenhle muž je hrozně čistej, a venku prší, tak jsem jen chtěla vědět, jak se mu to povedlo…“

Koukám na tři chlapy, kteří svorně kroutí hlavou. První z policistů se zasměje a podá nám zpátky průkazky. Přejede očima pronásledovaného muže, pak mě, a výhrůžně pronese: „Můžete jít. Oba. A vy pani přestaňte tady pána obtěžovat. Jasný?“

„Jasný,“ kývnu a strkám průkazku do kabelky, „A nemohl byste mi to přece jen prosím vysvětlit? Já jinak nebudu spát…“ zkouším hrát na city.

Muž zčervená.

„Co kdybych vás pozvala na kávu nebo na skleničku. Teda, kdybyste chtěl…“ odmítám se pustit poslední šance odhalit jeho příběh.

Policista s vysílačkou se otočí ke kolegovi: „Hele, jdeme, u náměstí vykradli banku. Teď to hlásili. Normálně se provrtali nějakým tunelem a stejnou cestou zdrhli. Myslel jsem, že to už dneska není ani možný…“ hlasy policistů mizí spolu s jejich siluetami v hlubinách metra.

Příliš čistý chlápek se na mě nejistě podívá. Oba víme, že vím. Rozepne kousek zipu na své tašce, zaloví uvnitř a já zahlédnu totálně zaprášené oblečení. Vyndá ruku z tašky, strčí mi hrst bankovek do kabelky a řekne: „Dejte si tu skleničku i za mě. A hlavně pssst!“ zasyčí do ticha. Než se vzpamatuju ze svého odhalení, zmizí do té mokré špíny venku.







Kam dál?


Cizí náušnice
Budeme si tykat?
My se doma nehádáme
Tak s touhle nikam nejdu!
Nikdy nejez cizí piknik!
Zlatá pomsta
Zapomenout na včerejšek (15+)
(Ne)odhalené tajemství


http://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html




Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ