čtvrtek 14. března 2019

Cizí náušnice - povídka

Vašek


„Říkám ti, že se to musí umět,“ Vašek si opile šlape na jazyk a sotva se drží na barové židličce.

„A ty to umíš,“ přikyvuje Míra a poplácává Vaška po zádech.

„Jo!“ škytne Vašek a ukáže barmanovi, že si to dají ještě jednou. Barman pokrčí rameny, ale jde jim nalít.

„Hele, řekni mi, jak to děláš…?“ Mirek skelným zrakem zírá na kamaráda.

„To je hrozně jednoduchý! Na ženský musíš fikaně. Třeba minule našla ta moje – jako Dita, v koši se špinavým prádlem náušnici. Prej vypadla z nějaký mý košile. A přišla za mnou, abych jí to jako vysvětlil. Chápeš?“

„Chápu! A co ty? Cos udělal?“ Míra se nakloní k Vaškovi blíž, aby mu nic neuniklo.

„Zatloukal! To je jasný, chlape. To se musí! Zatloukat! Zatloukat a zatloukat!“ Vašek při každém „zatloukat“ mocně praští do naleštěného pultu před sebou. Vyslouží si tím káravý pohled barmana a tak zvedne omluvně ruku, „Dobrý, dobrý, kámo, už nebudu…“ Vašek pofouká místo, kam ještě před chvílí dopadala jeho pravice, a pak ho pohladí. „Dobrý?“ zeptá se.

Barman nic neříká, jen nepatrně přikývne. Je zvyklý.

„A ona ti věřila? Jako že nic nebylo a ta náušnice se tam ocitla nějakým zázrakem?“ diví se Mirek.

„Věřila, kamaráde, věřila.“

„To je divný. Mně by na to ta moje neskočila…“

Vašek zvedne ruku, dá prsty do véčka, ukáže si jimi do očí a pak ruku otočí a namíří prsty do očí Mírovi, „Vždyť to říkám, že se to musí umět. Celý to kouzlo je v pohledu. Jasný?“

„V jakym pohledu?“

„No v tvým! Musíš se jí dívat do vočí. Tak jako zpříma a pořád,“ Vašek valí na Mirka bulvy, jakoby měl nějakou krutou oční nemoc a opakuje u toho gesto s prsty do V.

„Aha! A to jsi vydržel? Ty si borec!“

„Sem! A to není všechno! Já jsem tak dobrej, že mi večer po tom všem ještě dala.“

„A co ti dala?“ Mirek po několika pivech a panácích ztrácí nejen balanc, ale i souvislosti.

„No byl usmiřovací sex přece!“

„Boží! Ty to s těma ženskejma válíš, Vašku. A na to se napijem!“ Mirek pozvedne skleničku.

„A na to se napijem!“ zahuláká Vašek a pořádně třískne svou skleničkou o tu Mirkovu.

Ještě si dají tohodle panáka a pak mu řekne, že je tak opilý, že u něj potřebuje přespat. Ale zejtra, zejtra už to s Ditou skoulí, přesně tak jak teď povídal... Pitomá náušnice!


Dita


„Jo, vyhodila jsem ho,“ konstatuje Dita a zhluboka si lokne červeného vína, „Zase…“


„Ty seš drsná!“ v Jitčině hlase je slyšet obdiv smíšený ještě s něčím navíc.

„Ale nejsem! Dneska se vyspí u Mirka a zejtra je tu jako na koni. S kytkou a nějakou další blbou výmluvou. Už mě to nebaví.“

„A co proved tentokrát?“ Jitka Ditiny storky hltá. Je to lepší než koukat na italský seriál. V tomhle manželství se furt něco děje.

„Našla jsem mu náušnici…“

„Vašek si nechal nastřelit náušnici? To bych do něj nikdy neřekla…“

„Ale prd! On ne.“

„A kdo?“ Jitka sice pije teprve první sklenku, ale vypadá, že se v tom nějak ztrácí.

„Nikdo si nenechal nic nastřelit! Našla jsem náušnici v jeho oblečení.“

„Aha…! Na co potřebuje Vašek náušnici, když si ji nechce nechat nastřelit?“

Dita to vzdá. Zvedne se z křesla, dojde ke komodě, otevře první šuplík a vyndá dlouhou visací náušnici s perlou. Přinese ji ke stolu.

„Tuhle jsem našla v jeho košili.“ Dita drží náušnici mezi ukazováčkem a palcem pár centimetrů Jitce před obličejem. Ta vypadá hodně překvapeně. Pak se vzpamatuje a zablekotá:

„Hele, ale tohle se nastřelit fakt nedá… na to jsou takový speciální malý…“

Dita přemýšlí, jestli je její kamarádka tak natvrdlá už dlouho, nebo jí jen nesedlo vypité víno.

„Jitko! Zapomeň na nastřelování. Nikdo si nikam nic dávat nebude. Tuhle náušnici jsem Vaškovi našla v oblečení, když jsem šla prát. Určitě patří tý jeho asistentce.“

„Ne!“ Jitka si přikryje ústa. Že ji to samotnou nenapadlo...

„Jo!“ Dita si sedne zpátky na gauč a oběma dolije skleničky.

„A co budeš dělat? Myslíš, že s ní něco má?“ Jitka vezme šperk do ruky a prohlíží si ho ze všech stran.

Dita si lokne červeného a odfrkne: „Vašek? Já nevim…“

„Jak jako nevim? To snad ženská pozná ne? Intuice a tak…“

„Začal cvičit, zhubnul, už spolu skoro nespíme…“

„Tak to je jasný! Určitě ti zahýbá! To jsou příznaky!“

„No jo, ale čeho? Taky to může bejt přechod, teda ta krize středního věku. Dneska už to prý mají čtyřicátníci.“

„A přespává někdy jinde?“

„U Mirka, na služebce, dost často mají v práci mejdan a přijde až ráno…“

„Tak to máš jasný, holka… Co budeš dělat?“

„...Ale zase dost kašle na oblečení… A ty jeho trenýrky. To mu můžu pořád říkat, ať to střídá častějc a nic…“

„Divný. A myje se?“

„Jo, to jo, ale to dělal vždycky.“

„Nosí ti dárky, kytky a tak?“

„Jen když mám narozeniny…“ Dita se snaží nedívat na krabičku oblíbených bonbónů ležící na komodě, kterou jí přinesl Vašek před dvěma dny. Výjimky se nepočítají. Určitě ji od někoho dostal a jen ji donesl domů.

„Tak to je dobrý.“

„Co je na tom dobrýho?“ podiví se Dita.

„Kdyby měl ženskou, nosil by ti dárky…“

„To je nějaká blbost, ne? To by je spíš nosil jí…“

„Oni to prý dělaj tak, že co koupí milence, koupí i manželce. Aby měli čistý svědomí a nepletlo se jim to. Navíc, když najdeš účet, tak to bylo jako pro tebe...“

„Tak to je Vašek buď bez milenky, nebo mu tuhle poučku nikdo neřekl…“ utrousí Dita uštěpačně.

„A co ti vlastně na tu náušnici řekl Vašek? Zeptala ses ho na to?“

„Jo, zeptala. Kroutil se jak užovka a tvrdil, že je to blbost.“

„Typický! Vždycky zatloukaj! Koukal se ti přitom do očí?“

„Ne, přepínal programy na televizi, ale asi ho to rozhodilo, protože tam dal Prima Love, což by jinak nikdy neudělal…“

„A co pak?“

„Vzala jsem mu ten ovladač a řvala na něj, že si ze mě nikdo srandu dělat nebude, a ať kouká vypadnout, že toho mám dost a že už ho nikdy nechci vidět. Bylo to tady jak v Itálii, i když jen z mojí strany. On tady jen tak seděl a blbě čuměl.“

„Slušný! On fakt nic neřekl? A ani, když odcházel?“

„Jestli nemám chuť na sex…“

„Děláš si legraci…?!“

„Ne, prý mu kamarádi říkali, že usmiřovací sex je nejlepší. Tak jsem dneska nechala vyměnit zámek.“

„Tý jo! Se ti nedivim…“ To bude Vašík překvapenej, pomyslí si Jitka. A třeba by se mohl přijít poradit k ní, co s tím má dělat... Má to hned vedle. Škoda, že je ten chlap, pokud jde o ženský, tak trochu trouba. Tuhle to na něj zkusila v zákoutí zahrady při zahradní párty, a on prostě utekl. Přitom by byla určitě lepší manželka než Dita. Ona by se o něj jinak starala. Žádný scény, rozmazlovala by ho…

V patře nad obývákem se ozve hlasitá hudba. Jitka tázavě zvedne oči, „Myslela jsem, že jsi tu sama…“

„To nic, to je náš Tonda. Přijel na víkend z vysoké…“

„Aha! Tak to abych nerušila...“

„To je dobrý. Promiň, jen se ho zeptám, jestli nechce večeři. Nějak jsem na něj v tom rozčilení zapomněla,“ Dita se zvedne a odchází do patra za synem.

Jitka se rozhlíží po obývacím pokoji. Místnost zařizoval architekt. Na stěnách visí dvě olejová plátna – originály, žádné kopie. Hluboká kožená křesla jsou více než pohodlná. Mahagonový stůl není z překližky jako ten jejich, ale ze skutečného dřeva. Krásně se leskne, jak ho Ditina hospodyně pravidelně přetírá leštěnkou s včelím voskem. Jitka by takhle chtěla taky bydlet… A moc!

Jenže ten její ňouma na tohle nikdy nevydělá. Jo, to Dituška si uměla vybrat. Jitka se ušklíbne a lokne si drahého vína. Je o hodně lepší, než to, co přinesla ona. Už je to rok, co se přistěhovali do stejné ulice a začali se kamarádit s Ditou i Vaškem. A ona už rok nechápe, co on na té své hádavé ženské vidí…

I když teď s tím vyměněným zámkem to vypadá nadějně… Jestli teda Dita nekecá a vydrží. Jitka si to raději pojistí. I když se musí vypořádat hned se dvěma – nejméně. Jednak s Ditou a taky s majitelkou tý náušnice. Trochu ji štve, že ji to samotnou nenapadlo. Dotáhla by to ještě otiskem rtěnky a trochou parfému...

S touhle amatérkou od Vaška z práce, co mu dala jen náušnici do kapsy košile, bez promýšlení detailů, si to vyřídí hned v pondělí. Zajde do kanceláře a jako „dobrá kamarádka jeho ženy“ tu couru varuje, ať nešahá na to, co není její. To bude brnkačka. S Ditou to bude horší. Ale možná bude stačit pár vhodně naaranžovaných fotek...To už Vašík neokecá a ona si na něj počká s otevřenou náručí. To zvládne, už jen ten barák za to stojí….






Chcete se seznámit? Máte jedinečnou příležitost! Autorka blogu Olívie Úžasná bude už tuto sobotu 16. března 2019 hostem spisovatelky a novinářky Dany Emingerové. Pokřtíme společně naše knížky a budeme z nich i číst. Užijeme si krásný večer plný autorského čtení a jazzové hudby! V sobotu jste srdečně zváni v 19 hodin do pražského divadla Dobeška.♥



Kam dál?


Budeme si tykat?
My se doma nehádáme
Tak s touhle nikam nejdu!
Nikdy nejez cizí piknik!
Zlatá pomsta
Zapomenout na včerejšek (15+)
(Ne)odhalené tajemství








Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ