čtvrtek 13. prosince 2018

Nahá zlodějka - povídka

„Policie české republiky. Otevřete,“ chlap jako hora buší na dveře chatky v zahrádkářské kolonii. Ty se ustrašeně třesou v pantech. Několik jeho kolegů se skrývá v okolí. Jeden z nich vzadu šplhá na převrácený sud pod oknem, aby mohl začít kontrolovat situaci uvnitř.

Tohle až budu vyprávět holkám na cvičení. Ty budou valit bulvy! Možná jsem měla, kromě volání tísňové linky, brknout ještě Mařeně a Bohuně, aby to taky viděly. Ale teď už je pozdě. Že mě to nenapadlo dřív!

Člověk by si řekl že je zima, nikde ani noha, všichni se připravují na Vánoce. Třeba já pekla, když jsem si všimla, že dole ve stráni svítí světlo. A přitom Erika říkala, že přijedou až na boží hod. Což je za čtrnáct dní! Taky toho má, holka, moc. Její syn se bude v březnu ženit. Když mi vyprávěla, co je to starostí, nechtěla jsem ani věřit. Teď třeba kvůli tomu malujou celej kvartýr…

„Otevřete, nebo budeme nuceni vyrazit dveře!“ hřímá policista v černém a nepřestává energicky tlouct na dveře. Jestli udeří ještě párkrát, nebudou muset nic vyrážet, protože upadnou samy…

„Ne, ne, počkejte, jdu ven,“ ozve se z chaty hlas.
Teprve teď mě napadne - co když to nejsou zloději?! Jestli jsem zavolala policajty na někoho známého… Ale já si opravdu myslela, že jim někdo vykrádá chatu. Mám to tady na starosti a zkoušela jsem se přece Erice dovolat. Kdyby to vevnitř byla ona, přišla by mi říct, že je tady. Určitě! Raději znovu vytáčím její číslo. Poslouchám, jestli se ozve z chatky šílená melodie, co má jako zvonění.

Ve stejnou chvíli uslyším otáčení klíče v zámku dveří a „Haló,“ z telefonu.

Nepřestávám sledovat vchod do chaty a tiše mluvím do mikrofonu, „Tady Krista, nejste tady na chatě, že ne?“

„Ahoj Kristo! Ne, nejsme, říkala jsem, že přijedeme až po vánocích. Děje se něco?“

„Asi se vám někdo vloupal do chaty. Ale neboj, už jsem zavolala policajty, a ti to tady celý obšancovali. Nemají šanci jim utéct. Ty, hele, ona je to holka!“

„Jaká holka? Chceš říct, že nám chatu vykrádá ženská?“

„No, já ti nevím, vypadá to tak. A dokonce je nahá!“ vypísknu, „Má na sobě jen deku… To jsou dneska lidi. Asi tam chtěla i přespat… Proč by se jinak svlíkala?“

„Paní, tady nemůžete takhle stát a telefonovat…“ upozorní mě mladičký policajt a už mi sahá na rameno, když v tom ji poznám, „Ale já vím, kdo to je! Ta v tý chatě!“

Policista má v hlase pochybnost: „Jste si jistá?“

„Jsem!“ kývnu.

„Tak ukončete hovor a pojďte podat vysvětlení,“ orgán vypadá netrpělivě.

„Eriko, Eriko, promiň, já jsem omylem zavolala policajty na vaší Verunku. No, na tu slečnu, co si jí má Sláveček brát. Jmenuje se tak, ne? Promiň, já netušila, že tu budou… To je trapas!“

„Vypněte to. Nebo vám ten telefon zabavím,“ sjede mě policajt.

„To neuděláte. Kdybych neměla telefon, tak vás nikdo nezavolal!“ hájím se, i když je mi jasný, že jsou tu dneska zbytečně. Slávečka znám už od plenek. To si vyslechnu! Taky by měl vědět, že mi to tu dali na hlídání a že se má přijít ohlásit. Nic by se nestalo…

„Já se pak ještě ozvu, Eriko, musím jít „podat vysvětlení“, jak říkal tady ten fešný policista. Chtějí mi zabavit mobil, představ si!“

„Tak to by stačilo!“ muž v černém zakaboní tvář a podívá se na mě jak ten protivnej buldok od sousedů.

V tu chvíli málem zkamením. Ne kvůli němu, ale vidím před sebou Veroniku a vedle ní nějakýho úplně cizího chlapa jen v ručníku kolem pasu. Oba ukazují občanky tomu velikýmu policajtovi, co bušil na dveře.

„Ale to přece není Sláveček…“

Policistovi vyjede obočí, „Sláveček?“

„No ano, tady ta slečna je snoubenka, jestli se to tak dneska ještě vůbec říká, našeho Slávečka. Ale tohle není Sláveček, toho bych poznala. Nemá fousy a je mu tak o polovinu míň než tomuhle pánovi. Co tady dělali?“

„Co by? Šukali,“ utrousí další z policistů, ještě než nastoupí i s kolegou do auta a začnou couvat z přístupové cesty ven ze zahrádkářské kolonie. Pro ně akce skončila. „Lupiči“ neutíkali, není koho honit. Kolegové to dotáhnou.

„Ne, to ne, tomu nevěřím. Taková hodná holka. To by našemu Slávečkovi neudělala…“

Veronika se třese zimou na schodišti a chlápek ji objímá chlupatýma rukama. Nejvyšší z policajtů jim vrací doklady a ještě cestou ze schodů hlásí dispečinku konec zásahu a odjezd. Dvojice zajde dovnitř a zavře dveře.

Mám hroznou chuť vlézt si na ten sud a podívat se dovnitř. Ale já se tam nevydrápu. I když, kdybych si před něj dala tu bedničku… Já vím, že se takový věci nedělaj, jenže já jsem hrozně zvědavá a taky bych nerada trousila pomluvy. Prostě mám ráda ve věcech jasno. A tomu je třeba něco obětovat.

Tak jsem si tam ten stupínek dala a lezu nahoru. Příšerně se to kejve. V poslední chvíli se chytám parapetu. Nic pohodlnýho, ale už je aspoň vidím.

On sedí na posteli a ona běhá po místnosti. Rozčíleně u toho rozhazuje rukama. On to chvíli poslouchá, pak ji chytí, obě ruce jí přidrží u těla (asi se na to gestikulování už nemohl koukat) a dá jí hubana. Ale pořádnýho. Jsem z toho v takovým šoku, že mi podjedou nohy a spadnu jak podťatá.

Ležím na zádech v mokrý trávě a zkouším vstát, když se otevře okno do zahrady. Čekám, že mě načapou a budou mi nadávat, ale místo toho on začne řvát na celou vesnici: „Miluju Veroniku a chci si ji vzít!!!“

Ta holka se vzadu směje a asi ho táhne zpátky do pokoje. Protože s tím vytrubováním přestane a okno zase zavřou. Dívat už se nepůjdu. Druhej pád už bych nemusela zvládnout. Jsem celá bolavá, špinavá od bahna a je mi zima. Ta služba sousedům je dost náročná…

Až budu doma v teple, zavolám hned Erice, ať si dá vaječňák a nohy na stůl. Myslím, že Sláveček se ženit nebude, tak proč teď bílit kuchyň…






https://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html


Kam dál?


Stála by za hřích (18+)
Kalhotky si nesundám!(18+)
Perfektní vánoční dárek
Kartářka předpovídá konec
Kdo se stěhuje?
Můj manžel prasák
Radši ho tam necháme



Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ