To musíš být trochu optimistka - povídka

„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.


„Ale no tak!“ Radka roztáhne blaženě ruce, pohladí padající kapky deště a zhluboka se nadechne, „Vždyť je tu krásně!“

„To určitě…“ ušklíbne se Pavla, ale vzápětí zvolá: „Támhle, támhle je ta hospoda, kde máme objednaný oběd. Slyšíte všichni? Řízek! Sucho! Hurá!“

Skupinka vděčně odpoví: „No konečně!“

„Já chci pivo!“

„Království za svařáka!“

Někteří jsou celkem v pohodě, jiní promoklí na kost. Pavla je hodně ráda, že má oblečení s nepromokavou úpravou a nechce ani vědět, jak se musí cítit ti, kteří si vzali jen obyčejnou šusťákovku. Má pocit, že by jim to měla nějak kompenzovat. Nakonec je spoluorganizátorka celé akce.

Radka ji ale předběhne: „První grog jde na mě!“

Parta zmoklých radostně přitaká.

Vejdou do hospody a usadí se k přichystaným stolům. Usměvavá servírka přijímá objednávky a začne roznášet pití, když se k Radce a Pavle přitočí majitel.

„Museli jsme to změnit…“

„Co?“

„Objednali jste si řízky, ale nepřišlo maso…“

„Jak nepřišlo maso? A co jste nám teda uvařili?“ podiví se Pavla.

„Máme tu pár porcí květáku, smažený sýr a žampiony. Brambory a tatarka zůstává.“

„Žádný maso?“

„Jak jsem říkal. To nedovezli, ale poradili jsme si. Všechno je to smažený – jako řízek.“

„Nemáte ani guláš?“

„Ten jsme nevařili… Na jídlo jste se dneska objednali jen vy…“

„No potěš koště! My jim celou dobu slibujeme řízky… Teď nás rozporcujou a udělají si je z nás…“ zasyčí Pavla.

„To nebude tak horký. Máte polívku?“

„Česnečku…“

„Tak sem s ní. Polívka je grunt…“ odstrčí starosti Radka a vezme do ruky lžíci. Zvedne ji jako žezlo. Majitel odejde do kuchyně a ona promluví k osazenstvu:

„Tak přátelé, zmákli jsme to! Ušli jsme deset kiláků v téhle slotě. Jsme dobrý!“ Radka zvedne svůj grog k přípitku. „Venku to vypadá, že přestává pršet, takže druhá polovina bude o dost snazší. Teď si dáme obídek a vyrazíme k cíli. V hotelu Zámeček se na nás už jistě těší. Máme tam objednanou jejich „královskou pečeni“, tak doufám omluvíte, že teď nebude řízek, ale smažený květák, smažený sýr nebo žampiony. Panu vedoucímu nedovezli maso, ale rozhodl se to nevzdat, a i tak nás pohostit. A my mu za to moc děkujeme! Na zdraví!“

„Na zdraví!“ ozve se kolem stolu a všichni si začnou horečně přiťukávat.

„Jak jen ty to děláš?“ kroutí hlavou Pavla.

„Stačí být trochu optimistka,“ usměje se Radka. „Doufám, že na mě zbude květák. Žampiony nesnáším.“

Zbyl. A k Pavlině překvapení dopadlo i to ostatní na výbornou. Pan vedoucí přidal po obědě štrůdl a kávu zdarma, venku přestalo pršet a skupinka se vydala dobře naladěná vstříc druhé polovině trasy.

Bohužel, hned za vsí si paní Málková zvrtnula nohu. A proto čekali na sanitku. Pak pan Kadeřábek ztratil někde hůl, kterou nutně potřeboval, a tak se museli kus cesty vracet, aby ji objevili v příkopu kousek od místa, kde začali hledat. Nakonec pan Malý dostal křeč a paní Malá hysterický záchvat, co jen si počnou.

Všechny nezdary zaháněla Radka vidinou pohodlného hotelu a bohaté večeře.

„Uvidíte, jak se vám tam bude líbit. Mají nádherné pokoje! A ty postele! Jako v nebíčku. “

Nikdo se však na pokoj s vlastní koupelnou netěšil víc než sama Radka a její tajná láska, říkejme mu třeba pan X. Je tu přece na zapřenou. Je bohatý a velmi, velmi ženatý. Celý den se tváří, že je takřka neviditelný. Na tenhle výlet se vydal s jediným cílem – strávit celou noc v náručí své milenky. Už teď však přemítá, jestli mu to vůbec stojí za ty útrapy. A změnu obědového menu tím opravdu nemyslí. Celodenní chůze, déšť, čekání na sanitku a odřené paty jeho touhy dost ochladili. Neměl jít radši s kámošema na fotbal? Teď už mohli sedět v hospodě a pít pivo. Kdyby ta Radka nebyla tak zatraceně sexy. Sluší jí to i s tím batohem a tříčtvrtečních kalhotách. Navíc je taková optimistka! Úplný opak lidí od něj z firmy.

A skutečně – Radka se celý den chová jako dítě v hračkářství – neustále na něco ukazuje a jásá: „To je krásný výhled!“ „Jééé! To jsou nádherné hrníčky na plotu!“ „Podívejte, žabička!“ „Kdo najde první houbu?“ „Vidíte ten domeček s doškovou střechou?“

Konečně je to celé za nimi a dojdou k zámku. Pokud mnozí pochybovali, tak teď se jejich obavy rozplynou. Hotel je jedním slovem krásný. Vypadá jako malý zámeček s malebným parkem a fontánkou uprostřed záhonů růží.

„Vidíš! Všechno dobře dopadlo!“ neodpustí si Radka rýpnutí vůči Pavle.

„No jo! Měla jsi pravdu – člověk musí být optimista.“ Pavla si dovolí úsměv. Je ráda, že je to za ní – těší se na večeři, víno a postel. Přece jen ten výlet nebyl tak špatný!

„Dobrý den, vítám vás u nás na Zámečku!“ zašveholí mladý recepční naučený pozdrav a shlédne skupinku utrmácených výletníků.

„Dobrý den, máme tady u vás rezervaci na Královskou večeři a dvanáct dvoulůžkových pokojů,“ Radka vytahuje z batohu papír s objednávkou.

Mladík se hluboce zahledí do počítače, „ale já tady nic takového nemám…“

„Tady!“ Radka mu šoupne papír k nosu a mrkne na Pavlu.

„Promiňte, jen chvilku,“ omluví se hoch a odejde dozadu.

Radka je pořád veselá: „To bude dobrý. Asi je tu nový. Někdo mu pomůže a my se za pár minut ubytujeme. Taky se tak těšíte do sprchy?“ zažertuje.

„Dobrý den, paní Slavíčková, pokud se nemýlím,“ ředitel ukáže na Pavlu.

„Slavíčková jsem já. Psali jsme si,“ opraví ho Radka.

„Aha! Promiňte. Sláma, ředitel.“ Muž podá Radce ruku. „Rád vás poznávám.“

„Já vás také. Doufám, že je všechno v pořádku.“

„No, jak se to vezme…“

„Jak to myslíte? Máme tu objednané pokoje?“

„Máte.“

„Skvělé! Tak to mi spadl kámen ze srdce. Tak nám dejte klíče, ať se můžeme jít ubytovat. Máme děsný hlad…“ Radka je plná života. Celý tenhle výlet pořádá kvůli jediné věci – konečně být s panem X celou noc! Dlouhá předehra, vášnivý sex a jako bonus probuzení v jeho náručí. Uvidí ho, jak spí, ráno chce dostat pusu a možná i repete. Chce něco víc, než jen ty ukradené večerní chvilky, kdy on předstírá, že je na tréninku, bowlingu nebo večerní schůzi čehokoliv a musí za hodinu, maximálně dvě vypadnout z jejího bytu a vrátit se domů.

„No víte, ona ta objednávka je v pořádku, ale jaksi není…“

„Co není!?“ Radka poprvé za dnešní den opustí své dobře naladěné já.

„Není na dnešek…“ ředitel položí papír na stůl a zabodne propisku do řádku s datumem.

„Co?!“ řeknou Pavla s Radkou v jeden a ten samý okamžik a jejich hlavy se střetnou uprostřed. Obě se ve stejnou chvíli odvrátí a drží si hlavu.

„Je tam rok 2021…“ dokončí ředitel.

„A to vám nebylo divný? Musela jsem se překliknout v tom vašem rezervačním systému. Proč jste mě neupozornil?“

„A na co? U nás je běžné, že si klienti rezervují pobyty dlouho dopředu…“ brání se ředitel.

„Rok dopředu s vámi řeší, co bude k večeři?“ nevěří Radka.

„Tak není to tak časté, ale i to se stává… Minulý týden třeba…“

„Nechme toho! Máte pro nás ty pokoje?“

„No, tak ty pokoje nemáme… Jsme plní. Snad jen… Je volná Konírna.“

„Cože?! U koní?“

„Ne, nebojte, žádná sláma, žádní koně. Je to jméno budovy, kam ubytováváme skupiny. Což jste vlastně i vy, že?“

Radka zesiná. Její představy o pokojíku lásky mizí a s nimi i její dobrá nálada. „Jak to tam vypadá?“

„Vzdušná prostorná místnost až pro třicet lidí. Krásně se vejdete. A večeři také zvládneme. Dnes je tu výborný kuchař. Mohl by vám udělat nějaké minutky. Nebo třeba něco smaženého…“

„Ne! Ne! Hlavně nic smaženého. Měli jsme mít Královskou pečeni.“

„Tu děláme jen na objednávku…. Peče se dvanáct hodin…“ pokrčí rameny ředitel. „Co takhle guláš? Nebo svíčkovou?“

„Super! Dáme si knedlíky na noc, umyjeme se ve společný sprše a pak si lehneme na palandu. Přesně takhle jsme si to představovali…“ Radka je sarkastická. Její dobrá nálada je ten tam a humorný nadhled už ani nepředstírá. Spadla ze svého obláčku přímo na nos. Když má pocit, že nemůže být hůř, uslyší pana X, jak se ptá recepčního, zda mu zavolá taxi. Když k otázce přidá stovku, chlapec se může horlivostí přetrhnout.

Celý den je v trapu. Ten, kvůli kterému se tak snažila, ji zbaběle opouští a ona tu musí zůstat se skupinou… Proč třeba nezkusil, jestli by se tu nenašel alespoň jeden pokoj, místo aby hned zdrhal? To musí být všechno jen na ní?

Pavla ji vyruší z úvah šťouchancem: „Radko, no tak! Vzchop se! Všichni na tebe koukaj. Jdeme se najíst. Nic děsnýho se neděje. Tak se vyspíme v jedný místnosti a dáme si guláš. No a? Alespoň to bude levnější. Všechno bude dobrý.“ A pak ještě dodá: „Musíš být přece trochu optimistka a jít příkladem! Vždyť to celý organizuješ...“

*****

Kam dál?

Modelka na zapřenou
Bosá chodidla do lesa nesmí
Smolná štafeta
Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku
Bonton pro milenku