Modelka na zapřenou

„Si myslíš, jaká seš hvězda, když seš teď na billboardech, co?“ zasyčí Maruna a vztekle stiskne tlačítko kávovaru. Porcelánové hrníčky o sebe zlehka zacinkají a vzduch v kuchyňce se nasytí čerstvě mletou kávou.

„Na billboardech?“ zeptám se rychleji, než se stihnu zastavit. S Marunou Verunou, jak na patře přezdíváme šéfově sekretářce, se opravdu nechci vybavovat. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Její jazyk je jedovatější než rulík zlomocný a myšlenky záludnější než podzemní chodby Alcatrazu.

„Nedělej překvapenou, na to ti nikdo neskočí. A moc se nevytahuj, na modelku už jsi stejně za zenitem,“ prská zlostně.

Pokrčím rameny a uhnu, aby mohla projít s naloženým tácem. Nechápu, o čem mluvila, ale zeptat se jí nemůžu...

„Někdy mám fakt chuť podrazit jí nohy,“ uchechtne se Ivo a odlepí se líně od zdi, „předtavuju si, jak by letěla a skončila s tím svým rypákem zanořeným v cukřence. Myslíš, že by vydechovala cukrovou vatu, když je takhle rozžhavená?“

„To těžko, nejdřív by se z ní musel stát poník… Zatím je jen kobyla.“ Oba se zasmějeme. Ivo si do svého hrnku s kávou nasype štědrou porci cukru, já do své ukápnu jen lžičku smetany.

„Zase dieta?“ Ivo zvedne znalecky obočí.

„Zase…“ vzdychnu.

„Kterej objev je to tentokrát? Že ty máš někoho z reklamky a neřekla jsi mi o tom?“

„Kéž bych někoho měla... Proč z reklamky?“

„Když jsi na billboardech… Ale fakt nechápu, proč to nevím. Svýmu kámošovi přece říkáš všechno…“

Ivo naznačí psí tlapky, slabě zavrčí a štěkne. Je praštěnej a gay k tomu, ale nevyměnila bych ho za nic na světě. 

 „Kdybych byla na plakátech, víš o tom první.“ Podrbu ho pod bradou, ať ten vtip nezkazím.

„Tak to jsem si oddychl,“ vrátí se Ivo do původní role. „Ale co to tady Maruna kdákala?“

„Nemám tušení. Fakt!“

„Na to musíme přijít. Fotil tě někdo?“

Zavrtím hlavou.

„Že by dvojnice?“

„Netuším. Víš přece, že mě nikdo nefotí. Zkrátka jsem naprosto nefotogenický typ. Nemám ani co dát na tu blbou seznamku,“ povzdechnu.

„Ale prosím tě… Ty jsi kecka...“ mávne Ivo rukou. „Zkusím na to mrknout. Třeba něco najdu.“

„Budeš jezdit autem po městě a hledat billboard, na kterém nejsem? Nebo teda údajně jsem? Dost se bojím, co vlastně propaguju. Teda já ne, ta dvojnice. Snad to není žádná politická strana…“

„To by Maruna nezáviděla… Bude to něco super!“ snaží se mě Ivo uklidnit.

„Jen aby.“ Vůbec netuším, co dělat. Všechno se to ve mně mele. Kecala Maruna? Proč by si to vymýšlela? Je možné, že je mi někdo tak moc podobný? Splete si nás víc lidí? Potřebuju zjistit, co propaguju! Hned! Kde to mohla Maruna Veruna vidět? Cestou do práce? Kde jen bydlí? V Nuslích? Jezdí metrem nebo tramvají? Z práce můžu až za dvě hodiny. A co potom? Budu lítat po městě a rozhlížet se po reklamách? Asi ano. Co jiného? „Co když Maruna nic neviděla a chce mě jen napálit?“

„Není prvního dubna a ona není vtipná,“ konstatuje suše Ivo. Sebere svou přeslazenou kávu a odejde do kanceláře. Já se vydám opačným směrem do té své. Ty dvě hodiny budou k nepřežití…

Ale nakonec nemusím čekat tak dlouho. Asi po půl hodině mi zavolá Ivo.

„Našel jsem tě.“

„Našel? Ty nejsi v kanclu?“

„Jsem! Stačilo pár telefonátů a kouzlo osobnosti,“ chlubí se.

Chce se mi do něj rejpnout, že se má přihlásit do příštího pohádkového muzikálu jako kouzelnej děda, ale spolknu to. „A je to dvojnice? Je mi hodně podobná?“

„Myslím, že ne. Jsi to ty. Celá a originál. Jsou tam teda nějaký retuše, to je jasný, ale…“

„Ty to vidíš?!!“

„Jo, mám to tady před sebou na počítači…“

„Vydrž, běžím k tobě.“ Sotva to dořeknu, praštím sluchátkem a běžím k Ivovi.

Doběhnu celá udýchaná. „Ukaž!“

Ivo se ušklíbne, odrazí se nohama a odjede na své ergonomické židli notný kus od stolu, aby mi nepřekážel ve výhledu. „Prosím.“

Stojím tam a nechápu. Na té fotce jsem opravdu já. Oddechnu si, že jsem alespoň oblečená, nesedím na záchodě a nepropaguju vložky ani vládu jedné strany…, ale jakési přírodní mýdlo pro jemnější pokožku. (Jakou jinou, že?)

„Tak co? Už si vzpomínáš?“ Ivo si založí ruce na hrudi a tváří se naštvaně.

„Co blbneš? To je nějaká koláž…“

„Tak to každopádně, ale tvojí fotku někde vzít museli.“

„Ale já fakt nevím…“

„Ok, tak vydrž.“

Ivo zvedne telefon a vytočí poslední volané číslo.

„To jsem ještě já. Díky za tu fotku. Je to ona. Můžeš mi zjistit, odkud ji máte? Fotobanka? A pošleš mi odkaz? Jo, jo, díky moc. Máš to u mě. Jasně.“

Ivo položí telefon. Nejdřív se na mě dramaticky dívá, pak se přitáhne zpátky ke stolu a otevře email. Dvě kliknutí myši a vidím se na obrazovce. A hned několikrát.

„Chceš mi říct, že sis nevšimla, že fotíš reklamu?“ Ivo se na mě zkoumavě dívá.

„Ale, ale, tohle, tohle jsou fotky od Aleše…“

„Mně je celkem jedno, jak se jmenoval ten čáryfuk, co to fotil. Já jen nechápu, proč jsi mi o tom neřekla…? A to ani nedomýšlím, že je určitě náš a ty jsi mě neseznámila. Myslel jsem, že jsme kámoši…“ Jestli se na začátku dala jeho výčitka přehlédnout, tak v poslední větě už to nešlo ani náhodou.

„Ale…“

„Nech toho! Že je to Aleš už jsi říkala…“

„Ale on není gay!“

„Ok, tak alespoň něco…“

„…A fotil mě jen tak. Není z reklamky, ale ze seznamky. To byl ten jedinej kluk, kterýho bavilo mi občas udělat fotku. Třeba tu, co mám dodnes na fejsu. Nikdo jinej mě nikdy fotit nechtěl. A i on mi nakonec říkal, že mi to moc nejde…“ Vzdychnu, když si pomyslím, jak mě Aleš odbyl, když jsem chtěla poslat výsledek našeho hodinového focení. Tvrdil, že se mu to vůbec nepovedlo a poslal mi jednu jedinou fotku… Asi na rozloučenou, protože pak se se mnou hned rozešel... Ten hajzl!

„No, vidíš, tady jich máš alespoň deset. A vůbec bych neřekl, že ti to nešlo. Jen se koukni.“

„Je to děsně divný, vidět se takhle…“ Divný je slabý výraz. Zkoušeli jsme při focení všechno možný. Olizuju tam meč, jím jablko, banán, jsem jen v šátku… „Tohle se nikdy nemělo dostat ven! Strašný!“

„Co ven… Tohle je horší. Každej si je může nejen prohlídnout, ale za pár dolarů i stáhnout a použít, jak se mu zlíbí…“

„To musej smazat! Hned! Já přece nedala souhlas! A ten musej mít, ne?“

Ivovi se blýskne v očích: „A nechceš si je nejdřív stáhnout ty? Tahle je třeba dobrá!“ plácne se do kolen a chechtá se jako šílený.

„Jako, že budu platit fotobance, za svý vlastní fotky?“

„Tak to se u fotografa dělá běžně, ne? Tohle bude vlastně docela levný. A máš tu na celý portfolio, modelíno.“

„Čemu se směješ? Co kdybych tě nafotila a šoupla do fotobanky... Jak by se ti to líbilo?“

„Já jsem přirozeně krásný a šaramantní, takže by mi to slušelo. Navíc, ty bys ty fotky neuměla ani upravit, ani prodat. Takže jsem úplně klidnej, zlato.“

„Syčáku!“ vypísknu a plesknu ho po rameni.

„Jen tě zlobím, vždyť víš. Dost se mi ulevilo, že nekecáš, protože tenhle výraz bys nezvládla, ani kdybys ho dlouho nacvičovala… A taky je fakt sranda, když si představím, že třeba tahle fotka by mohla být úplně super na nějakou pěknou reklamu na inkontinenční kalhotky nebo kvasinkovou infekci… Au! Au! Bití kolegů na pracovišti je určitě zakázané. Utlačuješ sexuální menšinu! Harašíš! Mlátíš člověka, který to dokáže nechat smazat…“

Zabrala až poslední možnost. Dala jsem mu pokoj.

Ale stejně ani Ivo neodolal a druhý den mi předal plakát, který sám vyrobil. Jsem na něm s tím banánem v puse a nějakým miminem, které tam původně nebylo. Ale neprodávám sexuální pomůcky, jak bych u tohohle záběru čekala, ale stravu pro miminka. Nápis přes půl plakátu říká: „S našimi banány, budete za hvězdu u každého…“

Ivo se přátelsky zubí: „Fotky už jsou pryč. Tohle máš na památku, modelíno. Čekám, že mě večer vezmeš na panáka. Musím si tě trochu užít. Až dáš tohle na seznamku, nebudeš mít jediný večer volný… Au! Už jsem ti říkal, že tohle bolí?“ 

******

Kam dál?

Bosá chodidla do lesa nesmí
Smolná štafeta
Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku
Bonton pro milenku