Hortenzie se snaží vzpamatovat. Všechno pěkně postupně. Je v lese. Leží na zemi. Nad ní stojí chlap, kterého už asi někdy viděla, jen neví kdy a kde. Křičí na ni, a ona neví proč… Bohužel, nemůže utíkat, což zase neví on, ale brzy to zjistí…
„To už ten bordel nosíte do lesa v pytlích!?“ Chlápek v zeleném triku a černých kapsáčích zbrunátní, „co vám ten les udělal?“
Hortenzie se rozhlíží kolem a pohled jí padne na špinavý pytel ležící hned vedle ní. Než stihne cokoliv říct, tak vousatý obr pokračuje: „Přesně kvůli takovým jako jste vy, bych nechal ten les oplotit… A nikoho sem nepouštěl. Nebo jako v Americe – hezky zvážit před vstupem a po odchodu. Nosili byste si výkaly v pytlících s sebou…“ Muž funí vzteky.
Hortenzie jeho zlobu nechápe. Navíc ji děsně bolí noha. „Co jsem provedla?“ zakvílí.
„Vy se ještě ptáte?“ hřmí on. „Taháte odpad do lesa! To se stalo! Jak vás něco takovýho jen napadlo? A hlavně proč? Vždyť já do toho vašeho přiblblýho tábora jezdím každej tejden!“
V tu chvíli jí to dojde. Tohle je ten chlápek, co vyváží odpadky! Je to ten, který přijel v pondělí do tábora a hrozně nadával. Pohádal se s majitelem a popudil si tím celé dámské osazenstvo. „Vy jste ten popelář!“ vypískne a vzápětí si přikryje pusu rukou.
„Jo jsem!“
„Ale proč mi nadáváte?“
„Schválně, jestli vás to napadne…“
„Nevím…“ Hortenzie se rozhlíží po okolí, dívá se na své ruce, nohy. Nechápe, co mohlo vzbudit nelibost. Poslední dny se tolik snažila a také změnila…Vlastně už ani neví, co je správně. Všechna pravidla, léta nastavovaná, jsou pryč. Je nevyspalá. Učí se chodit v šatech, bosa, s rozpuštěnými vlasy, řešit pocity svoje i druhých…
Vousáč ukáže na pytel.
„Vy myslíte tohle?“ podiví se ona.
„Ano, přesně. Proč to sem taháte?!!“
„Já nikam nic netahám!“ Hortenzie si připadá jako ve zlém snu. Chce se postavit, aby si nepřipadala jako brouk u jeho nohou, ale je hrozivě nešikovná. Opře se o spadlý strom za sebou a zabere. Kotníkem jí projede bolest. „Auuu!!“
„Co je vám?“ chlápek na vteřinu vypadá, že má starost.
„Kotník!“
„Aha!“ ucedí a podá jí ruku: „Pomůžu vám.“
„Nechci!“ protestuje ona.
On pokrčí rameny: „tak nechtějte. Mně je to jedno. Odvezu alespoň ten pytel.“
Hortenzie moc neposlouchá, v duchu už si nadává, že odmítla pomoc. Sama se přece nepostaví…
Vousáč pokračuje v monologu: „Ani nevíte, jak je to děsný. Od tý doby, kdy to tady nahoře pronajali. Všude odpadky – svíčky, věnečky, papírky, pošlapaná tráva, vyplašená zvěř… Ale co vám to tady vykládám, když jste od nich...“ Muž si povzdechne a promne si tvář. Najednou nevypadá nijak rozzuřeně, ale spíš vyčerpaně.
Hortenzie konečně může něco říct: „Já jsem tam teprve od pátku. Viděla jsem vás, jak se hádáte s majitelem. Netuším, o co šlo. Jen jste si tím neudělal dobrý jméno. On je tam Surík jedinej chlap a je dost oblíbenej…“ A to je ještě dost slabě řečeno, pomyslí si Hortenzie.
„Na to kašlu, chlap nebo ženská. V lese mi nikdo bordel dělat nebude!“
„To ne…“ tiše přitaká Hortenzie.
„Proč po lese běháte v tomhle?“ chlápek ukazuje na její chodidla.
„To jsou moje barefoot sandále,“ brání se Hortenzie. „Včera jsme si je vyráběly. Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy sama ušiju boty…“
„A v tom se chodí do lesa? Ženská bláznivá!“ muž si hořce odplivne do kapradí.
„Tak na mě nekřičte. Já se to teprve učím… Prý tak lépe splyneme s přírodou… Jen mě to teda děsně tlačí,“ Hortenzie ukáže mezi palec a ukazovák. Pod šňůrkami jsou vidět mezi prsty červené rýhy.
Muž na ni promluví jako na dítě z první třídy: „Ale takhle si nohy v lese vůbec neochráníte… Tohle jsou boty do lesa,“ ukáže na svoje pohorky se silnou podrážkou, zpevněným kotníkem a jistě impregnovaným povrchem.
„Já vím,“ Hortenzii ukápne slza, „Hrozně to bolí!“
Popelář se na ni poprvé podívá bez zášti: „Kotník?“
Ona kývne.
Muž se k ní sehne. Najednou je jeho tvář nebezpečně blízko. Cítí jeho dech vonící mátou a jeho kolínskou. Jak dlouho u ní nebyl žádný muž takhle blízko? Když sáhne na její kotník, chce ucuknout, ale on jí to nedovolí. „Jen chvilku, podívám se,“ zašeptá a zvedne jí nohu. Prohmatá kotník, položí jí nohu zpátky a shodí batoh ze zad. Vyndá z něj klubíčko obvazu. „Tak ukažte,“ řekne a přiloží na nohu pár chladivých lístků jitrocele, které krátce promnul mezi prsty, a zaváže ji. „Je to vymknuté. To bude dobrý. Chce to klid a do lesa pořádný boty.“
„Děkuji za pomoc. Jenže teď nevím, jak se dostanu zpátky…“
„Nebojte. Donesu vás na rozcestí a tam už si vás určitě vyzvednou,“ řekne on.
Hortenzie si zakazuje byť jen představy, jaké to bude – nechat se neznámým mužem nosit v náručí po lese. Je ale vůbec možné takové fantazii odolat?
„Zavolám tomu vašemu šéfikovi, ať si vás vyzvedne…“
Hortenzie odevzdaně kývne. To bude zase ostuda! Proč zrovna ona musí pořád vyčnívat? Copak nestačí, že je tady nová a všechno jí musejí vysvětlovat? Teď ještě nebude díky vlastní nešikovnosti chodit? O tanci ani nemluvě. Jak dlouho trvá výron? Týden? Dva? Tři? Měsíc?
„Můžete mi na oplátku něco prozradit?“ zeptá se on.
Hortenzie kývne. Už je jí nějak všechno jedno.
„Proč lidi z toho tábora tady tak blbnou?“
Hortenzie se zatváří nechápavě.
„Proč běháte bosé po lese? Trháte kytky, dupete trávu, lezete do kopřiv, pálíte ohně a vyhazujete odpadky? Já to prostě nechápu…“
Hortenzie má obrovskou chuť říct, že neví. Je tady nová. Pak si vzpomene, že kytky má ve vlasech a včera večer měli táborák. Dávalo jí to smysl. „Jak to myslíte? My přece odpadky ne…“
„Nedělejte ze mě blbce! Co je tohle?“ muž ukáže rozhořčeně na z poloviny plný pytel.
„Tohle?“ podiví se Hortenzie.
Muž jí neodpoví. Vyndá z kapsy telefon a hledá v něm číslo na Surika. „Zavolám vám ten odvoz,“ zamručí. Chvíli se dohaduje s druhou stranou o místě, kde Hortenzii vyzvednou. „Tak jdem,“ řekne pak.
Přichází ta romantická chvíle, o které ženy sní. Hortenzie se radostně nadechne, ale hned zase vydechne, aby zatáhla břicho. Teď! Teď je tady ten moment! Ale než se vzpamatuje, je všechno jinak.
Romantická představa se změní na ponižující realitu, kdy si ji ten chlápek hodí přes rameno jako pytel mouky. Do břicha ji nepříjemně tlačí jeho rameno a hlava jí nedůstojně klimbá. Za sebou táhne ten pitomej pytel, kvůli kterýmu upadla a navíc za něj dostala neprávem vynadáno… Proč jen si myslela, že jí tady bude líp?
„Tak jsme tady!“ zafuní chlap a opatrně ji posadí na pařez u rozcestí.
„Děkuju!“ zašeptá ona. Tváře jí hoří. Už aby byla pryč…
V tom její zachránce zakopne o ten pytel, co za všechno může. „Sakra!“ uleví si, „Vy to vláčíte s sebou?“ podiví se.
„Ano,“ pípne ona.
„Já bych to odvezl. Stejně jako z tábora. Nemusíte to roznášet po lese…“
„Já to přece neroznáším…“
„A proč ho taháte s sebou?“ podiví se on.
„Já do něj ty odpadky přece sbírám…“ brání se ona ukřivděně.
„Sbíráte?“ Muž otevře pytel a nakoukne dovnitř. Vyloví první trofej. Plechovka je porostlá mechem… Musela někde ležet pěkně dlouho… Ostatní věci jsou na tom podobně – obaly od sušenek, pet lahve, sáčky… Nic není nové. Dojde mu, že se mýlil.
„Promiňte,“ řekne upřímně a podívá se jí při tom do očí. Má je tmavě hnědé. Hortenzie ucítí na jazyku sladkou chuť čokolády a medu.
„Co děláte, kromě vyvážení odpadků?“ zeptá se. Ale muž už nemá šanci jí odpovědět. Ve stejnou chvíli k nim dorazí elektrický vozík majitele tábora.
„Tak, pane hajný, copak se stalo?“ zahlaholí Surik. Hortenzie si znovu potvrdí, proč se ženám v táboře tak líbí. Sebevědomý postoj, dlouhé vlasy zdobené korálky, věčně usměvavá tvář, opálené pružné tělo. I teď má na sobě jen kalhoty a dorazil bosý. Hortenzie se musí usmát.
„Vám asi nebudu vysvětlovat, že courat po lese bez bot, je blbost,“ muž ukáže na Surikova chodidla.
„Pane hajný, ale ona přece boty má…“ Surik s mužem mluví nadřazeně.
„Hmmm,“ zavrčí hajný. „Jo, jo, skvělý boty. Zvrtla si nohu. Pomůžu vám ji naložit.“
Hortenzie ztuhne. Představa, jak ji tihle dva vláčí na vozík jako nějaký náklad, je děsivá. Už, už chce říct, že tam nějak doskáče, když k ní dojde Surindel. Zadívá se jí dlouze do očí a řekne: „Ale to přece nebude potřeba. To zvládneme sami,“ zvedne Hortenzii do náručí, a jakoby nic nevážila, ji donese k vozíku a posadí na sedadlo.
Hortenzie jen zalapá po dechu. Než se stihne vzpamatovat, vozík se rozjede. Nestihla se ani zeptat, jestli je její zachránce popelář nebo hajný.
Třeba jí to zodpoví Surík cestou... Za zatáčkou si ale uvědomí, že ten pitomej pytel tam zůstal. Že v něm nejsou jen odpadky, ví, zatím, jen ona. A aby to tak zůstalo, bude se pro něj muset co nejdříve vrátit...
*****
(Tentokrát jde o ukázku z knížky, kterou připravuji. Další dvě ukázky najdete v povídkách Mužům vstup zakázán! a Mé silové zvíře je husa!)
Kam dál?
Smolná štafetaMužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku
Bonton pro milenku
Plním ti tvé přání...