Nikdo však k jeho stánku nejde. Lidé ho míjejí, občas nějaké dítě ukáže na pestrobarevného Aru na bidýlku, ale štěstíčko si od rána nekoupil ani jeden člověk. Tak špatnej flek pan Antonín nepamatuje.
Když se u něj zastaví další rodinka, co se chce jen vyfotit s papouškem, Antonín se zeptá: „Proč si tady nikdo nechce koupit štěstíčko?“
Otec rodiny si Antonína změří, „vy jste přijel z daleka, viďte.“
„Přijel… Ale na poutích se štěstíčka vždycky prodávala…“
„No jo, ale tady nemáte šanci. Vsadím se, že v těch papírových sáčcích máte jen pár cetek z plastu.“
„A taky korálky, prstýnky, přívěsky. Pro každého něco!“ hájí se pan Antonín.
„Tady jsou lidi zvyklý na jiný…“
„Myslíte jako konkurence? Mně říkali, že tady nebyla pouť od podzimka… A nikdo jiný tady na pouti se štěstíčky není, jsem si to prošel.“
„Ale ne!“ muž se podrbe na bradě, jakoby tam měl vousy. Jeho pleť je ale čistá a oholená. „Tak já vám to teda řeknu, abyste tomu rozuměl. Ale nikde o tom moc nevykládejte.“
Antonín kývne a nakloní se k muži blíž.
„My tady máme na štěstí automat.“
„Automat!?“ vykřikne Antonín, „jako že vám ty obálky vybírá stroj místo papouška?“
„Pssst!“ zasyčí muž. „Jo, automat. Ale nevypadávají z něj žádné obálky ani sáčky, jen vzkazy.“
„Myslíte horoskop?“ pan Antonín není včerejší a už viděl u konkurence ledacos. I tu bednu s umělou pannou a falešnou věšteckou koulí, co údajně předpovídá budoucnost.
„No, na první pohled to tak může vypadat, ale je to jinak. Tady, když má někdo trápení, vhodí do automatu peníz a vypadne mu rada. A když ji poslechne, tak přijde štěstí.“
„To je pěkná blbost!“ vypadne z Antonína.
„Taky jsem tomu nevěřil. A podívejte!“ muž ukáže na ženu s dívenkou, která se dělí s papouškem o piškot. „Byl jsem léta sám a dneska mám krásnou rodinu.“
„A co vám ten automat doporučil tak objevnýho?“ durdí se pan Antonín.
„Abych se oholil,“ zasměje se muž.
Maminka děvčátka se zapýří. „Chodil příšerně zarostlý. Moje dcerka se Františka bála a říkala o něm, že je bubák. Když se oholil, dovolila mi ho pozvat na večeři. A pak už to šlo všechno nějak samo...“
„Jo takhle, ono je to mezi vámi čerstvý,“ dovtípí se pan Antonín.
„Přesně tak, ale kdyby nebylo automatu, tak jsem se nikdy neholil, a o to štěstí - mít rodinu, bych přišel.“
„To bude nějaká náhoda. Kdyby to tak fungovalo, stála by tam fronta a všichni by chtěli taky.“
„Proto my to tady tutláme, aby se nenašel nějaký vykuk, co na tom bude chtít vydělat.“
„Vždyť jste říkal, že se tam hází peníze… Tak to je asi někdo vybírá, ne?“
„Vidíte, to mě nějak nenapadlo. Asi ano. Ale nikdy jsme nikoho neviděli. A víte co, zkuste to taky! Je dole na náměstí v podloubí vedle trafiky. Vypadá úplně obyčejně, a když nevíte, co umí, ani vás nenapadne dávat mu mince.“
Antonínovi to šrotuje v hlavě a kroutí hlavou. Rád by nad tím nesmyslem mávl rukou, ale nedá mu to. Sbalí si svoje saky paky do odřeného kufru, papouška posadí na rameno a vydá se směrem k náměstí. Ještě aby mi nevypadl stejný papírek jako tomu Františkovi, brumlá si pod vousy. Holil by se hrozně nerad a o ženskou ve svém věku už taky nestojí.
Chvíli trvá, než najde to správné místo, ale povede se. V podloubí stojí otlučená krabice a před ní zubožený tulák. Původně byla natřená divokými barvami, jak to Antonín zná z poutí v cizině. Místo pro pannu je ale prázdné. Zůstala jen ta napodobenina věštecké koule. A ta se teď zahalila barevným dýmem.
„Pěknej cirkus!“ ušklíbne se Antonín.
Muž u automatu se k němu otočí a tiše řekne: „Jen chviličku, prosím, půl dne jsem hledal po náměstí minci, abych ji sem mohl vhodit. Tak ať mi to teď nepokazíte.“
„Sis měl koupit radši rohlík,“ rýpne si Antonín, ale zvědavě nakukuje, jaký papírek vypadne.
Oba dva se leknou, když se z automatu začnou hrnout mince. Tulák nelení a začne je sbírat do klobouku.
„Tak to jsem nevěděl, že to funguje i jako automat na peníze…“ diví se Antonín.
Tulák se uklání stroji, který mu nasypal půl klobouku mincí do chvíle, kdy mu na kupičku přistane papírek. Neváhá ani chvilku, papírek rozbalí a začne číst.
„Tak co? Tak co? Máte nějaký heslo do banky, aby toho bylo víc?“ vyzvídá Antonín.
Tulák zavrtí hlavou, „Je tady adresa. Prý už jsem starý a potřebuju si odpočinout. Mám tam jít. Prý na mě čekají.“ Pak kývne ke klobouku s mincemi: „Za tohle si mám koupit jídlo a jízdenku.“
„Tak to mi hlava nebere. Jak to může ten automat takhle vědět? Je tady nějaká kamera?“ Antonín si prohlíží bednu zblízka a hledá oko čočky. Nikde nic. Jen plech s oprýskanou barvou.
„Si to taky zkus! Počkám. Jsem zvědavej,“ tulák se uvelebí na patníku a volnou rukou ukazuje Antonínovi otvor na mince.
„A kolik se tam hází?“
„Kolik kdo chce. Je to na tý cedulce vedle.“
„Aha!“ Antonín se trochu stydí, že si nápisu nevšiml, ale víc přemýšlí, kolik by měl dát. Dostane stejnou radu, když dá jen korunu? Nebo si musí připlatit, aby štěstí stálo za to? A co když je to všechno jen podvod, a on naletí?
Antonín nakonec zvedne ruku plnou mincí, které vyhrábl z kapsy a nechá vybrat papouška. Ten zanoří zobák do Antonínovy dlaně a vytáhne v zobáku dvacetikorunu. Přesně tolik stojí štěstíčko, které Antonín nabízí na pouti. Že ho to samotného nenapadlo!
Antonín vhodí vybranou minci do automatu, ten se trošku zatřese a barevný dým zaplní prosklenou část, stejně jako se to stalo předtím tulákovi. Jen žádné mince nevypadnou. Ve výdejním okénku se objeví papírek. Antonín ho nedočkavě rozbalí. Je tam jedna jediná věta: „Smiř se s bratrem.“
Antonín zavrtí hlavou. Taková blbost! Ještěže dal jen dvacku. Bude muset najít nějakou jinou štaci, daleko od tohohle města a prodat co nejvíc svých štěstíček, jen tak se uživí.
„Tak co? Nějaký špatný zprávy?“ zeptá se tulák, na kterého Antonín dávno zapomněl.
„Mám se smířit se svým bráchou. Jenže my spolu nemluvíme už třicet let. Ani nevím, jestli bych ho našel.“
„Tak pojď se mnou,“ nabídne tulák, „jestli tam mají místo pro jednoho, tak se určitě najde pro dva. A když ne, tak tam můžeš prodávat s papouškem štěstíčka. Určitě tam taky mají poutě.“
„A kamže to máš vlastně jít?“
„Do Chrudimi.“
„Cože? Ukaž mi tu adresu!“ Antonín vezme třesoucími se prsty do ruky tulákův papírek, přečte si adresu a začnou mu téct po tváři slzy. „To musí být nějaký komplot. Nevěřím, že by to zvládla ta krabice sama.“ Praští do skříňky pěstí. Ale jen jednou. Pak svěsí ramena a vydá se s tulákem nakoupit gáblík na cestu domů ke svému bratrovi Pavlovi do Chrudimi.
Asi nikoho nemohlo více překvapit, že je oba Pavel přivítal s otevřenou náručí. Svěřil se bratrovi s tím, jak se celé roky snažil Antonína najít a odčinit svou nerozvážnost z mládí, kdy ho vyhnal ve slepé touze po penězích. Dneska už dávno ví, že ty mu štěstí nepřinesou. A tak, aby svědomí alespoň ulevil, zbudoval na statku po rodičích útočiště pro ty ještě méně šťastné.
Když mu oba hosté vyprávěli o podivném automatu, nechtěl uvěřit. Ale nakonec podlehl argumentům a dokonce se rozhodl vypravit se k němu i se svými nájemníky.
Nějakou dobu to sice trvalo, ale po pár týdnech všichni vyrazili. Nikomu neřekl, kam jedou a proč. Autobus s frknutím zastavil uprostřed náměstí a výletníci se vyhrnuli ven. Marně se rozhlíželi po nějaké té pamětihodnosti, kvůli které stálo za to, jet takovou dálku.
„Tady! Tady!“ rozrušený Antonín táhne Pavla do podloubí, ale místo, kde stál jeho automat na štěstí, je prázdné.
„Jak to?“ podiví se.
„Tak to nevím… Doufal jsem, že skutečně existuje a může jim pomoct.“
„Ale on existoval! Fakt! A prý poradil úplně každému, nejen nám dvěma…“
„Už doradil,“ ozve se za nimi povědomý hlas. Je to František, Antonínův starý známý z pouti.
„Jak to? Je rozbitý? Musejí ho opravit?“
„Rozbitý je. Ale už ho nikdy nikdo neopraví. Bohužel.“
Antonín se tázavě podívá na Františka a ten pokračuje: „Někomu nedalo spát, jak je to možný. Chtěli zjistit, jak to ten automat dělá, že všechno ví a umí každému poradit. Chtěli ho zkopírovat a udělat víc takových automatů. Prej štěstí pro všechny! Takový kecy! Prachy chtěli. Tak to mají. Rozebrali ho do šroubku. Na nic nepřišli, ale když ho složili, tak už nefungoval. Jak se říká, kdo chce víc, nemá nic…“
František zhnuseně mávne rukou, pohladí si bradu tam, kde míval vousy, a odchází. Podloubím se nese klapání jeho bot. Sledují ho oči zklamaných mužů, kteří se o sebe budou muset zase postarat sami, a o i bez rad automatu na štěstí.
*****
Kam dál?
Hotel u maminky*****
Povinný relax
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku
Bonton pro milenku
Plním ti tvé přání...
Vzácný dar pro rodinu
Telefonát za dob korony
Dárek pro milence
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)