čtvrtek 30. března 2017

Povinný relax - povídka

„Tak pojďte, pane Vomáčko, máme tady tu vaši „oblíbenou“ relaxační půlhodinku…,“ bachařka Tonka postrkává staršího pána v civilních šatech do jídelny.

„Jak já to nenávidím. Jen to člověka zdržuje od práce!“ brblá si pan Vomáčka, ale poslušně šoupe bačkorama s přezkou směrem k jídelně. Stoly jsou odsunuté ke zdi, na zemi leží karimatky a deky. Vůně koprovky, co bude dnes k obědu, se zcela nevhodně mísí s pomerančem a skořicí z aromalampy.

Pan Vomáčka si najde svůj koutek a jen s obtížemi ulehne na karimatku. Neohrabaně se přikryje dekou a začne sledovat strop. Už ho viděl tolikrát! Ta zářivka vlevo je pořád nakřivo a šmouha mezi čtvrtou a pátou mřížkou klimatizace také nezmizela. „Kdo by taky lezl do té výšky jen proto, abych se nemusel koukat na křivou zářivku?“ pomyslí si pan Vomáčka a odevzdaně čeká na ty "relaxační novoty"...

Jídelna se zatím naplnila, všichni ulehli, a když paní Drahomíra zazvonila na svůj speciální zvoneček, tak i ztichli. Místnost zaplavila tichá hudba, šumění potůčku a zpěv ptáků.

„Tak je to tady. Proč já se vždycky nechám ukecat? Ten pitomej potůček. Zase se mi chce čůrat. Měl jsem si dojít na záchod. Nebyl jsem náhodou? Ani nevim, ale ten potok… A ty ptáci řvou jako krávy. Teď ještě začne ta ženská… No jo, už je to tady!“

„Pohodlně se položte nebo usaďte na místě, kde se budete cítit dobře,“ ozývá se z přehrávače.

„Jak se můžu cejtit pohodlně, když ležím tady na tý tvrdý mrše a vedle mě funí dvacítka dalších lidí? Tady to je jak v noclehárně. Ještě jsme si měli sundat onuce a bylo by to jak za starejch časů, když jsme na vandru spali na pryčnách. Tvrdý to bylo stejně.“

…Podstatné je, abyste se cítili příjemně…

„To se teda necejtím. Aspoň polštáře, kdyby tu byly. Ale leda tak prd. Aspoň si lehnu na bok.“

…Pokud vás napadají nějaké myšlenky, nechte je proplynout svým vědomým jako listy po vodě…

„Zase ta voda. Říkal jsem, že se mi chce... Zkřížím si nohy, snad to pomůže.“

…Srovnáme dech. Dýchejte zhluboka do bříška, nádech nosem, výdech ústy…

„To víš. Vydechnu pořádně pusou a vylítnou mi zuby. Jako minule. Kdepak, holčičko, na to už ti nenaletím. Si tady budu dejchat hezky mělce a opatrně. Žádný experimentování.“

…Uvolňujeme postupně celé své tělo, kousek po kousku…

„Tak ty si nedáš pokoj! Jen dráždi. Já se uvolním a pak se hned počůrám… Už to není, co bejvalo.“

…Začněte špičkami na nohách. Prsty na nohou jsou zcela uvolněné a bezvládné. Pak vaše chodidla a kotníky. Cítíte, že jsou zcela uvolněné a malátné…

„Už sis někdy uvolňovala kotníky, když máš nohy křížem?“

…Pak pokračujete vzhůru přes lýtka, stehna a boky…

„Ty ponožky mě prostě tlačej! Já jsem to říkal, že tyhle nechci. Maj úzký gumičky - v tom to je. Ale ta moje pořád, že nemůžu nosit ty starý. Že bych dělal vostudu. Tak mám teda nový a tlačej. To je teda život!“

…Jste bezvládní a zcela uvolnění…

„Já jsem leda tak zamotanej…“

…Dýcháte pomalu a zvolna. Uvědomujete si, jak nadechujete a vydechujete. Vše špatné odchází a dobré s čerstvým vzduchem přichází a naplňuje váš žaludek a hrudník…

„Ha! Já jsem to říkal. Opatrně – žádný dejchejte z hluboka. Vím, ne? Nejsem tu poprvé.“

…Nechte oči zavřené a představte si své oblíbené místo…

„Postel. Moje postel. Ale tu nemůžu. Za chvíli přijde ta pasáž se sluncem a větříkem a to by se mi v posteli fakt nelíbilo. Tak moře, no! …Já se picnu, teď sem to řekl a ucvrknul jsem si. Za to může to šumění… Nechápu, co lidi na tom relaxování mají. Pro mě je to vysloveně stresová záležitost...“

…Vnímáte jistotu a volnost. Cítíte se lehce. Je vám báječně ve vašem prostoru…

„Tak já s jistotou vím jen to, že mám mokrý kalhoty…“

…Cítíte nesmírný klid a bezpečí…

„Tak to teda necejtim. Jsem zcela neklidnej! Jak se dostanu zpátky do knihovny? Jestli mě ženský uvidí s tím flekem, budou se mi šíleně smát ještě měsíc…“

…Sluneční paprsky dopadají na vaše tělo…

„Je to tu….Kdyby mě to sluníčko aspoň usušilo! Takovej trapas...“

…Světlo vám přináší teplo a uvolnění…

„Jo, asi jako kdyby mi do obličeje někdo svítil baterkou. Sakra! Já jsem tady od kultury a ne od nějakýho meditování…“

…Děláte jen to, co chcete…

„Nedělám, kdybych dělal, tak teď třídím nový knížky do polic… Práce mi tam stojí a já se tu povinně válím...“



„…Pane Vomáčko… Haló, pane Vomáčko, vám se do toho nikdy nechce a pak nám tady tak pěkně usnete. Měl byste se vrátit. Za chvíli otvíráte knihovnu, tak ať na vás nečekají.“

Knihovník Vomáčka kouká do obličeje bachařky Tonky a snaží se vzpomenout, kde to vlastně je.

„Asi jsem usnul na tom písku,“ snaží se zažertovat a přemýšlí, kolik se mu toho jen zdálo. Co ty kalhoty? Mokrý. Tak tohle nezaspal…

„Pane knihovníku, chcete pomoct vstát?“

„Ne, ne, to ne.“ Vomáčka se překulí a vstane i s karimatkou. Drží ji před sebou jako štít.

„Pane Vomáčko, tu nám tu nechte na příště,“ natáhne se po karimatce paní Drahomíra.

Vomáčka karimatku stiskne silněji a couvá k východu z jídelny: „Dámy, já si ji s vaším dovolením půjčím. Na mne ta dnešní relaxace měla takový vliv, že mne to úplně začalo bavit. Určitě si zarelaxuju i v knihovně. Aby mi ten týden do příště rychleji utekl..“

Na chodbě se otočí a skoro běží ke knihovně. Tady je jeho království. I když za mřížema. I vězni potřebujou číst. Když nic jiného, tak aby jim to tady uteklo… Číst! Vždyť on si u toho ležení může číst! Proč ho to nikdy nenapadlo? Příště si na to bláznivý relaxování vezme knížku. A špunty! Pak už žádnej blbej potok a žádný sušení kalhot jako teď… To bude teprve relax!

Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

Kam dál?

Bacha na bábu!Nekompatibilní tělo
Jak to máte časem? Hrajeme si na honěnou
Dneska mám dračí
Kdo je větší magor?
Proč jsi přišla?

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ