čtvrtek 23. února 2017

Bacha na bábu! - povídka

„Tak to si troufáte, že tady sedíte.“ Matěj se zastaví u ženy, sedící na břehu rybníka.

„Myslíte?“ Olívie se otočí k muži za sebou a zacloní si oči před sluníčkem.

„Jsem si tím jistý. Jestli vás uvidí ta bába z roubenky, tak vás požene,“ Matěj ukáže hlavou směrem k dřevěnému domku nedaleko od vody.

„Proč by mě měla hnát? Vždyť tu jen sedím.“

„Ten rybník je její. Bába nesnáší cizí lidi a turisty už vůbec ne,“ Matěj se na ženu přátelsky zazubí. Pohledem sklouzne na její prsa a pak níž, až ke košíku s jídlem, co trůní hned vedle jejího zadečku. Přes drobně kostkovanou utěrku není nic vidět, ale harmonii lesa a vody sladce narušuje vůně cukru a vanilky. Že by buchty? Nebo možná lívance? Matěj od rána nejedl a žaludek jasně dává najevo svůj nesouhlas.

„Vypadám snad jako turista?" zasměje se čtverácky ona a ukáže na svou dlouhou sukni a piknikový košík.

„No, to ne… Ale jako člověk určitě," teď už se na sebe culí oba. „Nechcete si jít sednout radši někam jinam?“ naléhá Matěj.

„Ani ne, obědvám tu u rybníka ráda. Vy se bojíte?“

„Nebojím! I když se o ní teda povídají dost děsný věci.“ Matěj vytáhne stéblo trávy z pusy a rozhlédne se po okolí.

„Jo? A jaký například?“ Olívie se usmívá od ucha k uchu: „Vy ji znáte? Hořím zvědavostí.“

„Třeba to, že honí děcka s holí v ruce po lese, nebo že vás může uhranout a očarovat.. Fandově dceři vyskákaly po celém těle pupeny, asi za trest, když on jí na podzim vlezl na pozemek.“

„Uhranout? V dnešní době? Máme 21. století. Tomu přece nevěříte? Nechcete si přisednout?“ Olívie narovná cípek deky, na které sedí.

„Teď jsem vám vysvětloval, proč byste tu neměla sedět ani vy. Ta bába umí bejt fakt vostrá.“

„Já se nebojím. Franta jí tu v jejím rybníku lovil ryby…, tak ho vyhodila. A ta jeho dcera měla normální neštovice. Chytla je ve školce. Nesmíte věřit všemu, co se říká.“

„Jo? A co ta Kratochvílová, co nemohla otěhotnět a pak najednou...“

„Najednou? Já myslím, že to bylo aspoň na třikrát. Ale to bych neměla asi říkat,“ Olívie se uličnicky usmívá, i když se vlastně tak trochu stydí o takových věcech nahlas mluvit.

Matěj však stejně nepochopil, o čem je řeč, a dál si vede svou: „Vy se jí zastáváte? Viděla jste ten nápis na vratech?“

„Myslíte ten: Tady bydlí divný lidi: nemají rádi, když jim couráte po zahradě, sklízíte, co oni zaseli a necháváte tu po sobě odpadky? Tak ano, ten jsem viděla.“

„A to pod tím? Že se vám stanou „divné věci“, pokud to porušíte?“

„Vy jste jí coural zahradě, něco sklízel, nebo máte v úmyslu tu nechávat odpadky?“

„No, to ne, ale nevím, co jsou ty „divný věci“ a nechci, aby se mi staly. Myslíte, že je to tam napsaný jen tak? Že nečaruje?“

„Určitě čaruje! Vykládá karty a léčí. Pokud vím, umí vám namíchat bylinky snad na všechno.“ Olívie utrhne trávu a dá si ji, stejně jako Matěj, mezi zuby. U domu bouchnou dveře.

Matěj vyskočí z trávy: „Vstávejte! Rychle, než nás uvidí!“

„Dáte si smažený kobližky?“ Olívie si nevšímá jeho paniky a vyndává talíř z košíku.

„To bych moc rád, ale někde jinde…“

Od domu se ke dvojici žene mohutný černý pes. Uši i ocas mu při běhu vlají, v otevřené tlamě jsou vidět velké zuby.

Matěj podává ženě ruku, aby jí pomohl vstát: „Poběžte!“

Olívie si jeho gesta nevšímá: „Vy nechcete? Dělala jsem je dneska,“ znovu mu podstrkuje talíř plný voňavých dobrot.

Matěj by si rád vzal, ale strach je silnější. Začíná utíkat. Když už je notný kus od rybníka, ohlédne se, zakopne o drn a upadne. Vidí Olívii stále sedět na břehu. Drbe psa na hlavě a hází mu klacek do rybníčku.

"Sakra!" Matěj se zvedá, noha ho pořádně bolí. Oprašuje si špinavá kolena a kulhá zpátky.

„Vy toho psa znáte?“ položí Olívii zbytečnou otázku.

„Toho psa ano – je můj. Ale vás neznám. Co kdybyste mi řekl, jak se jmenujete a já bych vám k těm koblížkům uvařila kafe? A taky bych vám mohla dát bylinkový odvar na tu vaši bolavou nohu... Jestli se teda nebojíte, toho mýho čarování.“

Žena se zvedá ze břehu, talíř koblížků vrátí do košíku a zamíří k roubence.

Kam dál?

Já samec
Dneska mám dračí

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ