Prudička - povídka

„Jaruš, nepruď…!“ v Radimově hlase je slyšet nevyřčená prosba.

„Jo, nech ho! Se vidíme jednou za rok a ty ho buzeruješ s pitím. Vždyť si dal jen dvě pivka,“ zastává se Radima kluk, co sedí hned vedle.

Jarka ví minimálně o třech…, a to netuší, kolika panáky je proložil. „Radime, brzdi, prosím,“ Jarčiny oči říkají mnohem víc než ta tři slova. Je v nich nejen prosba, ale i jasná stopka. Nevyřčené, ale zřetelné NE!

Jiný Radimův kámoš – Pavel, dopíjí další půllitr, nešikovně bere Jarku kolem ramen a šlape si u toho na jazyk: „Ty z něj děláš alkoholika. A on nevypil o nic víc než my… Škyt!“

Jarka nic neříká, jen se významně dívá. Pohledem Radima naposledy pokárá, zvedne se od stolu, vezme svůj hrnek od čaje a odchází. Tady už nic nezachrání:

„Dobrou noc, ve spolek. Nepřežeňte to. Jo, a ráno vám udělám česnečku,“ dodá smířlivě a stoupá po schodech do ložnice. Netuší, co se stane, ale nemá z toho vůbec dobrý pocit.

Chalupa, kde se všichni sešli, patří mysliveckému sdružení. Je poměrně velká, ale prostory jsou všechny společné – podkroví na spaní, dole rozlehlá místnost hned vedle kuchyně s pípou, velkými dřevěnými stoly vyrovnanými do jedné tabule, obklopené židlemi. Kolem stolovníků na dřevěných stěnách visí trofeje – vycpaniny mrtvých zvířat s cedulkami, kdo a kdy je skolil.

Měla odjet. Ve dne je to s touhle partičkou celkem prima, i když jsou to hlavně Radimovi kamarádi. Pokecali, udělali si výlet, zazpívali si u táboráku, ale teď, když je déšť zahnal dovnitř, budou už jenom chlastat. Ráno jim bude špatně, takže vylezou až v poledne. To ona tou dobou už bude mít po dlouhé procházce, uklizenou půlku chalupy a uvařenou polévku k snídani.

Co jim má vysvětlovat? Že není žádná prudička? Že to není jen jednou za sto let, když se sejdou? Že má jejich kamarád Radim víc než jen vřelý vztah k alkoholu? Že si měla dávno najít někoho jiného? Někoho, komu nebude muset zabavovat lahve s whisky, které dostal k narozeninám či někde koupil na tajňačku? Schovávat víno po baráku?

Protože před ním žádná lahev nevydrží… A to ani její chardonnay, které má jen, kdyby náhodou přišla Květa na pokec… Protože ona téměř nepije a o samotě vůbec ne.

Copak může komukoliv vykládat, že ten hodný, pracovitý kluk chlastá jako duha? Že u nich doma nic není, ne proto, že jsou tak asketičtí, ale proto, že to Radim zase vypil? Víno, slivovice od strýce i rum na pečení. Ten kupuje už jen před vánocemi, jinak ho dávno vyměnila za obyčejnou tresť. Je to jednodušší. Ta nemizí a voní stejně…

Jaroslava se umyje, vytáhne spacák a ulehne do postele. Hned vedle stojí stará komoda s velkými šuplíky a ozdobným kováním. Je to asi nejhezčí kousek nábytku v celé hájovně. Komoda je krásná, ale prázdná. Svůj baťoh postavila na ni, ani si nevybalila. Ve spodním šuplíku zahlédla něco jako černé myší bobky a nechtěla riskovat. Snad jsou ti dole dost hluční, aby to ty malé potvory udrželo mimo dům…

Netrvá dlouho a Jarka usne. Každou chvíli ji probudí výkřik ze spodní místnosti. Kamarádi se zjevně dobře baví…

O to víc ji překvapí, když se znovu probudí kolem třetí. Radim ji bolestivě uhodí, když leze z postele.

„Au!“ vykřikne Jarka tiše, snažíc se brát ohledy na ostatní. Ti však, zdá se, zhluboka oddechují. Někteří hlasitě chrápou.

Radim neříká nic. Jen se tak chvíli motá. Pak se postaví vedle postele a nejistě se kýve na místě jako mladý stromek v poryvech větru. V tu chvíli, než stihne domyslet, natož něco udělat, zaslechne Jarka téct vodu.

„Co to je?“ uslyší z okolních postelí.

Jarka neodpovídá. Zacpává si pusu, aby nevykřikla.

„Radime, sakra, Radime, nech toho! Hned!“

Radim konečně zareaguje: „Co je?“

„Radime, vzbuď se!“ Jarka už promluví nahlas.

„Neruš, Jaroslavo, stavím vodovod!“ zazní velkopansky.

Kolem se začnou všichni budit. „Neříkej mi, že dělá to, co si myslím…“ v Pavlově hlase zní zděšení.

„Rozsviťte někdo!“

„No jo!“ Na dřevěné podlaze zaduní kroky a ozve se cvaknutí.

Radim stojí u komody a v ruce drží svůj povadlý penis. Řádně si ho oklepe a schová zpátky do slipů. Otočí se na ostatní. Ničemu nerozumí: „Co je?“

„Právě jsi pochcal komodu, kámo…“ konstatuje někdo suše.

„Co?“ nechápe Radim.

Jarka sedí na posteli, objímá si pokrčené nohy, hlavu má skloněnou a kolébá se. Nechce se na ostatní ani podívat. Ona ví, co udělal, i když to nevidí. Není to poprvé.

Jarka nevydrží, zvedne se a běží ke dveřím. Za chvíli se vrátí s vodou v kýblu a hadrem. Vrazí to Radimovi do ruky. „Na, ukliď si to!“

Radimovi, který se už stihnul probrat, a zbytek mu s chutí vylíčili ostatní, beze slova postaví kýbl na zem, vyždímá hadr a začne utírat komodu.

„Taky to na zemi, brácho!“ chechtá se Pavel.

„Fuj, jak s ním může chodit?“ ozve se v tichu dívčí hlas.

„Tak spal, no…“ zastane se Radima Pavel, i když ani on tomu moc nerozumí. Mele se to v něm jako zrna v kafemlejnku. Je mu Jarky, a vlastně i Radima, docela líto.

Jarka kouká na Radima, jak vytírá podlahu. Ona ví, že nemůže za to, že je náměsíčný, ale že nesmí pít, to ví. Doktor to řekl jasně. Tak proč to dělá? Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě vydrží ho omlouvat a čelit posměchu ostatních?

Dneska už ani chvilku. Po tomhle všem stejně nedokáže usnout. Jarka využije chvíle, kdy Radim odejde vylít kýbl do záchodu a ostatní zalezli zpátky do postelí. Popadne svůj batoh a hodí si ho přes rameno. Rozhodla se odjet autem pryč z tohohle místa a pocitu trapnosti. Holt si tu česnečku uvaří ráno sami… Ona nechce být u toho, až budou tohle noční extempore do oběda rozebírat …

V tom ucítí, jak se jí po zádech pod batohem rozlévá něco teplého. Sáhne rukou na batoh a dojde jí, že Radim nepomočil jen komodu. Zdá se, že před tímhle svým problémem jen tak neuteče… Alespoň ne hned.
*****

Kam dál?

To musíš být trochu optimistka
Modelka na zapřenou
Bosá chodidla do lesa nesmí
Smolná štafeta
Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku