Krvavé prádlo - povídka

Muž v kostkované košili a montérkách s laclem se zastaví u plotu, opře se o něj a zvědavě nakukuje do pootevřených dveří od garáže. Co vidí, mu vůbec nesedí, ale na nic kloudného nepřijde, a tak zakřičí: „Hynku, co to tam děláš?“

Hynek neodpoví. Vyjde ven, pečlivě za sebou zavře dveře a postaví za plotem kousek od kamaráda. „Ale nic. Znáš to…“ zahuhlá a vyplivne na zem rozžvýkané párátko.

„Neznám, skoro to vypadá, že pereš Maruš prádlo… Nějaký divný, ne?“

„Ale ne, neperu…“

„A co ti to tam visí v tý garáži? Ještě mi řekni, že to nejsou šňůry s prádlem a já jsem ta, ta, jak se jen jmenuje? Jo, už vím – jsem jako ta Sibyla. Ze Sáby…“

„To nechceš vědět. Jak jste to včera hráli? Ani jsem to neviděl…“

„Ty to teď vůbec nějak flákáš. Na tréningy nechodíš, v hospodě na kartách jsi taky nebyl… Přišli jsme o body, abys věděl. To seš kámoš?“

Hynek rozpačitě přešlápne, skloní hlavu a zašeptá: „Já nemohl. Včera byl pohřeb…“„Ne! Maruš? Promiň, já nevěděl… Upřímnou soustrast! Tak proto si pereš prádlo? A nebylo by to lepší sušit venku? Vždyť je sluníčko…“

„Buď už zticha!“ přeruší ho Hynek. „Udržíš jazyk za zuby?“ Je to jen řečnická otázka. Potřebuje si o tom všem promluvit. A Tonda je rovnej chlap. Sice upovídanej, ale tohle snad nikomu vykládat nebude…

„Tak jsem sice huba nevymáchaná, ale jestli je to tajemství, tak to nikomu neřeknu…“

Hynek kývne hlavou a otevře branku, „pojď dál.“

„A nerafne mě ten tvůj podvraťák?“

„Ne, nerafne, je s Maruš u její matky.“

„Počkej, jak s Maruš? Neříkal jsi, že byl včera pohřeb? Tak kdo teda umřel?“ Tonda se v tom vůbec nevyzná. Je to snad nějaká blbá sranda? Ale to na Hynka, který je celý šedivý a shrbený, vůbec nesedí…

„Dáš si se mnou panáka?“ zeptá se Hynek a otevře dveře garáže.

„To víš, že neodmítnu!“ zvesela přitaká Tonda, „máš ještě tu dobrou slivovici?“

„Mám...“

Tonda vejde do garáže. Zaostří na prádlo visící na třech šňůrách proti němu a ztuhne. „Co to je?“

„Oblečení, jak vidíš,“ konstatuje s povzdechem Hynek. Z oprýskaného příborníku vytáhne dva panáky a poloprázdnou lahev. Oběma nalije plnou. Jednu podá Tondovi.

Ten si panáka nevezme, jen kouká na šňůry. „A proč je na tom oblečení krev?“ vysloví se zajíknutím. A taky díry, tráva, hlína a bůh ví, co ještě...

Hynkovi se nechce držet oba panáky a tak je postaví na stařičký stůl. Deska je samý šrám.

„To je holek… Sedni si!“

„Jakých holek? Ty jsi je zabil?“ Tonda neví, co má dělat. Proč do téhle garáže vůbec lezl? Je možné, že Hynka tak málo zná? Mohl se v něm skrývat deviant? Ono se to na nich prý nikdy nepozná… „Kolik jich bylo?“

„Dvě.“

Tonda si poposedne. Pustí ho Hynek pryč odsud nebo ho zabije, když mu teď prozradil své tajemství? Je vůbec možné, aby…

„To patřilo Alence a Simonce,“ Hynek se rozpláče. Vyndá z kapsy plátěný kapesník a utírá si oči.

„… počkej. Alenka, Simonka… Nejmenují se tak vaše dcery?“ Je to ještě horší než si myslel. Může vrah plakat? Je schopen jít na pohřeb svých obětí? Má věřit tomu, že tohle všechno spáchal jeho kamarád, který s ním chodí léta na pivo a hrajou spolu fotbal? Že se dneska u toho plotu vůbec zastavoval… Myslel to dobře. Ale za to si nic nekoupí... Ale Hynek? To je nějaká blbost...

„Alenku a Simonku přejelo auto.“ Hynek k němu posune po stole panáka. Svého zvedne a kopne ho do sebe. Zakření se a dlouze se vysmrká.

„Ne! Kdy? Obě najednou?“

„Před týdnem. Holky se vracely v noci z diskotéky, šly po silnici, a ten hajzl…“ Hynek si dá obličej do obrovské tlapy a zaštká. Už nemůže. Kvůli Marii se držel, ale je toho na něj moc. Obě jejich dcery jsou mrtvé. Starší bylo osmnáct. Už nikdy mu neřeknou to svoje „Tati, nepruď!“ neuvidí je, jak se smějí, jak třískají nádobím, hádají se o tričko, ani jak si hrají se psem. Zbylo mu jen pár fotek a vzpomínky. Má obrovský strach, aby mu nezmizely i ty. Bude to někdy míň bolet?

„To je strašný! Žena přišla domu se zprávou, že na konci města někoho přejeli, ale netušil jsem… Jak se vám to podařilo takhle ututlat?“ 

„No, to jo, no. To hlavně policajti. Odmítli dát komukoliv zprávu, protože to vyšetřujou. A my byli celej tejden zavřený doma. Jezdili jsme jen na výslechy... Pohřeb byl malej - jen pro rodinu. Já, Marie a báby. Taky jsme od nich dostali pořánej pojeb. Ale k čemu to rozmazávat a dělat kolem toho divadlo? Holkám to život nevrátí... Kdo jim chtěl dát kytku, měl ji koupit, dokud žily...“

„Máš recht, to je jasný," Tonda pokývá moudře hlavou, vezme lahev do ruky a nalije druhou rundu. Vyndá z kapsy cigarety a nabídne Hynkovi. Ten s povděkem jednu vytáhne a nechá si připálit. 

„Nevadí to?“ Tonda ukáže hlavou na oblečení na šňůře.

Hynek mávne rukou a kopne do sebe druhou dávku slivovice.

„Proč to tady vůbec máš? To je jako na památku?“ Tondovi se to zdá divný. Proč by někdo příčetný sušil potrhané flekaté prádlo po bouračce?

„Chtěli to policajti…“

„Jako do archivu?“

„Nevím. Možná. Říkali, že budou dělat rekonstrukci.“

„Takže ty to vypereš, někdo si to oblíkne a budou řešit, jak se to stalo?“

„Asi tak…“

„A to si to nemohli vyprat sami? Copak nechápou…?“

Hynek pokrčí rameny: „Prej je to běžná praxe.“

„Aha, jsou to cynici. Chytli ho?“ Tonda oklepne cigaretu do plechovky na stole.

„Chytli. Jen tvrdí, že za to nemohl.“

„Jak nemohl?“

„Prý šly po špatný straně a neměly ty reflexní prvky… Kecá! Byl vožralej.“

„A to víš?“

„Odmítnul dát krev. Hajzl jeden zkurvenej! A to k němu přišli až ráno...“

„A holky našli vpravo nebo vlevo?“

„Vpravo… To je to. Jenže nějakej ten znalec od policajtů říkal, že je tam mohl sestřelit tím auťákem. Jel hrozně rychle a brzdil až na konci…“

„To je strašný! Proč jsi nic neřekl? Jsme tě mohli s chlapama nějak podpořit. Třeba mu alespoň rozbít hubu…“

„Jseš hodnej, Tondo. Dík! On je teď ve vazbě. Ale má prej dobrýho právníka, tak se to možná bude ještě hodit. Těmhle syčákům projde všechno. Třeba i neposkytnutí pomoci… Říká, že byl v šoku. Umí v tom chodit...“

Tonda neví, co na to říct a tak skoro zašeptá: „Dáme si ještě jednoho?“

„Dáme. Na holky!“ Hynek zdvihne panáka, ale pak si to rozmyslí a vyjde ven před garáž. Skleničku pozdvihne znovu, tak nějak slavnostněji, a zašeptá směrem k obloze. „Tak se v tom nebi mějte hezky, děvčata. A dávejte tam na sebe větší pozor než tady dole. To víte, tam jste od nás ještě dál a nemůžu vás chránit, i když bych moc rád…“ cítí, jak mu slzy tečou po tvářích. Nezvládl to. Jeho dcery ho potřebovaly, a on u nich nebyl.

Hynek na rameni ucítí stisk Tondovy ruky. „Tos nemohl, kámo. Jsme tady od toho, abychom děti vychovali, ne je vodili za ručičku. Tohle se nemělo stát, ale ty za to fakt nemůžeš.“

Tonda tady dneska být nechtěl. Dokonce chvíli litoval, že koukal přes plot, ale teď najednou ví, že to mělo smysl. Tohle kamarádi prostě dělaj. Zvedne svoji sklenku k obloze: „Na vás, holky. A tady na toho skvělýho tátu, co vás měl fakt rád,“ obřadně odlije trochu slivovice na zem za mrtvé, zbytek vypije a dodá: „Jo, a s tím hajzlem, co vám to udělal, si to vyřídíme. To slibuju!“
*****


Kam dál?


Prudička
To musíš být trochu optimistka
Modelka na zapřenou
Bosá chodidla do lesa nesmí
Smolná štafeta
Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ