Proč zrovna teď? - povídka

„Chci, aby sis mě vzal,“ řekne do ticha Markéta a naruší tak poklidnou večeři v luxusní restauraci.

Roman se zakucká soustem steaku: „Co?“

Markéta vstane, obejde stolek a udělí Romanovi pořádnou herdu do zad. „Slyšel jsi dobře. Chci svatbu.“

Roman pokašlává do plátěného ubrousku a upíjí vodu, kterou mu Markéta podala: „Proč tak najednou? Byli jsme přece domluvení. Říkalas, že ti to nevadí...“

„Já vím, změnila jsem názor. To snad můžu, ne?“

Roman nemůže být více překvapený. „Po deseti letech?!“

„No, vidíš. To mi to trvalo,“ Markéta se křečovitě usměje. „Už se nemůžeš vymlouvat, že by nám to nefungovalo. Dost jsme toho spolu zažili, máme dvě děti, byt, chalupu, auto…“

„Zapomněla jsi psa…“ dodá Roman mrazivě.
„…a psa, máš pravdu.“ doplní Markéta seznam.

„A to teď najednou chceš tu šaškárnu s bílejma šatama, družičkama, obligátní svíčkovou…?“ Romanův hlas je plný hrůzy jen z té představy. Nesnáší šunkové rolky!

Markéta usrkne červeného vína z vysoké sklenky na velmi tenké nožičce a podívá se Romanovi do očí: „Myslím, že nechci zase tolik. Ve svazku už stejně jsme – bydlíme spolu, máme dvě děti a vzít se můžeme potichu na úřadě. Když ti tolik vadí „ta šaškárna“ kolem.“

„Tak moment,“ Roman zbystří, „ty chceš svatbu, i bez šatů a všech těch trapáren?“

Markéta se zamyslí. „Pokud to má být tvoje podmínka, tak se bez toho obejdu.“

„Dobřeee,“ protáhne Roman a jeho mozek jede na plné obrátky. „Takže bez hostiny, bez šatů, ok. Co předmanželská smlouva?“

„Ty chceš předmanželskou smlouvu? Po deseti letech soužití? Děláš si srandu?“ Markéta vyletí ze židle.

„No ták, sedni si. Tak i ty musíš uznat, že jedinej, kdo teď nosí domů peníze, jsem já!“

Markéta se rozhodne, že bude jednat racionálně: „A proč nosíš peníze ty?“

„Protože jsi doma?“

„Nejsem náhodou doma s našima dětma?“ Markéta je sarkastická.

„No, asi jo.“

„ASI!?“ Markéta má chuť vstát a uhodit Romana, ale ve vteřině se ovládne.

Roman postřehne tenký led a ubere: „Ale uznej, že chodit do práce je těžší… A ty bys tolik nevydělala.“

Markéta se několikrát zhluboka nadechne a téměř klidným hlasem řekne: „Romane, jestli chceš předmanželskou smlouvu, máš ji mít. Byt je můj – dostali jsme ho od mých rodičů. Chalupu jsme koupili společně ještě v době, kdy jsem vydělávala, firma je tvoje, takže jediný, co můžeš řešit, je auto. A to si klidně vezmi – na mě je stejně velký.“

„Ják jako tvůj byt? Jsem do něj investoval… Poličky jsem přišrouboval, koupelnu jsem celou zrekonstruoval, dlaždičky lepil, spároval…“

„To ber jako splátky nájmu…“ mávne Markéta velkoryse rukou.

„Celou dobu vás všechny živím!“

„Škoda, že teď už jde do školky i ten menší, mohli jsme si to prohodit… Já bych budovala kariéru a ty vyměňoval plíny. Bych tě chtěla vidět,“ Markéta neví, jestli za to může víno nebo je opravdu tak naštvaná. Roman odsouvá svatbu, co se znají. Pořád nějaké výmluvy… Ale už toho má dost. Měla by mu říci skutečný důvod, proč to chce zrovna teď? Třeba by ji pochopil…

„Markétko, no tak, nekaž to. Máme dneska výročí,“ Roman chytí Markétu za ruku a pohladí ji. „Objednám ještě nějaký zákusek. Určitě mají čokoládový dort, co máš ráda.“

„Já nechci dort! Chci, aby ses pochlapil a vzal si matku svých dětí!“ zaprská Markéta.

„Tak šampaňské s jahodami?“ zkusí Roman. Matně si pamatuje, že je to jedna z těch romantických blbostí, které musí občas podstoupit, aby byl doma klid. A přesně to teď potřebuje. Uklidnit Markétu.

„Děláš si ze mě srandu? Můžeš mi říct, co je tak strašnýho na tom, vzít si ženu, se kterou stejně žiješ a máš s ní děti?“

„To ženská nikdy nepochopí…“ zamumlá Roman směrem k ubrusu. Ani neví, jestli ho Markéta slyšela. Protože začala něco hledat v kabelce.

„To nemusíš, já to samozřejmě zaplatím, pozval jsem tě!“ blekotá překvapený Roman.

„Jasně, že to zaplatíš. Vždyť nás přece živíš! Já jsem jen ta pipka, co se ti doma stará o děti. Ty jsi ale blbec, Romane,“ Markéta vstane, na stůl před svého už deset let skoromanžela hodí obálku a odejde z restaurace. To se jim to výročí opravdu vydařilo!

Roman zavrhne, že by Markétu honil. Najde ji přece doma. Chvíli zírá na obálku a přemítá, co by v ní mohlo být? Dopis z finančáku? Písemná žádost o ruku? Ne, už to má – svatební oznámení nějaký kámošky! To je ono! Jak jednoduché. Že ho to hned nenapadlo!

Roman vezme obálku do ruky, ale je měkká – žádný tuhý karton se nekoná. Pak mu probleskne hlavou, že mu takhle Markéta před pár lety dávala fotky z ultrazvuku. Čekají třetí dítě?!!! Ne! To nemůže myslet vážně! Malej sotva přestal nosit plíny.

Roman spěšně obálku otevře. Ale nenajde fotku na termopapíru, jen obyčejný papír z tiskárny. Pečlivě si pročte text – jednou, dvakrát. Snaží se tomu přijít na kloub. Pak mu to konečně dojde. Jeho zlatá, praktická Markéta… Jak mohl pochybovat? A jak ona může takhle pochybovat o něm?!

Roman spěšně zaplatí, doběhne do květinářství a za dvacet minut už odemyká dveře bytu.

„Markétko, Markétko, kde jsi?“ huláká ode dveří, ale v bytě je ticho. Snad nakonec přece jen neodjela? Ne, ne, klid je tu proto, že děti jsou i se psem u babičky… Kde jen může být? Roman projde kuchyní, ložnicí, koupelnou, ale nikde nikdo. Nakonec ji najde v dětském pokoji. Markéta sedí na posteli staršího syna. V ruce objímá medvěda a pomalu se kolébá.

„Proč si, sakra, myslíš, že bych měl umřít?“ zahartusí Roman, přestože původně měl v plánu smířlivou omluvu.

Markéta nic neříká. Roman si všimne, že jí tečou slzy.

Klekne si před ni a podá jí kytici. „Tak už se na mě nezlob…“

Markéta zavrtí hlavou a kytky si nevšímá.

Roman pugét položí na zem. „Tak, proč myslíš, že bych měl umřít?“ zopakuje Roman svoji otázku.

„Já si to nemyslím… Ale mohlo by se to stát. Podívej se, jak dopadla…“

„Ty ji znáš?“

Markéta zavrtí hlavou.

„Tak co blbneš?“

„Já neblbnu! Na tom papíru je článek o bývalý spolužačce Žanety. Ten její se zabil někde v Nepálu na skále, nebylo mu ani čtyřicet. Měli spolu tři děti, ale nedostala vdovskej důchod, protože se nevzali... Teď se na ni lidi skládaj na internetu. To je tak děsný!“ Markéta máčí plyšáka přívalem slz.

„Ale no tak… Ššššššš,“ Roman objímá Markétu a utěšuje ji jako dítě. „Já přece na žádný skály nelezu… A dostanou sirotčí…“

„Když tě nabourá auto nebo přejede tramvaj, tak mě za tebou nepustěj ani do nemocnice…“ škytá Markéta.

„Napíšu ti plnou moc, chceš?“

Chvíli je ticho. Pak si Martéta utře slzy. „Proč si mě tak moc nechceš vzít? To ti není blbý, že bych tu s dětma zůstala sama, bez podpory, jenom kvůli nějakýmu pitomýmu lejstru?“

„A co když přejede tramvaje tebe?“ rýpne si Roman. „Taky nedostanu vdovskej důchod a byt zdědí děti…“

„Dědit můžeš i jako osoba žijící ve společné domácnosti…“ popotáhne Markéta, „jsem si to hledala.“

Roman ji pohladí. „Dobře, tak já ti řeknu, proč se nechci ženit…“ vzdychne Roman a sedne si na postel vedle ní.

Markéta se kousek posune a zkoumavě se na něj dívá. Mlčí.

„Oba víme, že nelezu po horách, ale podnikám. Takže jsem se rozhodl, že mnohem větší nebezpečí hrozí mé rodině z bankrotu, než z mého pádu v horách. Nerad bych, abys přišla o byt, pokud by se něco podělalo. A že se to může stát, moc dobře víš od svý jiný kámošky… Ještě bydlí mezi těma sockama u obecního úřadu?“

Markéta tiše kývne. „A kdybychom podepsali tu předmanželskou smlouvu?“

„Abych odtáhl s holou prdelí, když se se mnou rozvedeš?“ zasměje se Roman a vlepí Markétě pusu.

Markéta ho praští medvědem a se smíchem se přidá: „Vidíš, to mě nenapadlo… Ale kdybych tě potom –místo rozvodu, rovnou zabila, měla bych i ten vdovský důchod…“

*****


 

 

 

Kam dál?

Krvavé prádlo
Prudička
To musíš být trochu optimistka
Modelka na zapřenou
Bosá chodidla do lesa nesmí
Smolná štafeta
Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách