čtvrtek 22. června 2017

Zemřela jsem v rakvi, abych mohla žít - povídka

„Co vidíš, Věro?“ slyším hlas terapeutky Olívie. Zní jako by seděla kilometr daleko, a ne hned vedle gauče, na kterém právě ležím ve své první "hypnóze" v životě.

„Skoro nic. Jen mlhu…“

„To nevadí. V klidu se rozhlédni.“

„Vidím starou loď se spoustou plachet, moře …možná oceán, v dálce skály.“

„Kde jsi ty?“

„Nejdříve nad lodí. Teď už nevím, je tu hrozná tma. Všechno se houpe. Nemůžu se hýbat. Zkouším dát ruce před sebe, ale nedaří se mi je zvednout. Narážím na stěny. Všude kolem je hrozně málo místa. Zkouším nohy. Když propnu špičky, otřou se mi palce o hrubě opracovaná prkna. Nemám boty. Nejspíš ležím v nějaké bedně nebo v rakvi. Špatně se mi dýchá – smrdí tu plíseň a zatuchlina. Slyším vodu – asi vlny narážející do lodi. Někde v dálce rozeznávám skřehotání racků, ale možná jsou to jiní ptáci... Nevím.“

„Je tam někdo s tebou?“
„Z venku slyším burácivý hlas a pak mužský smích. Smějí se bez zábran, někteří hýkavě, jiní jakoby padalo uhlí do sklepa, mnozí u toho chrochtají a zřejmě se plácají do stehen… Cítím, jak se bedna kýve. Intenzivně, v rytmu kroků. Nahoru a dolů. Dělá se mi špatně. Naštěstí to za chvilku ustane.

„Seš tam, „floutku“?“ zařehtá ten burácivý hlas, který před chvílí ostatní rozesmál.“ Buch, buch, někdo mlátí do víka bedny, ve které ležím, „Sakra, slyšíš? Ozvi se!“

„Vím, že mluví na mne. Asi bych se měla bát, ale nebojím. Vím, co teď bude. Umřu. Přesto jsem vyhrála. Uvědomuju si, že se bavím. Všechny jsem je převezla. Nejsem chlap, jsem holka. Je mi sotva patnáct a přechytračila jsem loď plnou mužských. Musím se smát, když si vzpomenu, jak mne kapitál na tuhle loď najal jako pomoc do kuchyně: „Seš hubenej, jak lunt. Aspoň nám všechno nesežereš,“ hurónsky se zasmál svému vtipu a bouchnul mne do ramene, že jsem málem upadla.“

„Co jsi vyhrála, Věro?“

„Jmenuju se Žaneta, ale nikdo mi tady tak neříká. Přátelé mne oslovovali „Žany“. Ale to už je teď jedno. Vyhrála jsem sázku s panem Saxem – už před měsícem jsem mu odeslala zprávu poštovním holubem. Bohužel, má cesta tady končí. Ženy na loď nesmí. Jen muži. Právě proto jsem podnikla tuhle nebezpečnou cestu. Chtěla jsem vyhrát. To se povedlo. I když, doufala jsem, že ji i přežiju...“

„O co ses vsadila, Žany?“

„O sirotčinec… Musím se tomu smát. Nijak mne to nepřekvapuje. Dělám takové věci pořád. Vlastně bych se divila, kdyby ta sázka byla o něco méně humánního. Sirotčinec dostanou děti z mé vesnice. Stačilo se nechat najmout na loď a měsíc na ní plout. Vydržela jsem to dva měsíce. Včera Pleva nedopatřením poznal, že jsem holka a hned vzburcoval loď. Jen pár dnů od přístavu. Teď čekám na smrt. Nebojím se. Jsem připravená a vím, že se vracím DOMŮ.“

„Co se děje teď, Žany?“ má terapeutka Olívie mě vede dál. Ví, že musím zemřít, abych se dostala DOMŮ a mohla si promluvit s ostatními dušemi a Velkou radou. Není tak důležité, jak odejdu, ani ve kterém ze životů tady na Zemi... Je to jen způsob (cesta), jak se dostat tam, kam potřebuji. Musím se dozvědět, co je můj ÚKOL tady a teď. Zapomněla jsem ho.

„Rakev házejí z lávky do oceánu. Voda proniká dovnitř. Ale já už v ní nejsem. Vznáším se nad lodí. Vidím ty chlapy, jak se radují. Ale už se mi vzdalují. Stoupám nahoru. Vidím bílou mlhu.“

„Projdi tou mlhou,“ pobízí mne Olívie.

„Jsem za ní. Potkávám průvodce. Čekal tu na mne.“

„Víš, kdo to je?“

„Ne, nevím. Ptám se ho. Ale nechce mi to prozradit. Prý by mne to v mém životě na Zemi zbytečně mátlo. Říká mi, že je Gior a jméno mé duše je Lara.“

„Kam tě vede?“

„K ostatním duším.“

„Kolik jich je?“

„Wow! Strašně moc… Jako na plném stadionu... S některými se vítám. Ale nejsou z mého současného života. Ptám se jich proč… Odpovídají, že čekají na mne. Že nešly se mnou, aby mne nerozptylovaly od mého úkolu. Smějí se u toho. Cítím lásku. Spoustu lásky. Musím splnit svůj úkol, abychom byly všechny zase spolu. Bez toho ani ony nemohou postoupit. Přestože to nezní moc logicky, vím, že mají pravdu.“

„Jaký je tvůj úkol? Prozradily ti to?“ z hlasu Olívie cítím zvědavost. Sama jsem nedočkavá. Zjistit svůj úkol, je hlavní cíl tohoto sezení.

„Ne. Říkají, že je to to nejzákladnější a nejdůležitější. Některé duše nechtějí uvěřit, že jsem ho zapomněla.“

„A připomněly ti, co to bylo?“

„Ne, prý to musí udělat Rada starších.“

„Kam jdeš teď?“

„Průvodce mě vede do knihovny… Je to nádherná místnost. Nemá stěny, ani strop. Kam se podívám, tam se zhmotní police, knihy, mapy, globy, obrazy… Jako na zámku. Je obrovská! Chci si tu číst. Listovat těmi knihami. Jsem tu šťastná.“

„Čteš něco konkrétního?“

„Ne, nevím… Na stránkách nevidím nic konkrétního. Jen mám pocit, že mi jde všechno rovnou do hlavy. A taky, že už to všechno vím, jen jsem si to musela připomenout.“

„Co tvůj průvodce?“

„Cítím, že se usmívá. Věděl, že mi návštěvou knihovny udělá radost. Vždycky jsem ji prý milovala. Ale teď už jdeme k Radě starších.“

„Co vidíš?“

„Palác, sloupy, obrovskou místnost s mramorovým stolem do půlkruhu. Za ním je pět členů rady starších. Všechno je světlé, plné energie. Uvítali mne. Jsou vlídní. Ničemu se nediví. Vědí.“

„Ptáš se jich na svůj úkol?“

„Ano. Odpovídají, že mám už jen jeden poslední, abych mohla postoupit dál. Že už to zkouším několikátou reinkarnaci, ale stále nejsem ochotná přistoupit na jeho splnění. V mé skupině je tolik duší, protože čekají, až to dokážu. Všechny mě podporují. Mnohé ani nešly znovu na Zem, abych se nestarala o ně, ale jen o svůj úkol.“

„A co je to? Jaký máš úkol, Laro?“

„…Mám se postarat sama o sebe…! Ano, mám se naučit, jak sama sebe učinit šťastnou! Nerozumím tomu. Nevěřím, že si nedělají legraci! Říkám jim, že to není žádný úkol, že to je sobectví. Smějí se. Říkají, že je to se mnou pořád stejné. Ale že času máme dost a dost. Obracím se na svého průvodce. Vypadá jako by sledoval nějaký vtip.“

„Řekl ti proč?“

„Vysvětluje mi, že jsem se ve všech svých reinkarnacích starala o druhé – ať už jako bylinkářka, kartářka, druid, zdravotní sestra…nebo jsem stavěla sirotčince, sháněla peníze, bojovala za lidská práva… Ale nikdy jsem nebojovala za sebe. Nikdy jsem nepečovala o své tělo a mysl, pokud to nemělo sloužit druhým. To, co jiní splní s radostí a většinou jako první, stále odkládám na neurčito…Tak TEĎ je ten čas. Prý, jestli mi to pomůže, tak všechny duše v mé skupině čekají, až to zvládnu. Můj průvodce se směje. Připadá mi škodolibý. Ale tak nějak vlídně. Jako rodič.“

„Potřebuješ tam ještě něco, Laro?“

„Loučím se s Radou starších. Gior mne vede k prameni, abych se mohla vykoupat v jeho energii a načerpala novou sílu pro návrat na Zem. Je čas splnit svůj poslední úkol… Mít se ráda.“

Probouzím se. Vím, že tohle sezení mi zachránilo život. Plácala jsem se od ničeho k ničemu a nevěděla, co dál. Došlo to tak daleko, že jsem chtěla zemřít. Teď vím, že budu žít - musím splnit úkol...


Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

Kam dál?

Povinný relax
Kdo je větší magor?
Proč jsi přišla?
Dneska mám dračí
Jsem přece tlustá
Helena nesmí zemřít


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ