čtvrtek 23. března 2017

Měl to být jen sex - povídka

„To si snad dělají srandu, ne?“ Monika je rozčílená a choulí se do své luxusní bundy. Ulicí fouká ostrý vítr. Ničí její drahý účes od Luise – nejexkluzivnějšího kadeřníka, kterého lze tady na tom vystrkově sehnat, „Oni si ty dělníky fakt nastěhovali do baráku a klidně odjeli na Floridu.“

„A co ti na tom vadí? Chtěla bys tam bydlet s nima?“ Olina vypadá o dost klidněji než její kamarádka. I jí vítr cuchá blonďaté vlasy a bere slova od úst. „Nechceš jít radši dovnitř? Je hrozná zima.“

„Ani ne, půjdu to říct manželovi. Ať s tím něco udělá! Je přece starosta. Tohle si nemůžeme nechat líbit!“

„Vždyť nic nedělají,“ argumentuje Olina chabě.

„Zatím. Uvidíš, že to bude peklo! Minimálně budou hulákat až do noci a my nebudeme moct spát,“ obě ženy dál stojí na ulici v luxusní čtvrti plné vilek a monstrózních stavení, reprezentujících bohatství, a mnohde i nedostatek vkusu, jejich majitelů. Do jednoho takového domu se právě stěhuje partička mužů v montérkách. Ze svých prorezlých aut vynášejí krabice, kufry s nářadím a v neposlední řadě také basy s pivem a nějakou tou lahví vodky či rumu navrch. „Oni vůbec netuší, jak snížili náš komfort bydlení, když je sem nastěhovali,“ dodá Monika a odejde ke svému domu.

Její slova se ukázala jako prorocká. Hlasitá hudba, řev a spousta sprostých slov se v noci ozývalo z domu až do příjezdu místní policie. Pak aspoň zavřeli okna a ztlumili hudbu. To se opakovalo každý týden. Pokaždé, když zedníci dostali výplatu, udělali mejdan.

Ve dne však dům vypadal jako mraveniště, kde každý dělník má svůj úkol. Rozhodně se neflákali. Stavební mistr je honil a šance zahálet byly pramalé. Olina neměla důvod si jich vůbec všímat. Večer usínala dávno před tím, než sousedé volali policajty, a spala jako nemluvně až do rána, kdy jí začínal další hektický den.

Poprvé si ho zaregistrovala, když celá uřícená dovláčela k brance domu dvě školní aktovky, sáčky s tělocviky, děti a koloběžku. ON stál jen o pár domů dál. Vysoký, štíhlý, asi o sto let mladší a zatraceně sexy. Začínám blbnout, pomyslela si Olina a snažila se, i s tím vším nákladem, trefit klíčem do zámku.

„Mami, já mám hlad,“ kňourala dcera, procházejíc vrátky, přestože už v nich stál její brácha.

„Mamííí, vona do mě strká!“ Patrik brečel už cestou, protože upadl na koloběžce, a tohle mu jen dodalo.

„Nechte toho! Oba dva,“ Olina se znovu ohlédla po tom mladíkovi. Bohužel zmizel.

Asi by na něj rychle zapomněla, ale od té chvíle snad nebyl den, kdyby ho nezahlédla. Nejčastěji něco vykládal z auta – nákup, nářadí v kovovém kufru, dřevo či pytle s cementem… Sledovala, jak se mu pod nákladem napínají svaly a když se otočil zády (bála se to přiznat i sama sobě) dívala se na jeho zadek. Olina neměla ponětí, odkud se přistěhoval, ani jak se jmenuje. Ale věděla, že má ty nejkrásnější hnědé oči, neposlušné černé vlasy, že mu sluší montérková kombinéza a rozpačitě si mne vzadu krk, když o něčem přemýšlí.

Olina je dodnes přesvědčená, že kdyby tehdy nepřišla ta bouřka, zůstalo by jen u pohledů a nikdy se nic dalšího nestalo. Jenže to už se nedozvíme, protože ta bouřka přišla a přinesla s sebou i vítr a kroupy. Poničila, co se dalo. Na střechu domu, kde bydlí Olina, spadla velká větev ze sousedního ořešáku. Rozbila pár tašek a voda si našla cestičku až do ložnice v podkroví.

Manžel ráno vstal a uklouzl. Nejdříve nadával, že by se za to horník nemusel stydět a pak jen lakonicky utrousil směrem k Olině: „Zařiď to!“

Zavolala tedy jejich správci. Bohužel se dozvěděla, že odjel a vrátí se až za několik dní. A jeho náhradník se, díky bouřce, hroutí pod množstvím práce. Bohužel podobně dopadla při obvolávání střechařů v okolí. Nakonec se odhodlala. Při vidině, že by musela na střechu vlézt sama, došla za stavbyvedoucím do domu naproti mezi ty řvouny. Nenápadně mu do kapsičky na prsou zasunula tisícovku, jak ji to naučil manžel, a zeptala se, jestli by jí někdo z jeho lidí nemohl pomoci. Zavolal vytáhlého kluka s tetováním na obou pažích. Teprve pak se zeptal, s čím by měli pomáhat. „Teče nám do domu, po té bouřce,“ odhalila Olina a s hrůzou v očích se dívala na individuum, které by měla vzít s sebou domů.

„Umíš vylézt na střechu a srovnat tašky?“ zeptal se potetovaného jeho šéf.

Ten jen pokrčil rameny a kývl. Moc přesvědčivě to nevypadalo.

„Já to umím!“ najednou se na místě objevil mladík, se kterým si Olina už nějaký čas vyměňuje pohledy přes plot.

„Tak jo, tak běž ty, Vladimíre,“ vedoucí stavby je rád, že má své peníze a problém z krku, „pak mi řekneš, co a jak,“ dodal a vrátil se zpět do hlubin stavby.

Olina najednou vůbec netušila, co má dělat, tak jen ukázala směrem k domu a vyrazila. Otevřela dveře, oba vešli. Stáli v předsíni na měkkém koberci, obklopeni zrcadly a květinami. Nikdo z nich nepromluvil. Pohladil ji zlehka po ruce.

„Nikdy jsem se nedotýkal někoho tak bílýho.“

„Copak jsem bílá? Jak to myslíš?“

„Máš tak světlou pleť, jako kdybys celá zářila,“ opatrně se znovu dotkl její ruky, jakoby ani nechtěl věřit, že smí. Zvedl ji a políbil do dlaně. Pak vytáhl sponku z jejích blonďatých vlasů. Rozprostřely se jí na ramena: „Jsi jako nějaká princezna.“

„V džínách,“ Olina se zasmála. Opravdu nevěděla, jak to, že chápe každé jeho slovo. Vždyť on neumí skoro česky a ona ani nepozná, jakým jazykem to vlastně mluví. Ale rozuměla. A nechtěla si lámat hlavu s tím, jak je to možné. Chtěla jen slyšet další slova a nechat se jimi hladit. Cítila, jak jeho hlas a ruce hojí všechny šrámy a trhliny na její duši. Nemohla se nabažit.

„Chtěl bych tě ochutnat,“ zašeptaly Vladimírovy rty u jejího ucha. Rukou hladil její vlasy a voněl k nim.

Nabídla mu své rty a pak zčervenala, když jí došlo, že asi myslel něco jiného.

Už úplně zapomněla, jaké to je, když se vám v podbřišku všechno zblázní a horko se rozleje po celém těle, až do konečků prstů. A to nádherné teplo prohřeje vaše slova a rozzáří oči. Všechno zcitliví a koutky rtů se roztáhnou do širokého úsměvu, kdy vypadáte jako idiot, ale rozhodně si tak nepřipadáte. Je vám krásně a chcete, aby to nikdy neskončilo. Aby ON už nikdy neodešel a dotýkal se vás se stejným nadšením, jaké prožíváte vy.

Nebránila se, když jí Vladimír rozepínal džíny a sloupával tak její civilní masku. Koupala se v pocitu, že se mu líbí a možná i něco víc. Rozechvíval struny, které už léta nikdo nenaladil, až zapomněly hrát. Ten den si to všechno připomněla. Jako by ji probudil z dlouhého spánku. Vzpomněla si, že není žádným stolem v kuchyni, ale vzácnou harfou, kterou správný harfenista umí rozeznít tak, jakoby tančila na královském plese. A že na tom plese bude klidně tančit nahá, protože je to její ples a on je tu jejím jediným tanečníkem.

Do reality je oba vrátil až čas. Olina musela dojet pro děti do školy. Vladimír se potřeboval vrátit mezi ostatní na stavbu. Na ulici se však zastavil. Došlo mu, že se musí přestat usmívat. Jinak by na něm poznali, že nešlo jen o práci. Sakra! Vždyť on tam měl dneska něco opravovat! Ani neví, co to bylo. Neslyšel stavbyvedoucího. Přihlásil se jen kvůli Olině.

Naštěstí tu noc nepršelo. Následující den se vymluvil šéfovi, že to musí ještě dodělat, a zazvonil u domu. Jestli měl včera dojem, že Olina svítí, tak dnes doslova zářila. V letních šatech, s rozpuštěnými vlasy a úsměvem na tváři, byla neodolatelná. Ucítil její vůni a věděl, že se na práci hned tak nezeptá. Vše, kromě ní, přestalo existovat a nebylo podstatné, jestli mají budoucnost. Bylo jen tady a teď a on si přál, aby bylo navždy.

Bohužel jejich navždy se velmi rychle změnilo na naposledy. Následující den byla sobota a znovu pršelo. Olinin manžel, celý rozlícený, že nemůže v klidu odpočívat, nejdříve seřval Olinu, jak to, že to není spravený a pak vyběhl na stavbu, kde křičel na stavbyvedoucího:

„Jak to, že tou zkurvenou střechou pořád teče? Berte to jako reklamaci a koukejte to napravit!“

Vedoucí si to nedal líbit: „Vladimír na tý střeše makal dva dny, a ještě mi nikdo nezaplatil. Tak jaká reklamace?“

Nakonec zavolali Vladimíra, ten mumlal něco o komplikacích a špatném zasychání tmelu. Pak se sebral a šel to „dodělat“. Vylezl okýnkem ke komínu a zjistil, že větev skutečně poškodila tašky. Naštěstí jich bylo jen pár a stačilo je vyměnit za ty na půdě. Vynesl si čtyři kousky na lávku. K místu, kde byla střecha poškozená, se však musel ještě o notný kus posunout. Jištění neměl, ale nedělal to poprvé. Navíc vyšlo sluníčko a střecha za chvíli uschne. Vytáhl první střepy a začal je házet dolů.

„Au! To bolí!“ ozval se dětský brek. Vladimír se chtěl podívat a omluvit se klukovi, kterého pod převisem štítu neviděl, a patrně na něj spadl kousek tašky.

Jenže, jak se tak naklonil, ztratil rovnováhu a podjely mu nohy. Gravitace udělala své a Vladimír nezadržitelně sjížděl ze střechy. Zkoušel se ještě zachytit za tašky, ale jen si odřel prsty. Nabíral stále větší rychlost. Mírně ho zpomalil okap, ale zkřehlé prsty ho neudržely a Vladimír dopadl na dlažbu vedle domu. Olina k němu doběhla celá vyděšená. Sklonila se nad ním a zkoušela mu pulz.

Řekl jen: „Miluju tě,“ a víc už si nepamatoval. Nemohl vědět, že její manžel stojí hned vedle. Byl mimo a odvezla ho rychlá. V nemocnici ležel dva týdny. Dost času na to, aby Olinin muž, stihl vyhodit manželku z luxusního domu do bytu v paneláku a spolu s Moničiným manželem - starostou, zařídit i deportaci Vladimíra s propadlým vízem. A tak jel zamilovaný Vladimír z nemocnice rovnou domů na Ukrajinu. Nikdy se nedozvěděl proč. Netušil, že Olina tenkrát odpověděla: „Já tebe taky.“





https://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html


Kam dál?

Ve třiceti panic, život zdá se být na nic
Ženská má mít sukni - povídka 18+
Prokletí rudých kytic
Já samec
Jsem přece tlustá
Proč jsi přišla?

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ