čtvrtek 22. prosince 2016

Rodinný poklad - povídka

„Podívejte, co ta Libuna zase sdílí,“ Eva ukazuje kamarádkám u kavárenského stolku displej svého telefonu.

„Nic neříkej - budu hádat. Ajnštajně?“ odtuší Libuna.

„Ajnštajně! To je jasný, co jinýho?" přisadí si Magda ve stejnou chvíli: „Co je to tentokrát? Hraje, tančí, žongluje, chodí po rukou, říká abecedu pozpátku, recituje, nebo odmocňuje vysoká čísla? Vždycky, když tohle vidím, musím si koupit dovolenou, nebo vyrazit na mejdan, abych měla taky, co dát na Fejs,“ Magda už má upito a tak se rozpouští její sebevědomá póza úspěšné manažerky.

Eva, která po dvou dětech, z podobného postu manažerky musela sestoupit zpátky na obchodnici, aby stíhala vyzvednout děti ze školy a školky, se ušklíbne: „Nic takového. Jsme na dalším levelu. Tentokrát Ajnštajně hraje a zpívá. Složilo Daně píseň. Jmenuje se: „Pro maminku“.“

„Taky mi to neukazuj. Vždycky, mám pak dojem, že jsem jako matka naprosto selhala,“ Libuna bere do ruky kabelku a vyndává z ní svůj mobil. Kontroluje, jestli jí nevolal manžel. Dnes výjimečně hlídá děti on, a člověk nikdy neví. Libuna se zadívá na display. Je na něm fotografie sedmiletého Péti a o dva roky mladší Haničky. Ani jeden z nich netančí, nezpívá a na nic nehraje. Přesto, by je nevyměnila za nic na světě. Libuna pokládá mobil na stůl displejem dolů. Dnes má volný večer a rozhodně si ho nebude kazit Ajnštajnětem.

„Složil píseň? Kolik mu je? Šest?“ uvažuje nahlas Magda, která ještě před chvílí říkala, že nechce nic vidět. Občas se odněkud vynoří její zcela neočekávaný zájem o děti. I když o nich sama říká, že je nikdy nechce. Jako silně emancipovaná lesba přece nedovolí něčemu tak primitivnímu, jako je chlap, aby se to podílelo na čemkoliv, co bude hrát tak významnou úlohu v jejím životě. Ještě by mohl chtít dítě vychovávat s ní! Brrr!

„Už je mu sedm. Minulý týden v sobotu jsem u nich byla s dětma na oslavě. Ale jen chvíli. Náš Tonda hodil po Anjštajněti písek, když recitoval třetí sloku své básně, a tak jsme šli domů.“ Eva spouští na svém telefonu Danino video. Malý kluk sedí u klavíru a oběma rukama na něj hraje melodickou písničku, ne nepodobnou skladbě Karla Svobody. Andělským hlasem k tomu zpívá:

„Maminka, má milovaná maminka…, hvězdička má, zářivá…“

„Asi budu zvracet,“ Libuna předvádí dávivý efekt a skutečně vypadá, že je jí špatně.

„Nekecej. Jsi zelená závistí. Že nám naše děti takovou písničku nikdy nesloží,“ zlobí ji Eva.

„Zaplať pánbůh! To bych ani nechtěla. Dělali by si z nich ve škole akorát srandu,“ Libuna dopije svoji skleničku vína: „Dáme si ještě jednu?“

„Dáme! Když už máme opušťák od dětí, je to naše povinnost,“ směje se Eva: „Co ty, Magdo, dáš si s náma?“

„Myslíš, že když nemám děti, tak nemůžu pít na svobodu?“ Magda se otáčí a přivolává servírku:

„Přineste nám prosím ještě láhev Tramínu a pražené mandličky, ať se máme dobře.“

„Stejně je škoda, že tu není Dana. Od té doby, co má Ajnštajně, tak se s náma vůbec nevídá. Úplně přestala žít svůj život. Když už se výjimečně potkáme, nemluví o ničem jiném, než o těch jeho talentech…“ povzdychne Libuna.

„Se nediv. Žena, s její energií, by měla mít dětí šest, a ne jedno. Není fér, že už nemůže mít další. Je mi jí líto. Nejlepší ve škole, a teď je z ní otrok kroužků jediného syna. Pořád kvoká kolem něj,“ přitaká Eva.

„Ajnštajně je holt takový rodinný poklad. To je lepší než důchodový pojištění. Na starý kolena se jim to vrátí. Dítě tolika talentů přece musí svý rodiče na strarý kolena uživit, ne? Jen mě sežerou vlčáci…,“ dodá se smutným úšklebkem Magda.

Servírka přinese víno a mandle. Otevře láhev, očichá korek a nabídne degustaci. Magda pokyne souhlasně hlavou. Servírka nalije vzorek do sklenky před Magdou. Ta zakrouží skleničkou, podívá se skrz zlatavou tekutinu ke světlu a přivoní. Pak teprve přiloží sklenku k ústům a trošku upije. Chvíli válí víno na jazyku a přikývne: „Je trochu teplejší, ale dobré. Můžete nám nalít.“

„Na co si připijeme?“

„Na Danu a její Ajnštajně. A ať naše děti zůstanou normální, protože pak máme čas pít!“ zasměje se Libuna a zvedne svoji skleničku.

„Na Danu a Ajnštajně,“ přidají se Eva s Magdou. Usmívají se. Všechny v tu chvíli cítí, jak jsou rády, že jim kamarádství z vysoké školy vydrželo i po letech. Mohou si říci všechno a ještě se občas spolu napít. Na světě je krásně.

Chvíli sounáležitosti přeruší Evin telefon. Eva ho típne a vezme si z talířku mandli. Telefon se rozezvučí znovu. Eva se napije vína a znovu mobil típne. Když se rozezní do třetice, řekne Libuna: „Tak to vem, třeba je to důležitý.“

Eva protočí oči v sloup, ale telefon přiloží k uchu. Tím večírek skončil.

Pak už jen Magda s Libunou vidí, jak Eva vstává od stolu, bledne, lapá po dechu a znovu těžce dosedá na židli. Moc toho nenamluví. Jen kývá hlavou a dívá se kamsi do prázdna mimo ně.
Nemohou proto vědět, co se dozvěděla, ani to, jak jí z těch slov uprostřed těla explodovala nálož, rozervala jí žaludek a zasáhla srdce. Netušila, jestli z té zprávy samotné nebo z následků, které bude mít na další životy. Může ztráta takhle strašně bolet? „Ale ne, to není možný….Jak se to stalo? …Dneska?… Ano, jedu…“

Když pokládá telefon na stůl, ruka se jí viditelně třese. Dýchá zhluboka a cítí, že se potí. Na slané mandle a víno se najednou nechce ani podívat. Jak mohly ještě před chvilkou jíst?

„Co se stalo? Něco s dětma?“

„Vypadáš strašně, co se děje?“

„Tomášek umřel…,“ sama Eva nechce svým slovům věřit.

„Jakej Tomášek…? …Ty myslíš … Ajnštajně?!!“

Eva kývá hlavou: „Přejelo ho auto, když jel s trenérem na kole… Volal Petr, že se Dana zhroutila a potřebuje, abych přijela. Pojedete se mnou?“

„Ježíš! Co si teď Dana počne? To je strašný!“ vykřikne Libuna a ruce jí doslova vyletí k obličeji. Pak se zamyslí, ruce vrátí na stolek a začne žmoulat ubrousek: „Já s váma nepojedu. Myslím, že bude lepší, když se vrátím domů za dětma. Bylo by divný, kdybych se u Dany doma objevila po takový době.. A taky vůbec nevím, co jí říct. Ještě bych o Tomáškovi mohla mluvit jako o Ajnštajněti..“

„…Já pojedu,“ řekne po krátkém zaváhání Magda: „Myslím, že jsem teď, po letech, s Danou na stejný lodi a musíme se podporovat. Obě teď nemáme nikoho, kdo nás bude na starý kolena opatrovávat a živit. Jen já už to vím dýl a už jsem se s tím tak nějak smířila. Ji to teprve čeká.“





Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ