Je rozhodnuto - musím jít v kalhotovém kostýmku. Ten mi je. Navíc sako ukazuje plný výstřih a zakrývá mé obézní břicho. To dám! Lidka říkala, že mám přijít formálně oblečená, ale šaty snad nejsou nutnost. Co by taky čekali? Sedneme si na židle a budeme tleskat. Nejsme žádný celebrity, aby někdo řešil, co máme na sobě. No, ne?
„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ říká mi Lidka, když se před hotelem přátelsky olíbáme a vyměníme si komplimenty o tom, jak nám to sluší.
„Jakou?“
„Máme VIP lístky!“
„Jak to? Takový lístky přece stály dva a půl tisíce pro jednoho. To jsi za to, doufám, nezaplatila…“
„Blázníš? Dostala je šéfová, ale nemohla, tak mi je dala.“ Lidka se čtverácky usmívá: "Raduj se, čeká nás raut a spousta vína!"
Trochu bezradně se dívám na své nohy v kalhotách. Alespoň, že jsem si vzala lodičky.
Vešly jsme do haly luxusního hotelu. V tu chvíli mi došlo, že tohle bude fakt zlý - červený koberec a spousta živých květin, mísící se dohromady s luxusními parfémy přítomných dam. Mnohé na sobě mají dlouhé večerní šaty – vidím nahá ramena, účesy od kadeřníka, šifon, satén i krajky. Všechny jak z reklamy na plesovou sezónu. A já mám kalhoty! To je trapas!
Strčím do Lidky a očima ukazuji k šatnám, kde stojí hned tři ženy v róbách do plesu. Tady mi nic nepomůže. Jsem mimo.
„Vypadám mezi nima jak pingl,“ pronesu chmurně.
„Nevypadáš, pojď,“ odtuší Lidka. Hostesky v černých dlouhých šatech se na nás přátelsky usmívají a kontrolují podané vstupenky. Pak jim ztuhnou tváře a začnou si mezi sebou šeptat a jakoby nenápadně ukazovat na Lidku. Je to trapné.
„Jsou ty lístky falešné?“ nevydržím to a snažím se vtipkovat. Nikdo se ale nepřidá. To bude večer…
Přeruší nás hosteska: „Ale vy máte VIP lístky…!“ zní to vyčítavě.
„Jsme u špatného vchodu?“ napadne mě spásná myšlenka. Jasně, tohle je úplně jiná akce! Jsme tu špatně.
„Ne, ne, ale na pozvánce bylo v dlouhých šatech…,“ hosteska poslední dvě slova zdůrazní. Pozoruje nás s výzvou v očích. No, bezva! Dívám se vyčítavě na Lidku. Ta však neztrácí glanc: „No, a tu pozvánku my jsme právě neviděly…,“ Lidka se směje: „Je to problém? Dostala jsem jen lístky. Bez pozvánky… Tak já se trochu přikrčím,“ snaží se Lidka vše shodit žertem a mírně podřepne. Čímž délku svých šatů alespoň trochu přiblíží k zemi.
Slečny se nejistě usmějí a dají nám na ruce VIP pásky.
„Jdeme se napít!“ prohlásí Lidka. „Nevím, jak ty, ale já potřebuju pít! Hodně a hned!“
Kývnu na souhlas a rozhlížím se, kde je bar. Při tom si všímám, že kalhoty tu má jen těch pár mužů, ale žena žádná. Mám depku. Buď se opiju, nebo uteču. Jinou variantu nevidím.
„Chci pít!“ vydechnu. „A taky hodně!“
„Budeme muset nahoru,“ usoudí Lidka, když si všimne cedulky k VIP salónku.
„To je jen pro VIP!“ zastaví nás hosteska u paty schodů.
Snaživě ukazujeme náramky a usmíváme se. Hosteska se neusmívá a promluví směrem k Lidce: „Víte, že v pozvánce bylo, že máte přijít v dlouhých večerních šatech?“ Lidce sjíždí pohledem po holých kolenech, mě zcela ignoruje.
„Teď už ano, ale převléci se nejdu,“ odtuší Lidka a dodá svůj vtip od vchodu: „Já se přikrčím.“
To už hosteska neříká nic a pouští nás obě nahoru.
„Všimla sis, že nadávají jen mně a tobě nikdo nic neříká?“ otočí se na mne Lidka.
„Co chceš? Tlustá ženská v kalhotách. Považují mě za ztracený případ. U tebe je ještě naděje na zlepšení,“ snažím se ten trapas převést na vtip. V tom mne upoutá obrovský růžový oblak uprostřed místnosti, který se valí k zábradlí…Slečna, která může mít tak o polovinu nadváhy více než já, má na sobě svítivě růžové volánové šaty až na zem. Nedá se přehlédnout. Odnikud. Je jak nomádský stan uprostřed oázy.
„Zlatý kalhoty!“ ujede mi a nespouštím tu cukrovou vatu z očí dokud mi nezmizí ve vedlejším sále.
Konečně bar. Všude načinčané prostírání, ale pití žádné. „Máte prosím bílé víno?“ obrátím se na servírku v livreji.
„Jistě. Chilský Sauvignon Blank, ročník 2012..“ ukazuje nám etiketu. Láhev, právě vytaženou z ledu, drží v bílých rukavicích. Ty budou za chvíli vypadat… Pomyslím si. Vzhledem k tomu, že v nabídce nepokračuje, pochopím, že mají buď bílé nebo červené. A je jedno, jak mu budeme říkat. Kývnu na souhlas, že si dám bílé. Slečna vezme baculatou skleničku a nalije. Lidka si dá červené. Slečna nám obřadně ukáže etiketu, položí lahev přes ruku a dlouze nalévá. Konečně před nás postaví obě sklenky.
Nevydržím: „Víte, že to máte přesně obráceně?“
Slečna nechápe.
„To víno. Tohle je sklenička na červené,“ ukazuji na svoji sklenku plnou bílého vína.
Slečna se poplašeně rozhlíží. Pak zvítězí její naučené „zákazník má pravdu, i když ji nemá“ a tak mi nabídne: „Klidně vám víno naliji do té druhé.“
Tím mne naštvala. Tak ona neumí svoji práci a ještě je blahosklonná! „Ano, nalijte!“ Směrem k Lidce tiše dodám: „Sice mám žízeň, ale nejsem barbar.“
„Přejete si to také přelít?“ otočí se na Lidku slečna.
„Ne, ne, mně je to jedno,“ zasměje se Lidka přátelsky na číšnici, aby odčinila mé hnidopišství.
„Hrajou si tu na honoraci a nemaj ani na šaty...,“ zaslechnu číšnici.
Ztuhnu, chci se otočit, ale chytne mne Lidka: „To neřeš, pojď se dívat..“ Ještě za chůze do sebe doslova kopne své víno.
Obě se nakloníme přes zábradlí a chvíli z balkónu sledujeme přehlídku svatebních šatů.
„Mohl bych vás poprosit?“ strká do mne hezký mladý muž ve skvěle padnoucím obleku.
„Vyfotit?“
„Ne, ne, jen kdybyste uhnula..“
To si snad dělá legraci, ne? Muž už mne žádal o ledacos, ale abych uhnula, protože chce fotit, to se mi snad ještě nestalo. Jsem lehce v šoku, ale ustupuji stranou. Na mé místo si stoupá jiný mladý muž a zamilovaně se usmívá na toho drzouna.
Lehce mě zamrazí. Něco mi tu nesedí, jen zatím nevím co to je.
Rozhlížím se, naprostá většina mužů je tu v páru, ale ne se ženou. Zrovna vidím jednu takovou dvojici procházet kolem hostesky u zábradlí. Menší muž je zavěšen do rámě toho vyššího.
„Lidko! Konečně mi to došlo! Víš, proč mi nic neříkali, že nemám večerní šaty, i když mám kalhoty?“
„Ne. A nemyslím si, že jsi ztracený případ…,“ dodá Lidka.
„Jasně, že ne. Všichni si myslí, že hraju chlapa!“
„Jakýho chlapa?“
„No chlapa v lesbickém páru, přece,“ ukazuju na dvojice mužů držící se za ruce: „Už chápeš?“
Lidka se směje, dá mi pusu na tvář a chytí mě za ruku: "Pojď se napít, ty můj ženichu."
"Dejte nám dva panáky!" řekne zvesela a zvedne naše spojené ruce nad hlavu: "Slavíme, že jsme se konečně zorientovaly."
Číšnice na nás kouká naprosto nechápavě. Její obočí vylétne tak vysoko, že se bojím, aby neopustilo její obličej. „Nějaký požadavek na sklo?“
„Ne!" řekneme s Lidkou dvojhlasně.
Bar je jistota. Číšnice tu sice pořád nalévá bílé víno do skleniček na červené a myslí si o mně, že jsem namyšlená kráva, ale všimla jsem si, že je to jediná další žena v sále, co má kalhoty… A to nás spojuje. I když ona o tom asi ještě neví;)
xxxx
Povídka vznikla podle skutečné události, kdy jsem se takto nevhodně oblečená vydala s kamarádkou Jitkou na soutěž Svatba nevěst. Sice by mne navštívit takovou událost nikdy nenapadlo, ale vyhrála jsem lístky v soutěži za svoji povídku Svatba bude o půlnoci. A nestačila jsem se divit. Ale co chcete od holky z venkova;)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)