"Tobě to nevadí?“, obrátila se na starší spolucestující.
"Jaruško, prosím tě, nekřič. Lidi se dívají.“
„Mami, víš, kolik stál ten lístek? A pak sedíme v tomhle..,“ mladá žena rozhodí rukama, jako by nám chěla říci: "Tak se přece všichni koukněte!"
Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi, že už to ani nevnímám. Ne, že by se mi, co vidím, líbilo, ale už jsem si tak nějak zvykla. Jezdím vlakem každý den několik let. A slečna má nejspíš premiéru. A Hans, sedící vedle mne, také. Přijel na návštěvu z Německa a sedíme teď společně v panťáku – vlaku, který je na kolejích mnohem déle, než já na světě. Tenhle konkrétní by mohl už mít i vnoučata.
Když byl vlak nový, mohlo mu to slušet. Tři vagony spojené do jedné modré stuhy vyrovnané majestátně na kolejích Masarykova nádraží. Stejná modrá je i na lavicích uvnitř a polstrování bylo ve své době zcela určitě revolučně měkké.
Teď vlak již mládí a svěžest nemohl ani předstírat, i kdyby se hodně snažil. Původní modrá sedaček ztmavla zažranou špínou a přikryla ji barevná změť výjevů od sprejerů. Počmáranými sedačkami to ale nekončí, je to jen jakýmsi odrazem posprejovaných oken, kterými místy není ani vidět ven. Neumělou mozaiku střídají pavučiny škrábanců, u kterých skutečně netuším, čím se dají do skla vyrýt, pokud v kapse nenosíte alespoň malý diamant.
„Rád bych šel na záchod,“ říká mi Hans potichu německy.
Cože? Na záchod? Tady? Zbláznil se? Nejdříve si vlak na peronu fotil, pak se chtěl připojit k WiFi a teď chce jít na záchod! Co bude chtít příště? Občerstvení a noviny? Připadám si jak z jiné planety a ne z jiné země. Já bych tady na WC nevlezla. Bála bych se, že na mne z mísy musí vyskočit zmutovaný, přežraný některý z těch odporných bacilů, které vídám v televizních reklamách na hygienické prostředky.
„Hanzi, já bych ti to opravdu nedoporučovala..,“ říkám opatrně. „Ten záchod je hnusnej.“
„Musím.“ Hans vstává a odchází.
Ten se bude divit!
Můj pohled sklouzl dolů k podlaze. „Nech mne růst“ hlásal nápis, který někdo načmáral tlustým fixem vedle obrázku stromu pod sedačku. Možná v očekávání, že někdo jiný domaluje další větve a zvětší tak košatost koruny.
Okolí obrázku na tom není lépe. Původní barvu podlahy si netroufám odhadnout. Občasné zatřpytění slídy v povrchu dokazuje, že podlaha je sice protiskluzová, ale o to hůře se myje. I když... Vezmeme-li to jedním hadrem přes tři vagony, tak to nebude čisté nikdy.
Přichází průvodčí. Čekám, jestli mu ona slečna řekne o své nespokojenosti, ale mlčí. Ani se jí moc nedivím. Průvodčí má sešlapané špinavé boty, kalhoty se lesknou samým žehlením jako šupiny ryby, košile mu vylézá z kalhot. Když se přiblíží, tak poněkud smrdí potem a u holiče nebyl tak půl roku. Co tomuhle člověku budete vyprávět o estetice cestování?
Hans se vrací z toalety a na celé kupé mi německy sděluje své zážitky: „To je úžasné! Ono to funguje!“
Pravděpodobně se mu podařilo spláchnout, pomyslím si trochu ironicky, ale nestihnu nic říci, protože Hans nadšeně pokračuje.
„Musím tě vzít do našeho muzea vlaků,“ září Hans. „Tam máme úplně stejný vlak! Vozíme v něm o víkendech turisty. A vám to tady jezdí jen tak. Prostě jen tak.“ Kroutí hlavou, jakoby svému štěstí nemohl ani uvěřit.
Hans je nadšený, ale já se stydím. Je mi úplně jasné, že ten jejich vlak v muzeu není stejný. Možná kdysi byl, ale to už je dávno. Teď jistě vypadá jako nový. A o tu bravurně zrestaurovanou a naleštěnou verzi pečují zapálení zaměstnanci v dobových uniformách. Lidé do něj o víkendech nastupují s posvátnou úctou, která přísluší historické památce, aby si užili svoji chvilku nostalgie.
Ale třeba se ten náš vlak také jednou dočká. A já pak v muzeu budu říkat svému synovi: „Vidíš, tak tímhle dříve jezdila tvoje maminka do práce.“ Teď už jen, aby mi syn dříve nedospěl nebo se vlak nerozpadl přímo na kolejích při jedné ze svých cest. Jinak se budu muset jezdit dívat do muzea k Hansovi do Německa.
======
Toto "cvičení" neměla být povídka. Původně to byl popis - můj první - který jsem napsala na kurzu tvůrčího psaní (zadání bylo: "Cesta vlakem"). Moc jsem toho na něm nezměnila - přidala jsem Hanse, abych příběh vypointovala.
Napsat popis tak, aby to nebyla nuda, je velice těžká disciplína a všimněte si, že především v americké literatuře moc popisů nenajdete - je to tam samý dialog a akce. Vrcholem mistrovské práce na popisu je pointa. Podle mých zkušeností z kurzů, to umí málokdo - napsat popis s pointou. Ale jsou tací a ostatní se to na kurzu naučí;). Původní verze, ještě bez Hanse, je pro srovnání na Psaní podle Lustiga.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)