Už druhý den se bezvýsledně motáme v divoké přírodě, která, zdá se, nemá konec. Stále se nemůžeme se dostat do civilizace a hlavně ke zdroji pitné vody. To, co jsme zatím našli, se nedalo pozřít - močály a smradlavá břečka plná much. Před palčivým sluncem nás sice chrání koruny stromů, ale ani tak se nedá uniknout vedru, bodavému hmyzu a únavě. Jsem tak zničenej, že jestli nenajdeme vodu ani zítra, tak si fakt kleknu a budu pít ty mouchy z louže.
Měl to být pohodový čundr na půl dne. Ale nějak se všechno zvrhlo. Ztratili jsme mapu, pak i směr a minuli chatu s ubytováním. Přespali jsme v lese pod pláštěnkama. Jsme celí poštípaní, špinaví a utahaní. Ploužíme se k slepě vytýčenému cíli a nevíme, jestli jdeme správně. Určit, kdy dojdeme do civilizace, nikdo z nás tří nedokáže.
„Je tu ještě decka,“ odpovídá na moji otázku Petr.
„Jak decka…? Ráno byla ta čutora plná.“
Petr pokrčil rameny: „To už nesmím vypít ani vlastní vodu? Navíc, já ji nevypil…Viděl jsi mne snad od rána něco pít?“
„To bys určitě moh´, kdyby ta voda nebyla poslední. Z mé jsme přece ráno dělali čaj,“ připomenu.
„Tak tohle nech Miladě - je z nás nejvíc vyčerpaná,“ nechápu, jak mohl všechno vypít. Je na čundru poprvé? Nemá smysl se kvůli tomu hádat.
„Jak Miladě? Se snad rozdělíme, ne?“ diví se Petr.
„Chceš rozdělit jednu decku na tři díly? To nezbyde na nikoho nic,“ to je snad jasný každýmu...
„Hraješ si na boha, abys rozhodoval?“ Petr je viditelně naštvaný.
Koukám na něj - svého kamaráda a nechci věřit, že to, co slyším, opravdu říká. Než jsme vyrazili, byl to skvělý chlap, alespoň jsem si to myslel. Až tahle cesta odkryla, co jsem v pohodlí kanceláře, nebo u pivka a fotbalu, neviděl.
„Dej tu vodu Miladě. Když už si tu ostatní vypil,“ jsem zhnusený. Sáhl jsem po čutoře v jeho ruce. A pak už jsem uviděl hvězdičky. Dostal jsem ránu do obličeje a upadl na zem.
„Nevypil!“ Petr mi hodí čutoru a odchází. Nechal jsem ho jít. Odmítal jsem plýtvat energií, kterou budeme potřebovat na další přenocování v lese. Snad se zítra vymotáme a najdeme nějaká obydlí.
Podíval jsem se na Miladu. Stála tam zcela vyčerpaná, pokousaná od komárů a další havěti. „Promiň. Takhle ho neznám,“ z hlasu jí zněl smutek. Zvedla čutoru a podávala mi ji.
Objal jsem ji kolem ramen: „Neomlouvej se. Za to ty nemůžeš. Musíme se připravit na noc.“
Kývla hlavou: „Půjdu pro větve na oheň.“ Čutoru položila na zem k ostatním věcem. Nenapila se.
Shodil jsem batoh a otevřel ho, abych vyndal křesadlo. Nahoře ležel můj svetr a pod ním jsem uviděl... čutoru. Vzal jsem ji do ruky a potěžkal – byla plná vody. Petr měl pravdu! Ta decka vody v jeho čutoře zůstala od snídaně. Nevařili jsme čaj z mých zásob, jak jsem byl přesvědčený, ale z jeho. Ne on, ale já jsem hajzl, který očernil kamaráda. Dokonce před jeho ženou. Fuck!
Přiznávám, že asi na vteřinu mne napadlo plnou čutoru schovat a dělat, že jsem nic nenašel. Tak jsem se styděl. Ale nejsem svině. Zařval jsem z plných plic: „Sice jsem debil, ale mám vodu!!!“
Kousek ode mne, v tu samou chvíli, začala volat Milada: „Voda! Našla jsem pramínek! Je tu voda! Slyšíte? Našla jsem vodu!“
=========
Povídku jsem napsala na kurzu tvůrčího psaní jako cvičení na představení charakteru v akci*. Původně vypadala jinak - nesla typické znaky chyb začátečníků - předvídatelný děj, nevysvětlené motivy postav a neohrabané dialogy... Když jsem si ji po dvou letech přečetla, divila jsem se, jak jsem to mohla tenkrát takhle napsat a přepsala ji - znovu;)). Ale ani tak ji nepovažuji za své vrcholné dílo;).
-------------
*Jeden z pěti způsobů nejlepšího psaní podle Aristotela
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)