čtvrtek 12. dubna 2018

Neříkej mi kolego! - povídka

Povídka - Neříkej mi kolego!
Je krásný letní den a Zbyněk rozhodně neplánoval, že ho stráví v autě se svojí šéfkou. Když mu před dvěma dny řekla, že s ní musí jet prezentovat na druhou stranu republiky, dokonce hlasitě protestoval.

Kreativní ředitelka Anna Marková si v tu chvíli posunula brýle na nose a sjela ho káravým pohledem: „Jak dlouho, že u nás pracujete, kolego? Já myslela, že si své práce vážíte…,“ pak si ukazováčkem vrátila brýle zpátky na své místo, a aniž by čekala na Zbyňkovu odpověď, odvlnila se na vysokých podpatcích do své kanceláře.

Zbyněk zavrčel, ale víc nic. Věděl, že má ředitelka pravdu. Sám sobě slíbil, že v téhle reklamce vydrží alespoň rok - potřebuje praxi po vysoké a jméno vyhlášené agentury YDARA se bude v jeho životopisu hezky vyjímat. Navíc si nedělá iluze, že to jinde bude lepší – už dávno pochopil, že reklamní agentury jsou nemilosrdný business....

A tak si ráno poslušně sbalil věci a čekal před agenturou. Šéfová dorazila novým Mercedesem na poslední chvíli, až jí štěrk lítal od kol. Zbyňka hodně překvapilo, když se otevřely dveře vozu a objevily se štíhlé nohy Anny ve vysokých podpatcích a pak i ona v upnutém krémovém kostýmku.

„Neříkala jste, že na cestu stačí neformální oblečení?“ diví se Zbyněk.

„Vidím, že vy jste neformální za nás za oba...,“ ušklíbne se Anna a změří si Zbyňka v džínách a rozhalené košili. Pohled  se jí zastaví na krosně, kterou má její podřízený přes rameno.

Zbyněk si batoh nadhodí, „Nestihl jsem si koupit kufr…“

„Ok, to teď nebudeme řešit. Sedněte si, budete řídit, já mám ještě práci,“ Anna obejde auto k zadním dveřím.

Povídka - Neříkej mi kolego!
Copak jsem nějakej pingl nebo řidič? Uvažuje Zbyněk naštvaně… Naloží svůj batoh do kufru vozu a usedne za volant. Špatná nálada ho rychle přejde. Tohle auto je fakt něco! Ještě voní novotou, kožené sedačky jsou tak pohodlné, že je snad šili na míru. Zbyněk pohladí leštěné dřevo na palubní desce. Na takové auto nebude mít ještě hodně dlouho… Kolik to asi jede?

„Jede až tři sta, ale vy nepřekročíte 160. Je to jasné?“ zazní ze zadní sedačky.

„Jasné,“ Zbyněk kývne hlavou a podívá se do zpětného zrcátka na šéfovou. Ta má vedle sebe rozložené papíry, na klíně notebook a něco do něj datluje všema deseti prsty. Vypadá jako vzor výkonosti.

„Můžu si pustit alespoň rádio?“ zkusí to Zbyněk a už se natahuje po tlačítku.

„Ne, nemůžete, potřebuji se soustředit. Než dojedeme na místo setkání, musím dokončit prezentaci. Zapněte navigaci a jedeme.“

A tak jedou. Auto se řídí skoro samo. I přes to, když už jedou tři hodiny bez zastávky, je Zbyněk celý rozlámaný. Otočí se dozadu, že se zeptá, zda není čas na malou přestávku a protažení. Zjistí, že jeho šéfová usnula nad počítačem. Když spí a nemá na očích brýle, vypadá mnohem mladší a také snesitelnější, pomyslí si Zbyněk s úšklebkem.

Musí ještě vydržet. Když teď zastaví, šéfová se probudí a bude po idylce. Možná by mohl zrychlit a zjistit, co to autíčko umí, když ho nevidí. Sešlápne plyn, krajina se začne rozmazávat.

Po nějaké chvíli začne být Zbyňkovi nesnesitelné horko. Zkusí změnit nastavení klimatizace, ale nic se nestane. Přiloží ruku na větrací otvory, ale nic nefouká. Sáhne si na obličej a uvědomí si, že se potí. Rozhodne se otevřít alespoň okna, ale v té rychlosti se to ukáže jako špatný nápad. Papíry jeho šéfové se rozlétají po autě a některé dokonce vylétnou ven. Zbyněk prudce zabrzdí.

„Co to děláte?“ ozve se rozčíleně zezadu.

„Ulítly nám papíry!“

„Cože?“

„Vaše papíry odletěly ven…“

„Samy?“

„Otevřel jsem okno, bylo tu horko…“

„To auto má klimatizaci, pokud jste si nevšiml, kolego,“ zazní jízlivá odpověď.

„Všiml,“ řekne Zbyněk a už vybíhá z auta a chytá bílé stránky na cestě. Některé se dají polapit snadno, jiné před ním uskakují, jako by si chtěly hrát na honěnou. Když uloví poslední, srovná je v ruce a pohlédne na horní list. Jeden krátký pohled a Zbyněk ví o kreativní ředitelce víc, než se dokázal dopídit během půl roku, co s ní pracuje. Ukáže se, že je to zpráva z reprodukční kliniky. Jeho šéfová se nejmenuje Anna ale Anastázie... Je jen o pár let starší než Zbyněk a evidentně chce dítě ze zkumavky… Vida ji!

Zbyněk je tak zahloubaný do čtení, že si nevšimne, že Anna (nebo Anastázie?) doběhne až k němu a vyškubne mu papíry z ruky. Když zjistí, co si její podřízený právě přečetl, celá zčervená.

„To jste zrovna nemusel…,“ zašeptá Anna a vrací se k autu.
Povídka - Neříkej mi kolego!


„Počkejte,“ Zbyněk ji doběhne, najednou mu připadá mnohem menší než v kanceláři, „na tom přece není nic špatného…“

„To máte pravdu, ale na vašem slídění je toho špatného dost! Nemyslíte?“ Anna je kousavá. Zbyněk si teprve teď všimne, že je bosa. Podpatky jí ubraly dobrých deset centimetrů.

„Vy byste se nepodívala?“ odpálí Zbyněk, ale nečeká na odpověď a jde k autu.

Sedne si za volant a chce nastartovat. Nic se ale nestane. Auto mlčí. No nazdar! Jsou tady uprostřed ničeho, dobrých 50 kilometrů od cíle. Zbyněk se začne rozhlížet kolem. Sluníčko se čím dál silněji opírá do silnice, asfalt je horký, karosérie auta se nedá dotknout. Nikde kousek stínu, až dál od silnice začíná les.

„Tak pojedeme?“ Anna je netrpělivá, „Čas jsou peníze, kolego! A zapněte tu klimatizaci…“

„Nepojedeme, kleklo vám auto,“ odvětí suše Zbyněk a bezmocně praští rukama do volantu.

„To je nesmysl. Tohle auto má deset let záruku a já ho nemám ještě ani rok!“ vypískne Anna, „Jdu to zkusit!“

Zbyněk vstane od volantu, přidrží dveře a nechá Annu sednout na přední sedadlo. Ta chvilku mačká tlačítko Start. Nic se nezmění ani, když přidá větu: „Tak přece startuj, bestie!“

„Nedošel vám benzín?“ zeptá se Anna podezíravě.

Zbyněk pokrčí rameny, „To by mi snad něco řeklo, ne?“ Ale v tu samou chvíli si uvědomí, že mu auto něco říkalo. Možná to bylo o benzinu, možná ne, také mohlo říkat, že vypíná klimatizaci a přechází na pečení rohlíků. Stejně tomu nerozuměl, protože Annino auto mluví švédsky. To je také nápad! Jsou sice švédská firma, ale klidně mohla nechat hlášky říkat anglicky… i když je auto služební.

„Tak to už teď stejně nevyřešíme. Máte číslo na servis?“ Zbyněk svoji chybu nechce rozebírat.

Anna zapátrá ve svém telefonu, „Mám tu asistenční službu… Najděte zatím něco k pití. Je tu hrozné vedro…,“ dodá. Vystoupí z auta a poodejde stranou.

Zbyněk otevře kufr. Žádnou lahev nevidí, svoji už vypil a další v krosně nemá. Anna pořád ještě telefonuje. Mává u toho rozčíleně rukama. Zbyněk se rozhodne otevřít její zavazadlo – luxusní lesklý kufr. Lahev nevidí, ale spatří krajkové prádlo, noční košilku, toaletní taštičku nacpanou k prasknutí a další lodičky.

„Tak tomu říkám výbava na služební cestu,“ uchechtne se Zbyněk a pokusí se vše nacpat zpátky.

„Vy se mi hrabete ve věcech? To už snad přeháníte, kolego!“ Anna je rozčílená.

„Hledám tu vodu…“ odvětí Zbyněk.

„Ta je na zadním sedadle, ne v kufru!“

Zbyněk otevře auto a sáhne pro lahev, „Tak tady ji máte. Kdy přijedou?“ zeptá se nedočkavě.

„Za tři hodiny, prý mají nejbližší pobočku 150 kilometrů a nejsou záchranka... Tomu říkám servis. Jen, co se vrátíme, zruším jim smlouvu, břídilům!“

„Tak přiznejme si, že je to tu poněkud z ruky…,“ konstatuje suše Zbyněk.

„Myslíte, že to našeho klienta zajímá? Držte mi palce, ať nám dá nový termín,“ Anna se napije vody a vytáčí další číslo.

Zbyňkovi dojde, že nemohou čekat u auta, ani v autě. Slunce by je upeklo. Vyndá mobil, prostuduje mapu, vyloví svoji krosnu a dá si ji na záda. Annin kufr nechá na místě. Pokud půjdou tímhle směrem, dojdou do vesnice. Tam by mohla být nějaká hospoda, kde je pak servisáci najdou. Ještě na sedačce popadne Anninu kabelku (někde četl, že se bez ní žena neobejde), zamkne auto a vydá se za svou šéfkou.

„…Jak to, že už nemá smysl jezdit? Uznávám, že budeme mít zpoždění, ale nebude to tak strašné. Přece tak významnou zakázku nesvěříte někomu jinému, jen proto, že nám selhalo auto?!...“

Anna při telefonování chodí sem a tam.

„Nepočkaj… Prostě nepočkaj…,“ Anna si vezme od Zbyňka kabelku a klíčky a vrací se k autu. Odemkne a chce nastoupit. Ovane ji horký vzduch. Už teď je v autě alespoň padesát stupňů. Anně dojde, že chtít počkat uvnitř, je blbost.

Sjede pohledem Zbyňka a jeho krosnu. To je teda reprezentace, pomyslí si. Ale je to stejně jedno. Tady jejich cesta skončila. Už pojedou leda domů. Až je teda laskavě někdo vyzvedne. Všechno je to na nic! Anna neví, kde se to v ní vzalo, ale plnou silou kopne do pneumatiky auta. Zavyje bolestí a sedne si na zadek. Při pádu si roztrhne rozparek úzké sukně až ke klínu.

„Sakra! Já chci pryč!“

„Tak pojďte,“ podává jí Zbyněk ruku.
Povídka - Neříkej mi kolego!

„Ale kam?“

„Kousek odtud je vesnička s hospodou. Když půjdeme tudy, je to tak tři kilometry. A v lese bude stín…“

Anna neprotestuje. Přitáhne si roztrženou sukni k sobě a vykročí. Podpatky se jí boří hluboko do měkké hlíny, přesto se nevzdává a rázuje za Zbyňkem, který už je několik kroků před ní. Ale po pár desítkách metrů musí přiznat, že takhle žádný kilometr neujde, natož tři.

„Neměl byste v té krosně náhodou tenisky?“

„Měl, ale budou vám velké.“

„Lepší než tohle,“ Anna si sundá odřený střevíček a pustí ho z výšky na zem.

Zbyněk shodí batoh ze zad, zahrabe v něm a vyloví sportovní boty. Jsou tak o třetinu větší než Annina noha.

„Možná by pomohly ponožky,“ zamyslí se a znovu noruje v krosně.

Anna si zkusí boty nazout. Má je jako velké pantofle. Ale alespoň se neboří do hlíny.

Zbyněk si klekne. Sundá jí botu a do špičky strčí zamotanou ponožku. Druhou natáhne Anně na nohu. „Teď si ji obujte. Bude vám sedět mnohem líp,“ řekne a postaví se.

Anna znovu zkusí botu. Skutečně, už jí z nohy nepadá.

„To jste šikovný, děkuji! Začínám mít tu vaši krosnu ráda. Co tam ještě máte?“ usměje se Anna a Zbyněk si uvědomí, že je to asi její první úsměv za ten půlrok, co nastoupil do agentury YDARA.

„Vy se usmíváte?“ podiví se nahlas a vycpe ponožkou i druhou tenisku.

„No jasně, to přece umí každý,“ podiví se Anna.

„Aha, já myslel, že s vedoucí pozicí se tahle schopnost ztrácí.“

„Nejste nějaký drzý, kolego?“

„Asi jo…“ konstatuje Zbyněk. Víc ani jeden neřeknou. Zbyněk si opráší kolena, zvedne krosnu a pokračuje v cestě.

Jdou přes pole k lesu. Anna při chůzi pořád telefonuje. Nejdříve někomu, kdo jí dohodil zakázku, pak jeho lidem a nakonec i svému šéfovi. Tuhle část ale Zbyněk neslyší. Dojdou k malebnému rybníčku a Anna u něj zastaví, aniž by mu něco řekla.

Zbyněk chvíli čeká v lese, ale pak mu dojde, že zbytečně a vrátí se. Uvidí Annu sedět na zemi a opírat se o strom. Už netelefonuje. Má sundané brýle a obličej v dlaních. Ale jen chvilku. Pak hledá v kabelce, utře si opatrně oči a hlasitě se vysmrká.

„Děje se něco?“ zeptá se Zbyněk opatrně. Takhle šéfovou nezná.

„Celkem nic… Jen ten nový termín jsme nedostali. Vypadá to na tlačenku…,“ Annin hlas zní odevzdaně.

Zbyněk dojde až k ní a pomůže jí vstát. Ocitnou se nezvykle blízko sebe. Zbyněk Anně vyndá větvičku z vlasů, „Tak to bychom tam stejně jeli zbytečně…“

„Možná ano,“ Anna pokrčí rameny, „ale ředitel si to nemyslí.“

„A kvůli tomu jste brečela?“ Zbyněk vezme čistý kapesník a utře Anně zapomenutou slzu, spolu s rozmazanou řasenkou pod pravým okem. Připadá mu v tu chvíli úplně jiná než v kanceláři. Tak nějak přístupnější, křehká a zranitelná. Vůbec ne jako Superman v sukních. Jindy perfektní účes má rozčepýřený, sukně jí drží pohromadě na pár stezích a na štíhlých nohách vypadají jeho třiačtyřicítky skoro jako dětské lyže.

„Vy jste to poznal, Zbyňku?“ zeptá se Anna.

„Tak to by si asi všiml každý… Ale překvapuje mě, že znáte mé jméno. Pořád mi říkáte jen „kolego“, „příteli“ nebo dokonce „mladý příteli“. Což upřímě nesnáším a vůbec nechápu, proč mě tak oslovujete, když jsem jen o pár let mladší než vy… To takhle člověka změní funkce?“

„Možná ano. Ale budete se divit, kolik toho o vás vím, Zbyňku…,“ Anně se v očích objeví čertíci a začne vypočítávat, „Jmenujete se Zbyněk Michálek, je vám 29, jste blíženec, baví vás fantasy knížky, nedávno jste dokončil vysokou školu, kterou jste studoval při zaměstnání, přestěhoval jste se z Prahy a nastoupil u agentury YDARA a od té doby vás štvu…“

„Ups! Tak to jsem teda nečekal… Já si taky chci přečíst váš životopis! To je nespravedlivý!“

Zbyněk i Anna se usmívají. Vypadá to, že ze sebe nemohou spustit oči. Annina ruka se vydá k té Zbyňkově a vklouzne do jeho dlaně.

„A co bys chtěl vědět, kolego?“

Zbyněk si přitáhne Annu blíž a pak ji políbí.

„Třeba, co ráda čteš…“

„Románky, kde všechno dobře dopadne a vyhrává láska… Trochu jednotvárné, ale já mám dobré konce ráda.“

„Tak to je škoda, že mě teď budeš muset propustit…,“ zašeptá jí Zbyněk do ucha.

„Myslíš kvůli zákazu vztahů na pracovišti?“ směje se Anna a vrátí Zbyňkovi polibek.

„Ale jsem v tom nevinně. Který muž by odolal skoro nahé šéfové,“ poukáže Zbyněk na její roztrženou sukni.

„A kdo za to může?“

„Zlobíš se? Nenapadlo mě, že se kvůli řízení auta musím naučit švédsky.“

Anna zavrtí hlavou, „Už je to stejně jedno.“

„Kvůli jednomu kšeftu se přece svět nezhroutí. Vrátíme se do agentury a vyhraješ jinou zakázku.“

„Už ne. Druhou šanci nedostanu. Ale máš to dobrý, kolego, nemusím tě propouštět – ředitel před chvílí vyhodil mě.“

Zbyněk o krok ustoupí, „Jak to? Proč?“

„Tak oficiálně to bylo kvůli nesplnění úkolu, ale neoficiálně se dozvěděl o té reprodukční klinice… A ženy, které chtějí rodinu, nemají v agentuře YDARA místo…“

„Hajzl!“ uleví si Zbyněk, „Můžu ti nějak pomoct?“

Anna zavrtí hlavou, „Čekala jsem to. Mám v plánu vlastní agenturu. Ale teď se půjdeme koupat. Co říkáš?“ Anna si rozepne sukni. Kousky roztržené látky jí spadnou na zem a přikryjí velké tenisky. Anna málem upadne, když se je snaží spěšně zout. „Pane kolego, asi budu tu vaši pomoc přece jen potřebovat...,“ Anna se směje jako malá holka.

Dneska jí nic nevyšlo podle plánu - právě ztratila práci snů a s ní i obrovskou tíhu, kterou si ani neuvědomovala, že nese. Přiznala si, že je zamilovaná do mladšího kolegy a je jí díky tomu všemu tak krásně, jako už jí dlouho nebylo...





Více o knížce Olívie Úžasné


Kam dál?

Nikdy se jí nevzdám
Rozveď se, nebo...
Líná bejvalka
Tantrická bestie (18+)
Ta s číslem šest
Příliš dlouhé čekání na náhodu
Jediná na světě















Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ