čtvrtek 26. ledna 2017

Jsem BEZOS a chci na to průkazku aneb ztracená s mapou - legrácka

„Jdi na sever, jdi na sever!“ hlas z navigace mého telefonu neúprosně opakuje stále stejnou větu.

Jak mám, sakra, vědět, kde je tady sever? Jsem uprostřed sídliště – tady není žádné mraveniště, mech ani Polárka. Nic podle čeho by průměrný člověk poznal sever. Natož já.

Mám chuť s telefonem mrsknout o dlažbu, až by se rozletěl na malé kousky. Jen se bojím, že i střepy by v posmrtné křeči křičely: „Jdi na sever, jdi na sever!“

Jediné, co vím jistě, je, že jsem se ztratila. Jako vždycky. A jdu pozdě. Má půlhodina navíc se rozplynula mezi paneláky a já nevím, kudy z toho bludiště ven.

Co teď? Spouštím další aplikaci na mobilu – Kompas! Chvíli telefonem kroužím, aby se zorientoval (škoda, že na mne, má kroužení přesně opačné účinky) a nacházím sever. Vydávám se tím směrem, šipka v navigaci se srovnává s cestou. Úspěch! Cíl je bohužel mnohem dál než jsem předpokládala. Měla jsem vystoupit na té druhé zastávce. Proč si to nikdy nepamatuju?

Je úplně jedno, jak dlouho se na cestu připravuji. Stačí jedno špatné odbočení, uzavírka nebo pootočení mapy a je to v pytli. Mírně moji šanci zvyšují vytištěné mapky, které ovšem musím ukázat někomu jinému…Pak doufám, že mu nebude připadat děsně vtipné, poslat mne na opačnou stranu. Já to totiž nepoznám. Teda poznám, ale pozdě. To už vím, že jsem na správné místo nedošla…

Už léta si myslím, že lidé se stejným postižením, jako mám já, by měli mít průkaz ZTP a vodícího psa se speciálním výcvikem. Proč psa? Chápu, že psa neproměním v navigaci (těžko by našel všechny cíle, co si vymyslím), ale mohl by alespoň vždycky trefit DOMŮ. Zdá se vám to neuvěřitelné? Dospělá ženská, podle vysokoškolského diplomu alespoň mírně inteligentní, a netrefí domů? Ano, ano, je to tak. Já netrefím totiž nikam – jsem BEZOS (BEZ Orientačního Smyslu). A to musí být lékařská diagnóza. Ne? Že to není v tabulkách pojišťoven? Není. Zatím. Pracuji na tom. Všichni podobně postižení pak budou mít průkazky ZTP, aby se snížilo jejich utrpení a překážky zapojení do společnosti. Průkaz ZTP je přece pro lidi se Zvlášť Těžkým Postižení…A to přece BEZOS má.

Přijde vám to, že netrefím domů na průkazku málo? Ale když netrefím domů, netrefím přece ani nikam jinam…Doma to přece znám. Co si počnu v cizím prostředí? A že mi to „cizí“ připadá úplně všude.

Tak třeba dálnice - všechny se mi zdají být stejné a výjezdy se pletou. Mám v autě seznam. Na něm zapsané pokyny:

K rodičům – výjezd Karlovy Vary,

Ikea a Tesco – výjezd Stodůlky,

Jitka až Říčany…

Dalo by se říci, že s touto pomůckou, už mi nic nehrozí. Ale opak je pravdou. Běda, když výjezd zavřou nebo ho přejedu. A to nemluvím o tom, že si někdy nejsem ani jistá, jak se na tu dálnici vůbec dostanu. Protože musím nejdříve najet na okruh, z něj sjet a najet na dálnici v protisměru. Což ale nemusím, když nejedu k rodičům, ale jedu do Kladna… Jak říkám, peklo.

Kde vy vidíte mapu, já mám Gordický uzel spletený ze silnic a dálnic končících v mlze zapomnění.

Ale máte pravdu, v autě na dálnici by mi nepomohla ani průkazka, ani pes s výcvikem. Snad jen dálniční známka zdarma by byla jistou úlevou v nákladech (pozn. Držitelé průkazů ZTP známky neplatí). Víte, kolik takhle najezdím kilometrů navíc? Kolik času strávím blouděním krajinou, kterou si ani neužiju, protože nevím, kde jsem a kudy se dostanu do cíle?

Taky by bylo fajn mít vyhražené parkování. Není nic horšího, než když konečně najdete svůj cíl a musíte hledat místo pro auto zcela mimo dohled. Dvakrát objedete náměstí a za rohem se zase ztratíte.

Ano, jsou místa, kam se dá dojet MHD. Metro, tramvaj, autobus – to všechno je fajn – má to jízdní řád, pojmenované zastávky a s pořádnou přípravou nad mapou to vypadá snadné. Jenže. Když jste BEZOS (a čtete důsledně cedulky), tak sice dojedete metrem na přestup, ale vždycky vystoupíte na opačnou stranu, než potřebujete. Pokud hledáte přípoj, najdete jen konečnou a ta vaše správná zastávka je za dvouproudou rychlostní silnicí, kterou nelze přeběhnout. Musíte se vrátit zpátky dolů do té spleti uliček a odboček a najít správný směr (prostě to zkoušíte tak dlouho, až najdete tu zastávku). Mezitím vám přípoj ujede.

Proto BEZOS nikdy nevyráží na cesty bez svačiny, pití, navigace, kompasu, jízdních řádů v aplikaci a dek pro případné přenocování (to, když máte fakt blbej den).

Po cestě MHD přichází ta horší část – musíte vystoupit a najít svůj cíl. Já už ho našla. Jsem na místě. Jdu na úřad práce zažádat o svou průkazku ZTP. Mám vyplněnou žádost, kde uvádím, jaká omezení přináší má nemoc do mého pracovního života.

Těžko si představit, že bych dělala třeba průvodce pro turisty. Jedině výlety s překvapením. Ale na ty se špatně dělá marketing. „Pojďte s námi bloudit krajinou. Nevíme kudy, ani co uvidíte a kdy se vrátíme. Jestli vůbec.“ Na to se těžko získávají reference. Navíc, ten kdo někdy pořádal výlet s překvapením, ví, kolik dá takové organizování náhodného bloudění práce. To nemůžete nechat na nějakém amatérovi, který bloudí doopravdy.

Ze stejných důvodů nemůžete najít uplatnění v pozici např. taxíkáře, řidiče autobusu, kapitána lodi či letadla, záchranáře horské služby, nebo závozníka, kurýra či pošťáka. Není nám dovoleno riskovat jako navigátor závodního vozu, ale ani práce pastevce ovcí není nic pro nás – mohlo by se stát, že odejdeme do hor a už se nikdy nevrátíme. Snad jen role cestovatele by se dala přijmout. Pokud vám nevadí, že jste na místě byli už třikrát a čtenáři vás podezírají, že si cesty vymýšlíte, spoléhajíc na jejich sklerózu.

Už jsem se s tím smířila a naučila se žít podle pravidel svého postižení. Všude chodit o hodně dřív, nosit plný batoh jídla a dek, vždy mít navigaci a nikdy neradit ostatním, jak se kam dostanou. Jako úplný idiot už si připadám už jen ve dvou případech.

Poprvé, když mám syna odvést ke kamarádovi na narozeninovou oslavu. Kamarád bydlí ve stejném městě, už jsem tam byla vloni, a netrefím. Můj sedmiletý syn mi pak radí, kudy jet. Prostě trapas.

Ve druhém případě mi někdo, kdo mne nezná, vysvětluje, kudy mám jet, bez toho, aby mi trasu ukazoval na mapě. Prostě řekne: „Vezmeš to tunelem, pak kolem řeky, dalším tunelem na magošku, tam doprava na třetí odbočce a seš tam. To je jednoduchý…“ Já mu pak musím vysvětlovat, že daná informace má pro mne stejnou cenu jako by řekl, že zabočím vedle bývalé pekárny a u Hamouzovic pastviny se dám vlevo. Já prostě Hamouzovic neznám...

Tak mi držte palce, ať svou misi na úřadech dokončím. Protože jediné, co vidím jako opravdu velký přínos své diagnózy, je skutečnost, že jako BEZOS se nikdy nebudu hádat s partnerem, kterou cestou máme jet. Správný BEZOS si je vědom svého handicapu a vedení nechává na partnerovi, doufajíc, že na tom nejsou oba stejně. Vždy zažívá nefalšovanou radost, když dorazí do cíle a nikdy neremcá, že mohli jet jinudy. On to totiž nepozná.

Seriózní diagnostický test, abyste zjistili, zda jste na tom stejně, nebo vám jen kazím průměr, naleznete  na www.o-uzasna.cz.

Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ