čtvrtek 26. října 2017

Já to z ní vyženu - povídka

Stál jsem zrovna před starým panelákem, když z něj vyběhla žena, spěšně nasedla do auta a s příšerným kvílením pneumatik a vytůrovaného motoru, nacouvala do dvou aut za sebou a do třetího to naprala, když se snažila ze sídliště vyjet na silnici.

Zablokovala tenkrát celou ulici. Z posledního nabouraného vozu vyběhl muž a se sprostým řevem: „Ty p..o, ty krávo blbá, co nečumíš na cestu,“ se nasupeně řítil k jejímu SUV. Žena otevřela dveře, stoupla si do dveří a se slabým: „Promiňte,“ se sesula k zemi.

Muž se zastavil, mávl rukou, pak vytáhl mobil a začal si havárii fotit. Pochopil jsem, že můj volný den skončil a klekl si k ženě na zem. „Jsem lékař, zavolejte někdo sanitku, že tu máme ženu v bezvědomí,“ oslovil jsem seběhnuvší se čumily. Ještě před chvílí to vypadalo, že je ulice téměř pustá a teď? Ověřil jsem, že dýchá, zkontroloval zorničky a změřil pulz. Zkusil jsem na ni mluvit, ale nereagovala.

„Co je vám? Bolí vás někde? Jak se jmenujete?“ cítil jsem z ženy alkohol a jakési bylinky. I v tomhle vedru měla na sobě rolák a dlouhé kalhoty. Nepatrně se jí zachvěla víčka. No, hurá!

„Musím pryč!“ zašeptala.

„Sanitka už jede,“ teprve později jsem měl zjistit, že jsem nic nepochopil a její věta: „Ať už ke mně nemůžou,“ se vůbec nezapsala do mého vědomí.

„Kde je moje žena?“ zahřmělo za mými zády. Stoupl jsem si.

„Je vaše paní nemocná?“ otázal jsem se hromotluka, který stál až příliš blízko na to, abych se mohl cítit pohodlně.

„Tohle je moje manželka!“ muž vypadal výhružně.

„Já vám ji neberu, jsem lékař a vaše paní patrně omdlela. Sanitka je už na cestě,“ ustoupil jsem stranou, aby na svoji ženu viděl.

„Nikdo se jí nesmí dotknout. Jsou na ní přisáté temné duše, které se neustále množí a osídlují další a další těla,“ zaburácel hromotluk a vrhne se na svou ženu, „Jdeme domů!“ rozkázal.

„Já musím pryč!“ zavzlyká žena a schoulí se do klubíčka. Připadá mi v tu chvíli hrozně křehká. Úplně cítím, jak potřebuje ochránit.

„Nechte ji, musí do nemocnice!“

„Nemusí, tohle si vyřešíme doma sami, jen málo jedla a je slabá,“ odvětí muž a chce ženu zvednout ze země.

Ta jej jen chabě odstrčí. Na konci ulice slyším houkat rychlou. Uleví se mi, že už na toho chlápka nebudu sám.

Nebylo to snadný, ale podařilo se nám ženu doslova vyrvat jejímu manželovi a odvést ji do nemocnice. Pořád mi něco nesedělo. Od oné neznámé jsme se dozvěděli jméno – Pavlína Zvonková, ale víc nic. Pořád jen opakovala, že se nemůže vrátit domů a musí odejít. Ptal jsem se jí, jestli pila alkohol, ale jen vrtěla hlavou. Tak jsme jí udělali test. Napadlo mne také, jestli nemá cukrovku, ale ukázalo se, že je vše jinak.

Nebudu vás napínat, pod tím rolákem bylo přesně to, co jsme čekali – podlitiny, zhmožděniny, dokonce i nějaké zahojené řezné rány. Dali jsme jí kapačku a zavolali policajty. Bohužel jim toho neřekla o moc víc, a tak jeli za tím habánem, co pořád opakoval, že je její manžel.

„Nebudeš věřit, co jsme tam našli,“ líčil mi s pobavením detektiv Babylon, „Už jsem viděl hodně pošuků, ale tenhle je libovej,“ vytáhl z kapsy svého odřeného saka fotky.

„Tohle je u nich doma?“ nechce se mi věřit, že snímek není z nějakého chrámu. Jen nízké stropy potvrzují, že jde o panelákový byt. Jinak je zcela proměněný na svatyni. Všude sošky, velké sochy budhů, dokonce i sloupy, zlaté ozdoby, závěsy, obrazy svatých, vykuřovadla…

„Kde spí?“ vyklouzne mi.

„Na zemi,“ pokývne hlavou Babylon a pořád se dívá na fotku, „Představ si, že oni celý den meditují a modlí se za spásu země. Manželka vycházela jen pro nákupy...“

„Zatkli jste ho?“

„A za co? Za to, že jsou pošuci? Jsou dospělí, děti nemají, nikoho tím neohrožují. Snad jen tím smradem, co se jim furt line z bytu. Někdy se prý ty vůně z tyčinek a kadidel šíří celým barákem. Bylo už na to pár stížností, ale vyřešilo se to napomenutím a naposledy i nějakou tou pokutou.

„Předpokládám, že než zdrhla, tak doma dostala nakládačku,“ ukázal jsem fotku paní Zvonkové detektivovi.

Oddálil ji od svého obličeje a zase přiblížil. Zamhouřil oči a pak mi fotku vrátil. Zašátral ve vnitřní kapse saka a podal mi jinou. Byl na ní hromotluk z dnešního dopoledne. Měl na sobě ty samé rány, co jeho manželka.

„Co to je?“ vyklouzlo mi.

„Pan Zvonek…“ detektiv Babylon vypadá, že si svou informační převahu vychutnává.

„A jak se mu to stalo? To je oba chodí tlouct ti duchové, co o nich mluvil?“

„To je zajímavá dedukce, doktore,“ zasměje se Babylon, „a skoro ses trefil. Ale dělají si to sami, když ty duše vyhánějí.“

„Cože? Sami?“ připadám si jako blbec. Prohlížím si snímek paní Zvonkové a uvědomuji si, že v jistém, ne moc pravděpodobném scénáři, by si skutečně mohla ta zranění udělat všechna sama. Až na jedno. Kroužek od ruky na jejím pravém zápěstí. Ukázal jsem ho detektivovi a ten pokýval hlavou.

„Vím o tom, Zvonek přiznal, že se snažil manželku udržet doma. Řekla mu, že chce jít do kláštera. Myslím, že to je spíš pro nějakého psychologa než pro nás… Jo, a víte kolego, že ta Zvonková ani nemá řidičák a to auto nebylo její? Patří nějakému podnikateli jménem Oukolík, ale žalovat ji nechce. Prý je pojištěný a je Zvonkové velkým dlužníkem či co. Myslím, že tady jsem skončil.“ Babylon schoval fotky, zasmál se a odkráčel ve svých sešlapaných botách dlouhou nemocniční chodbou. Ještě mi zdviženou rukou pokynul na rozloučenou.


Nedalo mi to a šel jsem za paní Zvonkovou. Našel jsem ji připoutanou k posteli.

„Chtěla nám zdrhnout,“ zašeptala mi sestra do ucha, „a vy jste zakázal medikaci, dokud nebudou testy,“ rozhodila rukama, co jako teda měli dělat… Podala mi kartu. Výsledky byly čisté. Žádný alkohol, drogy ani cukrovka. Přece jsem si ten pach alkoholu nevymyslel?

„Paní Zvonková, tak vy nám chcete utéct? Proč?“ došel jsem k posteli, nasadil výraz všechápajícího lékaře a začal rozvazovat řemínky.

„Musím, jsem nečistá,“ zašeptala paní Zvonková.

„A kam chcete jít? Do kláštera?

Podívala se na mne udiveně a jen slabě kývla.

„A v klášteře vás umyjí?“ cítil jsem jakousi nadřazenost, člověka, který ví všechno nejlépe. Pak mne chytila za ruku a povívala se mi do očí. Spatřil jsem nekonečno vesmíru a ještě něco za tím, co neumím popsat a uvědomil si, že se chovám jako naprostý osel a ignorant.

„Má duše se tam očistí a dojde spásy,“ ženiny oči zalily slzy.

„Slyšel jsem, že jste celé dny trávili v modlitbách. Vy musíte být čistá jako sklo…“ ujede mi.

„Modlili jsme se hlavně za druhé. Pomáhali jsme lidem v nouzi a dostávali od nich almužny. Ale pak přišly ty černé duše.“

„Nerozumím.“

„Duše, které někdo vytvořil černou magií. Nepodařilo se nám je odvést do světla. Jsou stále u mne a množí se. Škodí. Nemohu se modlit za jiné, protože bych je k nim nasměrovala. Můj život přestal mít smysl. Potřebuji se vykoupat ve svěcené vodě. Jen ta a posvátná půda kláštera mi mohou pomoci.“

„A manžel vás nechtěl pustit?“

„Říkal, že je spousta možností, které jsme ještě nezkusili. Naposledy mne omýval tinkturou z devatera bylin. Ale nepomohlo to, jsou tu pořád. Proto jsem nabourala. Zabránily mi odjet…“ paní Zvonková začala plakat.

„Tinkturou? Tak to byl ten alkohol, co z vás byl cítit?“

Podívala se na mne nechápavě. Ale mně se vše složilo jako puzzle. Tahle žena potřebuje pomoci. I když mi to všechno připadá neskutečné a takovou terapii v tabulkách pojišťovny zcela jistě nenajdu.

„Mám pro vás návrh paní Zvonková. U nás v nemocnici pomáhají pacientům řádové sestry. Zavolám sestru Anežku a ona vás umyje svěcenou vodou. Vy se pak budete moci vrátit domů. Alespoň doufám. Zkusíme to?“

Paní Zvonková přikývla. Připadala mi hrozně křehká i silná zároveň. Uvěřil jsem, že nese tíhu světa na svých bedrech. Zašel jsem za sestrou Anežkou a požádal ji o pomoc. Na nic se neptala, ani se nedivila. Odešla do kaple a vrátila se se svěcenou vodou a hadříkem s vyšitým křížem a trnovou korunou.

U omývání jsem pochopitelně nebyl, ale když jsem zašel za paní Zvonkovou po dvou hodinách, našel jsem na pokoji nového člověka. Ta šedá, schoulená žena se najednou celá rozzářila. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale ona opravdu jakoby svítila. A nebylo to jen bílou noční košilí, kterou měla na sobě. Usmívaly se jí oči a sálalo z ní jakési vědění, které jsem nedokázal pojmenovat, jen jsem cítil, že mne přitahuje.

„Odešly, doktore,“ řekla jen, „už mohu jít domů a znovu se modlit se svým manželem,“ teprve teď jsem zaznamenal habána vedle její postele. Vstal a podal mi svou velkou tlapu, ve které se ještě před chvílí zcela ztrácela drobná ruka jeho ženy.

„Děkujeme, doktore. Nikdy bych nečekal, že v nemocnici můžete pomáhat i takhle…“

To já také ne. Kdybych to sám nezažil, zasmál bych se, ťukal bych si na hlavu a řekl jen „cvoci“, ale od tohohle setkání už věřím, že existuje něco, o čem nemám ani ponětí a jen doufám, že se za mne paní Zvonková a její muž budou modlit, protože já to zatím nedokážu.




Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!


Kam dál?

Proč jsi přišla?
Venkovský striptýz
Bacha na bábu!
Jak to mám časem? Hrajeme si na honěnou
Dneska mám dračí
Kdo je větší magor?


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ