„Prosím tě! Ty, že blikneš a všichni stojí? To bych chtěla vidět! To umí každá babka na přechodu. Vlítne tam a taky všichni stojí. A ještě u toho hvízdají gumy. JÁ když se rozsvítím, tak všichni jedou! A to je něco! Několik pruhů najednou a všichni na můj povel: HNNN, HNNN...!“
„Abys ty mohla dát povel k jízdě, tak nejdříve musí zastavit,“ nedala se červená. „A to umím jen JÁ!“
„Neumíš, kdyby před tebou nebyla oranžová, tak akorát nabouraj,“ posmívá se zelená.
„Holky, nechte toho a přestaňte se hádat. Já to tady sama neublikám,“ skočí jim do toho oranžová celá zadýchaná. „Ono to sice jede i bez vás, ale já se takhle vůbec nezastavím."
Poučení: Většinou maká nejvíce ten, o kom je nejméně slyšet.
=====
Na kurzu učíme psaní bajek. Možná se vám to zdá v dnešní době divné, ale má to svou příčinu. Bajka je jediný žánr, kde je poučení (důvod, proč jsme to psali) jasně pojmenované a mnohdy příběhu dokonce dodává pointu. Přiznané poučení pomáhá studentům tvůrčího psaní uvědomit si důvod, proč psali konkrétní příběh. Co tím chtěli světu říci? Proto je to nedocenitelná zkušenost.
Přiznávám, že pro mne bylo toto zadání peklem;). Stále jsem chtěla vymyslet něco moc chytrého a originálního a vůbec mi to nešlo. Nakonec jsem napsala Hry mocných, ale ruku na srdce, typická bajka to není. U té je třeba jít přímo na věc a neodbíhat. V mém případě jde spíše pohádku pro dospělé. Nakonec se přece povedlo a tentokrát je už opravdu bajka O semaforu je na světě;))
