Střevíčky pro ajťáka - povídka

„Jsem duhová víla… tys IT nádeník…
Jsem růžově bílá, já tančím, a ty koukáš na Baník..“

„Ufff,“ jsem úplně zadýchaný. Rukama si ovívám obličej. Něco jsem zaslechl ve vedlejším kanclu. Musím se tam podívat. Ale nenápadně. Je jistý, že kdyby mne někdo viděl v podpatcích a halence kolegyně Mourkové, zničil bych si pověst. Tahle firma tu "image“ hrozně žere. I když, která žena by chtěla dělat s člověkem, který si půjčuje její boty a oblečení - a je to navíc chlap…

Ale já jsem o to nikdy nestál – být chlap. Za to může máma s tátou. Já chtěl být holka, a ne mít nohy čtyřicítky.

Nenápadně jsem vykoukl z kanceláře na chodbu. Nikdo tam není. Všude je tma a ticho. Vyšel jsem ze dveří a pomalu prošel chodbou. Našlapoval jsem jen na špičky, aby podpatky lodiček neklapaly o zem. Pekelně mě bolí nohy. Boty jsou mi malé. Bohužel, skoro všechny. Jen Vlasáková má nohu jako já. Jenže ta zase nenosí jehly. Všechny střevíce má na klínku nebo nudně nízké, a k tomu asi nezná jinou barvu než černou.

To Konipásková, to je jiný kafe. Ta má lodičky jedna radost. Plánuje ve firmě akce a má snad ke každým šatům jiné boty. Aby je nemusela všude vozit, nechává si je v kanceláři pod stolem. A já jí je pak nosím. Je to jak vejít do butiku, kde je všechno zadarmo. Bohužel jsou mi o číslo menší. Ale já to vydržím. Kvůli těm červeným lakovkám s mašličkou nebo těm perleťovým s pásečkem kolem kotníku…nebo mým zamilovaným afroditkám – zlaté páskové sandále se šněrováním až pod kolena. Ty se tam musely dostat omylem – pochybuju, že by si je někdy vzala na setkání s těmi nudnými právníky. Důležité je, že mají volnou špičku a má noha se v nich cítí téměř volně. Všechno vydržím a rád, když mi bota sluší.

Téměř každou sobotu se vytratím z bytu, kde žiju s mámou, a jdu do práce. Jako do práce. A tady si pak snesu všechno možný oblečení a boty z kanceláří a pak si všechno zkouším. Někdy si udělám módní přehlídku na chodbě - je krásně dlouhá. Představuju si, jak mi všichni tleskají, když ladně pluju od kuchyňky k nouzovému východu. Jindy pořádám diskotéku. Tančím uprostřed openspacu, zpívám s Haničkou nebo Helenkou a jsem krásný a éterický jako ony.

Zase jsem něco zaslechl. To nemůže být náhoda. Došel jsem až k IT oddělení. Někdo tam je. V kanceláři se svítí. Opatrně nakouknu dovnitř. Šebesta sedí za kompem a něco klofe na klávesnici. Sakra! Co tu dělá? Nepamatuju si, že bych mu dával na víkend nějakou urgentní práci.
Každopádně mám po dýchánku. Musím všechno vrátit na místo. Jenže to bude trvat. Sice si perfektně pamatuju, komu co patří, ale roznést tu haldu bot a hadrů mi vezme aspoň hodinu. Mám to vyzkoušené. Šebesta mne nesmí zmerčit. Co s tím?

Už vím. Dám všechno do bedny a strčím ji do skladu. Až Šebesta odejde, tak vše uklidím. Zul jsem si lodičky a opatrně doběhl do skladu. Vyprázdnil jsem dvě krabice od letáků a vrátil se pro boty. Všechny lodičky i oblečení jsem nandal do krabic a odnesl je do příručního skladu za kancelářemi.

Slyším dveře. Z chodby se ozývá několik hlasů:
 „Vypadá to tu v sobotu jinak, co?“
„Je tu tma. Rozsviťte někdo.“

Slyším cinkání lahví a dusot několika párů nohou. Co se to, sakra, děje? Vykouknu ze skladu. Další ajťáci. Dali si dneska brigádu nebo co? Nepracujou ani ve všední den, co tu dělaj o víkendu?

Nesnáším ty umaštěnce ve vytahanejch trikách, co si myslej, že jsou nejchytřejší na světě, i když neumí používat ani šampón. Ze mne by si mohli vzít příklad, ale to oni ne.

„Máte někdo brambůrky?“
„Nesu pizzu!“

Oni si tu ty ucha budou dělat mejdan? Jak to? Ty svoje páteční seriálové dýchánky mají přece dávno zakázané! Že oni zrušili pátky a přesunuli to na sobotu? Hajzli jedni! Sobota je můj čas!
Firma by tu měla mít kamery. Takhle vůbec nevím, co se děje... I když to by pak asi přišli i na mě. Čert je vem, geeky jedny zatracený.

Sedl jsem si ve skladu na zem ke krabicím. Něco vymyslím. Jenže co? Oni tu budou dlouho. Jestli se rozhodli, zapařit si po síti, tak tady maximálně usnu. Neodolal jsem a jednu přinesenou krabici otevřel. Vůně bot ovanula můj obličej. V tu chvíli jsem pochopil, že je to znamení. Ty boty už nikdy nevrátím. Vezmu si je s sebou domů. Jen pár kroků k nouzovému východu, pak po schodech k autu na parkoviště…

A už nikdy nebudu muset čekat na sobotu v kanceláři. Budu je mít pro sebe každý den. Každý den je budu moct obouvat a zouvat, kdykoliv si vzpomenu. Kdykoliv si můžu přičichnout. A budu si je moct roztáhnout na svou velikost. Protože to budou jen moje boty! Moje a nikoho jiného. A jestli si matka bude myslet, že je může nosit, tak se vážně odstěhuju… Tentokrát už doopravdy.

Zvedám první krabici a odcházím k východu. V pondělí si vezmu dovolenou – ať si ty boty pořádně užiju. Jednou jsem jejich šéf, tak ať z toho taky něco mám.



xxxxx

Povídku jsem napsala podle skutečné události, která se stala mým bývalým kolegyním – někdo jim přes víkend ukradl z kanceláře všechny lodičky – a nebylo jich málo. Bohužel se nepřišlo na to, kdo to byl. Jen na okraj – jejich šéfa rozhodně nepodezírám;)


Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ