Nesnáším čtvrtky. Už jen to, jak zazvoní. Ona se o ten zvonek snad opírá. Vždycky mi vstanou chlupy na zádech, až si připadám jako dikobraz.
„Dobrýýý den,“ huláká: „jaaak se mááááte?“ usmívá se bezelstným úsměvem a je jí jedno, že jsem kvůli ní musela vstávat o hodinu dříve než normálně. Proč, sakra, nemůže chodit později? Tuhle jsem se jí ptala. Všechno marný.
Ani netuším, jestli mi rozuměla. Jen vím, že sem dochází rovnou z kanceláří. Tam to s ní mají horší. Tam šůruje každý den a už od pěti ráno. Jak to dělá? Nevím. Já v tu dobu spím.
Na co si vlastně stěžuju? Co by za to jiní dali? Co by… pětikilo - jako já. Ano, já našemu vetřelci za ty návštěvy ještě platím. Platím jí za to, že vše přerovná a zpřehází na jiná místa, platím jí za to, aby na všechno sahala, a rozčiluju se, když něco vynechá. Platím jí za to, jak se šklebí, když sbírá manželovy spoďáry a fusky ze země v ložnici.. Platím jí za to, že láskyplně urovnává hračky v pokoji našich dětí na poličky a brečí u toho, protože se jí stýská po vlastních synech, které nechala na Ukrajině babičce.
Ano, platím jí i za to, že uklízí kuchyň a ptá se: „Vy nevařila?“ protože nenachází mastný fleky kolem sporáku. Vždycky si říkám, že musím před jejím příchodem pocákat dlaždičky olejem a kečupem, ale zapomenu na to. Pokaždý.
Zasraný čtvrtky. Proč ten týden vždycky tak uteče? Zase jsem nestihla vyprat a Olga teď nemá co žehlit…
A víte, co je na tom všem nejhorší? Ale opravdu nejhorší? Horší než ty keci, ranní vstávání, hluk vysavače, mokrý podlahy, zpřeházený nádobí a kartáčky v koupelně? Kdyby jednoho dne Vetřelec nepřišel, musela bych ten brajgl uklízet já…
