středa 24. srpna 2016

Toho pána já neznám - povídka

„Podívej se, jak je nemožná!“ Jarda mocně popotáhl z cigarety a kouř vydechl směrem k rudé, zpocené Iloně, visící na provazové lávce mezi stromy.

Ilona vypadá, že bojuje o holý život. Původně měla jít poskytovat oporu malé Lucce. Záhy se však ukázalo, že Lucka, i přes obavy organizátorů, žádnou pomoc nepotřebuje a pohybuje se po lanové dráze s lehkostí sedmileté holčičky, chodící 2x týdně na gymnastiku.

Zatím její máma Ilona se křečovitě drží provazů, až jí bělají klouby na rukou a pomalu – krok sun krok se lopotí, aby alespoň jakž takž malou Lucku vůbec dohnala.

„Se podívej, jak se na tom kynklá…,“ přisadí si Jarda.

„A proč jsi nešel ty?“ V Markétině hlasu zazněl úšklebek. Má Jardy a těch jeho frajeřinek plné zuby.

„Se tady nebudu ztrapňovat. Nejsem malej, ani blbej…“

„A jí se směješ? Náhodou je dobrá.“

„Dobrá? Vypadá jako rudej vepř v provazech...“ Jarda se chechtá svému vtipu sám.

„Seš fakt hnusnej! Jak tohle můžeš říct o svý ženě?“ Markéta se opovržlivě dívá na životního partnera své kamarádky. Taková prima holka a tenhle arogantní blbeček. Měla by tu lemru vyhodit, ale Ilona ne. Místo toho je to samé Jaroušek tohle, Jaroušek tamhle…

A on jen chlastá pivo a kouří jednu za druhou. Za Iloniny peníze, protože na práci ani nesáhne. Když není v hospodě, sedí doma u bedny. Dnes šel s nimi jen proto, že malá Lucka má narozeniny a Ilona trvala na "rodinném dni".

„Tak se nerozčiluj, Markétko!“ Protáhne Jarda smířlivě a nakloní se k ní blíž: „Nesluší ti to..“. Jarda dýchne na Markétu směs piva a cigaretového kouře a jakoby mimochodem ji u toho poplácává po stehně přikrytém jen tenkou látkou letních šatů. „Vždyť víš, že jsem si ji nikdy nevzal a nikdy nevezmu. Já jsem na hezký holky,“ vyzývavě při tom mrká na Markétu.

Markéta se štítivě odtáhne a shodí jeho ruku ze své nohy.

„Tak se k ní aspoň tak ošklivě nechovej. Lucinka je i tvoje. A mohl bys jí občas s něčím pomoct.“ Markétě už je to jedno. Má toho chlapa skutečně dost a nemá chuť si tu na něco hrát.

Pivem posilněný Jarda se jen tak nedá, ruku jí na nohu vrátí, tentokrát ji dá blíže k jejímu klínu. Markéta ji znovu odstrčí a zprudka si stoupne.

„Tsss...ňáká chytrá, ne? Chová se jak netýkavka a bude mi tu kázat!“ Jarda se stáhne a zhluboka si přihne z kelímku s pivem: „Musim si pro nový...“ zamumlá a vrávoravě se zvedne. Chvíli hledá rovnováhu a pak nejistým krokem odchází ke stánku s občerstvením.

„Tak tebe mi nebude líto. Patří ti to,“ zašeptá ještě Markéta pro sebe. Udělala dobře. Ilona si nezaslouží žít s takovým hovadem.

Ale to už se k Markétě řítí nadšená Lucinka: "Teto, teto! Viděla jsi mě? Já jsem lezla až támhle nahoře!" Lucinka ukazuje k překážkové dráze v korunách stromů.

Na židli po Jardovi ztěžka usedne zadýchaná Ilona: "Jsem mrtvá!" Chabě se ovívá rukama.

„Ale nejsi, napij se. Zvládla jsi to! Za chvíli si dáme vínko a bude to zase dobrý,“ chlácholí ji Markéta.

„Kde je Jarda?“

„Šel si pro pivo...“

„Už zase? Kolik jich dneska měl?“

„Tak to fakt nevím... Stejně tak nevím, proč s tím vyžírkou pořád ještě jsi… Zvlášť, když ti vadí, že pije.“ Markéta ztlumila hlas, aby ji nezaslechla Lucinka, která si začala hrát s pískem jen kousek od nich.

„Když on je Lucinku hodnej..., teda dokud se moc nenapije. Jsem ráda, že má holka tátu. A taky…Víš přeci, že nechci být sama, zvlášť teď..

„Lepší sama než s touhle koulí na noze...,“ nevydrží Markéta a skočí Iloně do řeči. Tohle už slyšela stokrát.

„Hele, nech toho. Už jsi jak moje máma, ale u ní se to dá jako od Járovy tchýně pochopit...“

„Jaký tchýně? Pokud vím, nikdy si tě nevzal.. A proč by taky jo, když ho živíš i bez toho…“ Markéta je nemilosrdná. Jarda ji fakt naštval. Nemůže se dívat, jak si Ilona nechává všechno líbit.

„Vždyť on si mě vezme.. Slíbil to. Až si najde práci, bude svatba.“

Markéta zvedne oči v sloup. Ilona a to je jí „až“. Až na to našetří, až to bude mít Jára lepší v práci, až mu přidají, až si najde novou práci, až, až, až…Járovým „až“ by se daly dláždit celé silnice.

Markétiny úvahy vyrušily rozčílené hlasy. Teprve teď si obě všimly, že u stánku s občerstvením se něco děje.

„Jé, mami, támhle jedou policajti!“ Lucinka ukazuje na auto s houkačkou, jako by viděla přilétat Ježíška, a hned běží ke stánku.

Markétě s Ilonou nezbývá než se vydat za ní. Už z dálky slyší rozčíleného Jardu:

„Říkám vám, že je to moje...“

„Vy nosíte dvě peněženky?“

„Někdy i tři..., když se mi chce...“ Jara si šlape na jazyk a šermuje další peněženkou policistovi před obličejem: „Jsem totiž svobodnej člověk a svobodnej vždycky zůstanu...“

„Ty hajzle. Sem tě viděl, jak jsi ji vyndal Tondovi z kapsy,“ rozčiluje se štamgast a vypadá, že po Jardovi skočí.

„Tak se podíváme,“ policista zůstává stoicky klidný. Všechny tři peněženky si položí na pult u stánku a otevřel první z nich. Vyndá z ní kreditní kartu a čte: „Ilona Malá… Nebudete mi tvrdit, že se tak jmenujete, že ne?“

„Ta je mojí přítelkyně! Asi ji neměla kam dát, tak si ji dala ke mně. To se nesmí?“ hájí se Jarda.

„To si ověříme,“ odpoví policista a dál lustruje obsah peněženek.

„Si to ověřte! Ilona támhle stojí!“ Jára mává směrem k holkám: „Ilonko…!“

Policista se otočí na Ilonu: „Jste Ilona Malá a jste přítelkyní tohoto pána?“

Ilona má v očích slzy a znatelně se jí třese hlas: „Ano, jsem Ilona Malá, ale tohohle pána…., toho já neznám.“ Ilona nechává všechny za zády a odbíhá.

„Ilonko..!“ Jarda nechápe, co se děje.

Markéta ji doběhne až u východu z parku: „Co blbneš? Ta karta byla fakt tvoje?“

„Jo, byla.. Dneska ráno jsem z ní chtěla jít vybrat peníze na tu dnešní Lucinčinu oslavu. Celé dopoledne jsem ji hledala a Jarda mi pomáhal. Pořád u toho opakoval, ať ji neblokuju, že to stojí prachy a že určitě někde vyplave. Tak vyplavala...“ Ilona bezmocně rozhodí ruce. Vypadá, že je v šoku: „Chápeš, že ho živím, a on mi ukradne naše poslední peníze, na ten svůj chlast?“

Markéta plačící Ilonu obejme a ta se hlasitě rozvzlyká na jejím rameni. Markéta na chvíli zapochybuje, jestli udělala dobře, když se s Tondou domluvila na té habaďůře s peněženkou. Ale ona už se nemohla dál dívat na to, jak Jarda - ta vyžírka, Ilonu ničí a ona mu znovu a znovu odpouští.
Ano, udělala, co musela. Ilona si popláče a bude to dobrý. Snad dal Tonda do nasrčené peněženky dost na to, aby Jardu zavřeli alespoň na rok, či dva. Ilona pochopí, že všechno zvládne i bez něj a najde si někoho normálního…Nakonec jen zviditelnili to, co Jarda dělal pořád – okrádal lidi kolem sebe. Kartu Iloně přece vzal bez jejich přičinění. Tak co? Tohle neměli naplánovaný. Jen se na to, díky nim, přišlo.

Markétiny úvahy vyruší, když Ilona zvedne na chvíli hlavu a vysmrká se. Celý obličej má zmáčený slzami: „A to jsem mu dnes chtěla říct, že spolu čekáme miminko…,“ znovu se vzlykavě rozbrečí a pevněji obejme Markétu, svou nejlepší kamarádku.


xxxxx

Povídka o Iloně, která si hřeje hada na prsou, vznikla z kamarádčina vyprávění a mého šoku, co všechno jsme ochotné si nechat líbit. Jedna věc je podpořit partnera v nesnázích, druhá nechat se využívat. Povídku věnuji všem svým kamarádkám, které živí svého partnera, večer přijdou domů, uvaří, umyjí nádobí a napíší s dětmi úkoly. O víkendu gruntují byt, zatímco jejich partner jde s chlapama na pivo s jejich penězma. A ony si u mytí oken namlouvají, že od něj nemohou odejít, protože to samy nezvládnou...


Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ