čtvrtek 1. února 2018

Vošahlíku, nešahej! - povídka

„Říkám vám, že toho mám právě dost! Neplatím tomuhle ústavu nekřesťanské peníze za nadstandard, aby váš personál s mým manželem takhle zacházel!“ elegantní dáma je značně rozčílená a nevydrží sedět. Postaví se a korzuje po kanceláři ředitelky domu pro seniory. Její energické kroky zanechávají brázdu na čerstvě vyluxovaném koberci.

„Paní Vosáhlová, já naprosto chápu vaše rozrušení. Personál samozřejmě udělal chybu. Jen prosím pochopte naši situaci…,“ ředitelka se zhluboka nadechne a spojí prsty na vyleštěné desce stolu. Tohle nebude snadné. Jak vysvětlit paní Vosáhlové, že se v její nepřítomnosti, jinak nevinně vyhlížející manžel, chová jako prase?

„Jakou situaci? Mě žádná „situace“ nezajímá. Vaše sestra řekla mému manželovi: „Vošahlíku, nešahej“! Co to je za chování? Jak to, že mu tyká? Proč mu říká Vošahlíku, když se jmenuje Vosáhlo? Můj manžel je inženýr, léta vedl firmu plnou takových, jako jste vy. Nikdo mu teď nebude říkat „Vošahlíku“! Chci exemplární potrestání té sestry. Jaképak okolky? Okamžitě ji propusťte!“

„Paní Vošahlíková…, Ježíš, promiňte, paní Vosáhlová, omlouvám se. Máme tady toho nad hlavu. Chybí nám tři sestry do plného stavu. Já teď opravdu nemohu nikoho propouštět. Zvlášť, když si to váš manžel zavinil sám. Pokud mohu být upřímná, žádná z našich ošetřovatelek už nechce chodit na jeho pokoj…“


„To bych ráda věděla proč!?“ paní Vosáhlová se vrátí na křesílko proti stolu ředitelky. Způsobně se posadí, zkříží nohy v kotnících, kabelku si položí do klína a vyndá kapesníček. Neví, jestli se má vysmrkat nebo si utírat slzy. Žádné jí netečou. Má vztek a cítí bezmoc.

Kdyby se zvládla o manžela postarat sama, nikdy by ho sem nedala. Prožila s ním třicet let a většina těch let byla, řekněme, velice hezkých. Poslední roky poněkud zkazily průměr, ale i tak se rozhodla na vše vzpomínat v dobrém. I na časy, kdy manžel začal zapomínat, dával lidem různé vulgární přezdívky, když myslel, že ho neslyší. Pak začal ztrácet pojem o čase a zapomínat, kudy se vrátit domů ze svých toulek. Všechny tyhle změny drásaly její téměř aristokratické srdce do krve.

Když jí ho přivezli policisté už po páté a měli dotěrné otázky - až příliš na tělo, rozhodla se. Ona ho nemůže zamykat, ale ostatní mohou. Nakonec, je to pro jeho bezpečnost… Dala na doporučení známých a objednala manželovi pokoj tady v domově U tří růží. A aby poskytla svému svědomí opravdu velký odpustek, dopřála manželovi samostatný VIP pokoj ve čtvrtém patře. Šel na to celý jeho důchod a ještě notně doplácela ze své renty. Bohužel, teď se dozvídá, že ani peníze nedokáží zajistit jejímu choti důstojné stáří.
Paní Vosáhlová se nakonec rozhodne. Vezme kapesníček, zhluboka nasaje růžový parfém, kterým jej doma postříkala a podívá se ředitelce zpříma do očí, „Tak proč? Proč se o mého manžela nechtějí sestry starat a proč mu říkají: Vošahlíku, nešahej!?“

„Je to jednoduché, protože je váš manžel osahává,“ ředitelka si poposedne na své židli.

„Cože? Jak osahává? Vždyť je mu pětasedmdesát a bere asi tunu léků, proč by to dělal? Vždyť je nám oběma jasné, že musí být už léta úplně impotentní,“ paní Vosáhlová přejde do šepotu a rozhlédne se po kanceláři jako by čekala, že je někdo poslouchá.

„To já netuším, paní Vosáhlová, proč to dělá. Jen vím, že si před ním žádná nemůže být jistá.“

„Já tomu prostě nevěřím! Vždycky byl takový akurátní a sofistikovaný. Jste si jistá, že mluvíme o mém manželovi?“

„Jsem.“

„Tak snad jedině ty léky, co mu dáváte… Ale ne! To není možné,“ paní Vosáhlová, téměř hraběnka, bohužel jen z matčiny linie, si znovu přivoní ke kapesníčku. „Nezlobte se, paní ředitelko, já mám pocit, že prostě nezvládáte svoji práci,“ paní Vosáhlová se narovná v křesílku a přísně si ředitelku změří.

„Mám nápad paní, Vosáhlová. Jestli chcete, pojďte se přesvědčit…“ ředitelka je zoufalá. Paní „hraběnka“, jí může pěkně zavařit. Jestli od Tří růží odejde ještě jedna ošetřovatelka, nebo přijde o VIP klienta, rozkýve se pod ní ředitelská židle tak, že by to nemusela ustát. Když k tomu přidá ten průšvih s Vopěnkou minulý týden, dala by si padáka sama, ale to přece nebude nikomu vykládat. Vopěnka už je sešitý, a pokud si zase někdo nevzpomene, že by mohl v domově U tří růží zase dělat charitu a umožnit seniorům realizovat jejich tvůrčí touhy, tak mu žádné další nebezpečí nehrozí.

„Přesvědčit?“

„Ano, přesvědčit. Pojďte se mnou na pokoj a uvidíte,“ ředitelka se zvedne ze židle.

„Máte pravdu, to bude nejlepší. Celé je to nesmysl a VY to budete muset uznat,“ paní Vosáhlová ukáže na ředitelku prstem s červeně nalakovaným nehtem.

Ředitelka zvedne telefon, „Marie, přineste nám prosím ošetřovatelský stejnokroj. Paní, Vosáhlová, jakou máte velikost? M?“

„Co je vám do toho?“ durdí se paní Vosáhlová.

„Vemte emko, Marie. Ano, hned,“ ředitelka zavěsí. Během chvilky se objeví Marie a donese ramínko s modrou halenou a bílými kalhotami. Ve druhé ruce nese bílé sandále na tlusté gumové podrážce.

„Vzala jsem třicet devítku, paní ředitelko, ale mohu je vyměnit,“ Marie podá boty i oblečení ředitelce.

„Už jste převlékaly postel u pana Vosáhla?“

Sestra ztuhne, „Ne, chtěly jsme to udělat, až půjde s paní Vosáhlovou na oběd…“

„Dobře. Tak počkejte chvilku venku,“ ředitelka ukáže rukou ke dveřím.

„Paní Vosáhlová, tohle si oblékněte a půjdeme,“ podává hraběnce ramínko.

„To nemyslíte vážně! Tohle si nikdy neobléknu!“ paní Vosáhlová štítivě upustí ramínko zpátky na stůl.

„Chtěla jste se přesvědčit…“

„Tak to můžu i bez převleku, ne?“

„Nemyslím si. Říkala jste, že před vámi se podobně nikdy neprojevil...“

„Jaký „neprojevil“, můj manžel nic takového nedělá. To se s nějakým kostýmem prostě nezmění!“ paní Vosáhlová trvá na svém.

„Dobře, pojďme,“ ředitelka jen nerada ztrácí půdu pod nohama. Moc dobře si uvědomuje, že pan Vosáhlo si před manželkou nic podobného nelajsne. Aby jim hraběnka uvěřila, nesmí ji manžel vidět.

Vyjdou ze dveří. Přede dveřmi vyzve Marii, „Jdeme na pokoj pana Vošáh…, Vosáhla, sakra! Převlečete tu postel před jeho ženou. Ale neříkejte mu, že je tady.“

„Před ní?“ Marie se dívá na ředitelku vyděšeně.

„Ano, před ní!“ ředitelka rázuje odhodlaně chodbou. Má toho dost. Vosáhlová to chtěla, tak to má mít.

Před VIP pokojem všechny zastaví. Čeká tam na ně Veruna. Má na sobě gumovou zástěru.

„Můj manžel se přece koupe sám,“ podiví se jejímu úboru paní Vosáhlová.

„Ještě toho trochu. My ho nejdeme koupat,“ odtuší Veruna.

„A proč máte tu zástěru? Vypadáte v tom jak v brnění,“ hraběnka se štítivě ušklíbne.

„Sundejte to!“ zasyčí ředitelka.

„Tak to tam nejdu!“ Veruna složí ruce na prsou.

„Jdete! Sundejte tu zástěru a ukažte paní Vosáhlové, jak náročná může být péče o naše klienty,“ ředitelčin hlas zní výhružně. Pak se nakloní k Veruně a něco jí pošeptá. Ta kývne hlavou, sundá zástěru a podívá se na Marii, „Jdeme?“

„Jdeme!“ odvětí Marie a otevře dveře pokoje. Nechá je otevřené a dojde až k posteli pana Vosáhla. Ten má na sobě pořád ještě pyžamo, přestože je skoro poledne.

„Dobrý den, pane Vosáhlo, proč máte pořád ještě pyžamo? Za chvíli je oběd. Jdeme vám převléknout postel. Můžete se, prosím, zvednout?“ Veruna sáhne po polštáři.

Pan Vosáhlo se přetočí na bok a zajede Marii rukou pod halenku, „Čekám, až mi s tím převlékáním pomůžete. Maruško, ty tvoje kozy, to je taková nádhera!“ zahlaholí vesele. Než mu Marie zvládne dotěrnou ruku odtáhnout, zmáčkne jí dvakrát prso a zahuláká: „Tůůů, tůůů!“

„Vošáhlíku, neš…!“ ujede Marii.

Veruna, poučená ředitelkou, se křečovitě usměje a pronese, „Teda, pane Vosáhlo, víte, že tohle nesmíte… chtěla říct,“ podívá se na ředitelku za dveřmi a pokrčí rameny.

„Ale, ale ty se nějak čertíš,“ zasměje se pan Vosáhlo a plácne Verunu po zadku.

„Pane Vosáhlo, vstaňte, ať můžeme povléknout postel,“ zopakuje Veruna a podá muži ruku.

Ten ji čapne, přitáhne si Verunu k sobě, až na něj téměř upadne. Ponoří hlavu mezi její prsa, oběma rukama je sevře a udělá čerta, „Blll, kuči, kuči, kočindo!“

Jeho žena přede dveřmi téměř omdlí, „Dáváte mu drogy?!!“

„Ne, takhle se chová od začátku,“ pronese ředitelka důrazně.

„Proč se o něj nestará nějaký chlap?“

„Protože tu žádné nemáme. Ošetřovatelka v našem domově musí mít zdravotnickou školu… Jinak nesmí měnit ani pleny…“ poznamená ředitelka trpce.

„Ale tohle přece nejde! Vždyť on se chová jako zvíře!“ paní Vosáhlová se dramaticky ovívá.

„Říkala jsem vám to!“ ředitelčin hlas zní ukřivděně.

„No jo, ale co s tím budete dělat?“

„No, to nevím, paní Vosáhlová. Buď ho sestry budou pacifikovat, jak umí, nebo vám ho vrátíme domů. Jinou variantu nevidím,“ ředitelka se podívá hraběnce pevně do očí, „Co myslíte? Mají ho okřiknout, podržet mu ruce, anebo se na to vykašlat a nechat to na vaší láskyplné péči?“

„Já to prase doma už nikdy nechci! Dělejte si s ním, co uznáte za vhodné… Pro mě za mě ho omračte třeba elektrikou, dobytka!“ paní Vosáhlová si dá kabelku pod paždí, v oku se jí zaleskne slza. Přivoní ještě jednou ke kapesníčku, rázně slzu utře. Napřímí se a vejde do pokoje.

„Leopolde!“ stačí tohle jedno slovo, aby se pan Vosáhlo v posteli narovnal jak svíce, posadil se a obul si pantofle.

„Konstance, jsi tu dnes nějak brzy. Ještě jsem se nestihl ani převléci,“ pan Vosáhlo se poplašeně rozhlíží po místnosti.

„Jak to, že nejsi patřičně oblečen a obtěžuješ sestry, Leopolde?!!“ hraběnka výhružně šeptá.

„Hned budu hotový!“ Leopold Vosáhlo popadne oblečení a zmizí v koupelně.

„Paní hraběnko, jak to děláte?“ diví se Veruna.

„Jak to, že vás takhle poslouchá?“ přidá se Marie.

„Léta tvrdé dřiny, dámy,“ pronese hrdě paní Vosáhlová.

„Vás bychom tu potřebovali mít pořád…“ zasní se personál domu U tří růží tak nějak kolektivně.
„Tak to ani náhodou! Po obědě se vracím domů,“ hraběnka se ovívá kapesníčkem, „Ale mám nápad, děvčata.“

A skutečně, za půl hodiny už údržbář věší na stěnu pokoje Leopolda Vosáhla portrét paní hraběnky v životní velikosti.

„Tohle zabere, jsem si jistá. A kdyby ne, dejte vědět, pošlu vám portrét pratety Irminy. Mistrovská práce. Manžel se kvůli ní bál chodit sám do knihovny. A to tam měl schovanou whisky…“ hraběnka se zasměje a vznešeným krokem aristokratky odchází prostředkem široké chodby k východu pečovatelského domu U tří růží.

„Tak ten bychom si mohli dát zase třeba do výtahu…“ zamudruje Veruna.

Ředitelka udiveně zvedne obočí, „Tam také?“

„Jo, tam taky…“ Veruna se ještě jednou koukne na portrét paní hraběnky a zakroutí hlavou. Vezme zástěru, co musela při převlékání postele sundat a jde si po další práci ­– Vopěnka potřebuje převaz, Korejsovi musí vylít bažanta a Božence Líbalové slíbila namasírovat nohy… Ještěže tu těch VIP nemají víc.






Knížka povídek Olívie Úžasné


Kam dál?

Ta s číslem šest
Příliš dlouhé čekání na náhodu
Rozveď se, nebo...
Tantrická bestie (18+)
Jediná na světě
Líná bejvalka

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ