Bábovka - povídka

„To přece neuděláš!!!“ dcera sleduje každý můj pohyb. V očích má čiré zděšení.

„Udělám,“ řeknu mnohem klidněji, než se cítím. Abych svým slovům dodala na důrazu, napřáhnu zavřenou ruku nad mřížku kanálu.

Stojíme na malém náměstíčku kousek od parkoviště. V dlani držím klíčky od dceřina vozu, které jsem jí sebrala v prvním návalu vzteku. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co jsem viděla. Moje malá holčička má milence. A kdyby jen to…

„Mami, to se vysvětlí,“ řekne mi Vanesa konejšivě, „uvidíš.“

„Co se vysvětlí, holčičko? Že se taháš s chlapem, kterému je dvakrát tolik než tobě? Že bereš tátu rodině? Chápeš vůbec, že má dvě malý děti?“

„Ale my se milujeme!“ dceři zní v hlasu zvláštní naléhavost. Ale neslyším ji poprvé. Podobně to znělo, když jsem jí dala před pár lety zaracha nebo odmítla koupit další tričko s jednorožcem.

„Milujete?! Kolikátá láska si myslíš, že v jeho životě asi tak jsi?“

„To je snad jedno. Hlavně, že jsem poslední. Dej tu ruku dolů…“

„Nedám, a jestli mi neslíbíš, že se s ním rozejdeš, tak tam ty klíče fakt hodím,“ dodám rozhodně, „Mně už je všechno jedno. Hlavně, že budeš sedět doma.“ Kdy mi dcera takhle dospěla? Nejsem teď trapná matka, co chrání své dítě v době, kdy už to dávno nepotřebuje?

„To přece není řešení, mami! Jezdit za ním můžu i autobusem.“

„Ty jo? Tak to jsem klidná, Vanesko. Na to jsi moc pohodlná. Ale je to moje vina. Byla chyba tě tak rozmazlit. Chtěla jsem ti vynahradit, že nemáš tátu, co by tě všude vozil, a koupila ti auto. Takhle se mi to vrací. Kdybys chodila pěšky, třeba bys neměla na takový pány pomyšlení. Chápeš, že by mohl být tvůj otec?“

„To by mě musel mít ve čtrnácti …“ odfrkne dcera odbojně.

„Tak to je asi nějakej sešlej…“ rýpnu si a v duchu počítám. Dceři je dvaadvacet, takže jemu šestatřicet. „Vypadá na čtyřicet. Nejmíň. Ale vlastně je to jedno. Stejně ti před chvílí zdrhnul, holčičko, srab jeden. Jen co mě viděl, vyskočil z auta a mazal pryč. Bábovka!“

„Nenadávej mu. Já nevím, proč utekl. Asi se tě leknul. On je takovej citlivej…“ Vanesa se zastává muže, kterého znám jen od vidění. Ale vím o něm dost, abych si byla jistá, že není vhodnou partií pro mou dceru.

„A to chceš? Takovou bábovku-srábotku?“ rýpu znova, „chlapa, co se tě nezastane? Co zdrhne, když nastane problém? Co se vykašle na děti a opustí manželku? Vanesko, všechno máš před sebou. Bude jiný, nějaký hodný, svobodný, bez dětí…“

„Já miluju Milana. Až dodělám vysokou a on se rozvede, chceme se vzít.“

Začíná mě bolet hlava. Zavírám oči a přeju si, aby se to nestalo. Aby si moje malá holčička našla někoho jiného. Nějakého studenta v džínách, s kytarou a hlavou v oblacích…

„Dobrý den, paní Karásková,“ ozve se vedle mě mužský hlas a já sebou trhnu. Něco mi spadne do kanálu. Slyším jen „Cink!“, o dekl zazvoní kov a rychlostí brouka na útěku zmizí v temných útrobách kanalizace.

„Ne!“ zakřičí Vanesa. „Mami, cos to udělala?“ Vanesa se vrhá na kolena do bláta a pokouší se zvednout dekl. Pak najde mobil, svírá ho těma špinavýma rukama, svítí do mezer mezi mřížkami a hledá klíče od svého auta.

Během chvilky má ruce špinavé jako horník na konci směny. „Čím teď budu jezdit?“ kvílí.

Já třeštím oči na Milana s kytkou. Uznávám, že vypadá lépe, než si ho pamatuju. Mohlo by mu být i pod těch čtyřicet let. „Co tady děláte? Vy jste přece utekl…“

Milan se narovná. „Přiznávám, že původně jo. Ale pak jsem si řekl, že v tom Vanesu nemůžu nechat. Tak jsem koupil kytku a přišel se vám oficiálně představit…“ přejede si dlaní rozpačitě po nohavici kalhot.

Koukám na něj a marně hledám slova. Asi bych mu měla podat ruku, ale nejsem toho schopná. Jen civím, přebíhám očima z Vanesy klečící na zemi na toho muže přede mnou, a pak vypálím první, co mě napadne: „Ale vy jste přece ženatej!“

Muž kývne, „Jsem v rozvodovém řízení, přesněji řečeno.“

„A to se nestydíte? Vždyť máte dvě děti…“ nejraději bych do něj zapíchla inkvizitorský prst a zahájila mučení.

„Jak se to vezme…“

„Prosím?“

„Ano, mám dvě děti, ale nejsou tak nějak moje…“

„Jak tak nějak? To nedává logiku.“ Mám v hlavě zmatek. Stojím tam jak Lotova žena. Obě ruce mám sevřené v pěst a snažím se ovládnout, abych mu nenafackovala. Za svoji dceru, za manželku, za sebe, za ty jeho děti, co nejsou jeho… „Cože?!“

„Děti má moje manželka z předchozího manželství. Staral jsem se o ně, jak jsem dokázal, ale moje nejsou…“ Milan natáhne ruku s kytkou před sebe.

Konečně se vzpamatuju a chci květiny převzít. Podaří se mi povolit zatnutou pěst a na dlažbu náměstí spadnou klíčky od auta. Ups!

Vanesa se vztekle postaví, „teda, mami! Jak to? Ty je máš celou dobu v ruce a necháš mě se hrabat v tý špíně?“

„Promiň,“ vypadne ze mě a nemyslím tím jen ty zatracený klíče.

Dcera dělá, že mě neslyší. „A co je tada v tom kanálu?“

Pokrčím rameny. Milan zvedne klíčky a podá je Vanese. Ta se na ně podívá a vyfoukne jedno velké „Uffff! Spadl tam asi kovový přívěsek. Ten s logem, co nám dali v autobazaru. Každou chvíli se u něj uvolňovala karabinka...“

„Ještěže tak…,“ oddychnu si a nabídnu svoji kapitulaci: „Zvu vás na oběd – oba. Potřebuju na to leknutí panáka. Mám tak rozklepané ruce, že sama bych vám mohla maximálně pocukrovat bábovku, ale tu jsem včera bohužel neupekla…“