Vídeňský valčík pro Annu - povídka

Anna netušila, že po všech těch cestách kolem světa, vlastních domech, zahradách, dílnách a sporácích, je její jednoduché přání „zatančit si vídeňský valčík“ splněním producentova snu. Nemohla vědět, že se pořad „Nikdy není pozdě si přát“ už dávno vzdálil svým původním ideálům a zůstala jen kombinace charity, filmového pozlátka, regulovaných nákladů a frustrovaného personálu.

Robert, produkční pořadu, už toho má také plné zuby. Vedení tlačí na snižování výdajů, diváci chtějí show a senioři očekávají splnění svých tužeb. Jenže natočte něco zajímavého, když předáváte už čtvrté kolo s elektromotorem v řadě…

A pak přišla Anna se svým přáním zatančit si na plese valčík. Nechtěně tím vytrhla Robertovi trn z paty a vlastně se stala hlavním důvodem dát dohromady další pokračování.

„A jak byste si to konkrétně představovala?“ drobná asistentka drží v ruce blok na poznámky.


„Chtěla bych tančit Straussův Vídeňský valčík, vířit ve dvou parketem, až by všichni kolem byli rozmazaní,“ Anna sklopí oči, stydí se o svém snu takhle nahlas mluvit. Má vůbec právo mít ve svém věku tak pošetilé přání?

Dvacetiletá asistentka Veronika se nad blokem ušklíbne. Se z těch seniorů snad picne. Taková blbost! Proč si nepřejou něco užitečnýho? No jo, stejně bysme jim to nesplnili…Byla by to nuda. To už ví taky. O iluze přišla po pár týdnech. Teď bude shánět šaty pro tuhle babču a taky tanečníka, který bude ochotný se s ní vláčet po parketu. Ještě měsíc to musí vydržet. Ještě měsíc a odletí na půl roku do Thajska. Pryč z tohohle blbákova. Už aby to bylo!

„Jaké byste si přála šaty?“ pokračuje Veronika ve zpovídání Anny. Všechno se to natáčí. Musí mít hodně materiálu. Když se to později nehodí, tak to vystřihnou, pokud se trefí, tak to použijí, jako že to splnili. Prostě showbusiness.

„Modré, tmavě modré s pštrosími peříčky u kotníků a k tomu stříbrné střevíčky,“ Anna má svůj sen před očima. Když na svůj sen myslí, září jí oči a doslova se vznáší osvětleným sálem, kde ji vysoký tanečník pevně drží v objetí a bezpečně vede po parketu. Ona se dívá přes jeho rameno v úrovni svých očí. Oba jsou jako dva obláčky, co se jen chvílemi dotýkají země.

„Máte nějaké přání na hudbu?“

„No přece ten Vídeňský valčík, co jiného?“ podiví se Anna, „Ten je nejkrásnější.“

„Nechcete doufám jet na ples v opeře, to bychom se nedoplatili…“ jasně, že tuhle Veroničinu ironickou poznámku vystřihnou.

„Plese v opeře? Myslíte v Praze? Ne, ne. O tom jsem nepřemýšlela. Chtěla bych jen nějaké hezké místo s dřevěným parketem…“

„No, bezva, tak to bychom měli,“ Veronika se Anny zeptá ještě, zda má svého tanečního partnera, potvrdí si, že nemá, a tím jejich příprava skončí. Zatím. Annino přání musí ještě schválit sponzoři a pak začnou skutečné přípravy.

***

Dnes je den D, valčík už zazněl, Anna dotančila. Štáb dotočil, přidal materiál na prostřihy, sbalil techniku a zmizel. Anna teď stojí u šaten, zády do foyer, a vůbec nevypadá jako někdo, komu se právě splnil sen. Dokonce má v očích slzy. Tohle si přála?

Měsíc se musela učit valčík. Měsíc! Přitom ho dávno uměla. Ale prý ho netančí "dost na úrovni". Kdo má právo jí říkat, jak má tančit svůj sen? Na nohy jí nedaly stříbrné střevíce, ale bílé kačenky. Údajně kvůli bezpečnosti, aby neupadla a nezlomila si krček. Ale Anna moc dobře ví, že v jakýchkoliv podpatcích by byla vyšší než její tanečník. Ale ty boty už byly jen poslední tečka, nejdříve jí sebraly modré šaty s peříčky. "Ta barva se k vám vůbec nehodí. Nebudete dost vidět a ta brka by byla všude," slyšela od kostymérky. Oblékli ji do modelu "růžová dort" a řekli, "že je v tom taková mladistvá."

Ale co bylo nejhorší? Ten prťavý holobrádek, co s ní tančil. Ještě mu teklo mléko po bradě a vůbec nebral v potaz, že tu nejsou na soutěži, ale že jí plní přání. Jí - Anně. Místo toho ji neustále opravoval, cukal s ní do krkolomných póz, a místo plutí po parketu pořád zastavovali a dělali cukrbliky na diváky. Z Annina milovaného tance se stala noční můra.

Nakonec si musela přiznat, že z jejího přání nezbylo nic. Ani ten valčík nakonec nebyl Straussův (prý je úplně out), přestože by se to hodilo i ke jménu hotelu, kde dnes tančili. Hotel Vídeň je luxusní místo, vlastněné párem Rakušáků, kteří se díky své velkorysosti stali sponzory dnešní dílu „Nikdy není pozdě si přát“. Kdyby věděli, jaká je to habaďůra! Jak jí to ti filmaři mohli udělat? Anně tečou slzy po tvářích. Může být někdo tak zlý? Nebo neměla právo si přát něco tak malicherného a tohle je trest?

„Je vám něco?“ Anna slyší vlídný hlas a cítí, že jí někdo sahá na rameno. Ráda by si utřela nos, ale
ani neví, kam odložila kabelku.

„Nemáte kapesníček?“ otočí se k tomu hlasu.

Žena, jen o trochu starší než Anna, v nádherných večerních šatech barvy tmavě červeného vína, se vlídně usmívá a podává Anně vzorně vyžehlené krajkové cosi ze svého psaníčka.

„Nejste ta žena, co si právě plnila svůj sen a točila to televize?“

„Jsem,“ Anna se znovu rozbrečí.

„Nevypadáte moc šťastně… Udělal vám někdo něco?“

„Mělo to být jinak,“ vzlykne Anna, „úplně jinak…“

Žena Annu obejme kolem ramen, „Pojďte se posadit dozadu, za chvíli je přestávka a bude tu spousta lidí.“ Jemně odvádí Annu od šaten, „Jsem Claudie a vy?“

„Anna.“

Dojdou ke stolu. Claudie podá Anně svůj vinný střik, „Napijte se, Anno, a povídejte. Jak to mělo být?“

Anna Claudii vylíčí svůj příběh. O tom, jak jí nadace měla splnit sen a jak z něj okrajovali a ubírali tak dlouho, až z něj nezbylo téměř nic, „Vlastně se teď stydím, jakou hloupost jsem si to přála,“ dokončí Anna své vyprávění a vysmrká se do kapesníčku.

„To mi ani neříkejte. Každý má právo na svůj sen a nikdo jej nesmí zpochybňovat. Mohu vám představit svého …“ sálem zazní činely a virbl na buben ohlašující přestávku. Elegantní muž, který právě dorazil ke stolu, se mírně ukloní a naznačí políbení ruky, „Jiří Schiller, velice mne těší, madam.“

„To je Anna, Jiří. Právě jsme se seznámily. Anna tančila ten valčík, jak to natáčela televize.“

„Aha, ten splněný sen…“ Jiří se dívá zkoumavě na ubrečenou Annu.

„No právě. Jak se ukázalo, tak ono to tak úplně nebylo, jak to mělo být. Co kdybychom Anně pomohli?“ Claudie na Jiřího uličnicky mrkne.

Jiří tenhle pohled moc dobře zná. Nedá se na něj odpovědět záporně. Claudie, když si něco usmyslí, nemá smysl jí odporovat, „A jak by sis to konkrétně představovala?“ zeptá se téměř zvědavě.

„Vezmu Annu nahoru, aby se mohla upravit, a vy si pak dáte ten valčík ještě jednou. Co říkáš, Jiří?“

Každý, kdo zná Claudii blíže, ví, že je nenapravitelná romantička a splnit něco takového, jako si přála Anna, je pro ni vlastně zábava.

„Bude mi potěšením,“ Jiří se mírně ukloní směrem k Anně a usměje se.

Anna zrudne, „Ne, to ne, nechtěla jsem vám kazit večer. Ježiši, to je trapné! Nezlobte se, já už musím domů,“ Anna se otočí a chce odejít.

Claudie ji chytí za ruku, „Neblázněte, drahoušku, pro nás to nebude vůbec žádný problém. Uděláme to velice rádi, viď Jiří.“

Jiří pobaveně kývne, „Běžte s Claudií nahoru, já tu počkám.“

Anna se nechá odvést zpět do foyer, kde se s Claudií seznámila, a pak po schodech s červeným kobercem nahoru do patra. Claudie odemkne první dveře vpravo. Není tam však klasický hotelový pokoj, jak Anna očekává, ale jakási převlékárna plná šatů. Claudie přistoupí ke stojanu, chvíli hledá a pak vytáhne ramínko se světlounce modrými šaty, “Co tyhle? Líbí se vám?“

Anna přejede očima po stříbrných korálcích a perličkách až dolů. Nemají peříčka, ale bohaté řasení je také moc hezké. Claudie si všimne Annina zaváhání a vrátí šaty zpátky: „Už si vzpomínám, tmavě modré s peříčky…“ Přejde k dalšímu stojanu a pak ke třetímu. Anna neví, jestli se má radovat, nebo se cítit trapně, že si takhle vymýšlí.

„Mám je!“ Ozve se Claudie z druhé strany místnosti a donese Anně tmavě modrý zázrak, s bohatou tylovou sukní a spoustou blyštivých kamínků a dole na okraji sukně jsou peříčka.

Anna běží ke Claudii, oči jí září jako dítěti, když rozhrnuje sukni šatů, „Ty jsou nádherné! Budou mi?“

„Budou, a kdyby ne, tak s tím něco uděláme,“ Claudie zvedne telefon a požádá recepční, ať se sežene Irenu. Anna se ani neptá, jestli je to švadlena, maskérka nebo kadeřnice, a jde si za paraván převléci šaty.

„Pomůžu vám, sama si to neobléknete,“ dojde za ní Claudie a v ruce drží stříbrné taneční boty na podpatcích, „odhaduji vás na třicet osmičky, ale můžeme je vyměnit.“

„Jak to, že je tu tolik šatů a bot?“ nevydrží Anna zvědavost.

„Vedeme s Jiřím tento hotel. Šaty patří tanečnímu souboru, který sponzorujeme. Ale tyhle konkrétní, co máte na sobě, jsem minulý týden dovezla z Vídně. Jsou na maminčin dobročinný bazar, co bude po půlnoci.“

„Maminčin? Ale to znamená…,“ cukne s sebou Anna.

„Ano, že nám patří tento hotel a jsme sponzory i té nepovedené frašky s vaším přáním. Tím spíš to musíme napravit.“ Claudie si prohlíží Annu a urovná jí sukni, „Moc vám to sluší, drahoušku, modrá je vaše barva. Produkce se nemohla více mýlit. Ještě provedeme něco s tím make-upem. Kde je ta Irena?“

Od chvíle, kdy se Claudie s Annou rozloučily u stolu s Jiřím, uplyne více než hodina. Je hodně po jedenácté, když se Anna objeví nahoře na schodišti. Vlasy vyčesané do elegantního drdolu, ozdobené stříbrnou štrasovou sponou. Místo černých slz, make-up, za nějž by se nemusela stydět profesionální herečka, a dlouhé modré šaty končící v bohatých záhybech nad kotníky obrubou z jemných pštrosích peříček. Na červeném koberci se třpytí dva stříbrné střevíce, až oči přecházejí. Anna nemůže uvěřit. Její sen! Dole v hale se objeví Jiří. Nepochybně mu zavolala Claudie. Zůstává pod schody a upřeně sleduje Annu, jak schází dolů. Ta se na vteřinku přistihne, že Claudii závidí jejího manžela.

„Vypadáte kouzelně,“ zašeptá Jiří. Znovu Anně políbí ruku a tentokrát polibek jen nenaznačí. Dokonce se dá říci, že jeho rty zůstanou na Annině ruce o vteřinku déle, než by měly. Když se narovná, podívá se jí do očí a nabídne rámě. Odcházejí spolu do sálu, kde Jiří pokyne dirigentovi. Ten přikývne. Dohrají skladbu a dirigent požádá tanečníky, aby vyklidili parket. Claudie, která dorazila chvilku za párem, se ujme mikrofonu.

„Není to ještě ani tři hodiny, kdy tu televize natáčela splnění jednoho snu. Paní Anna měla celkem skromné přání – zatančit si Vídeňský valčík v krásných šatech a prázdném sále. Jenže producenti pořadu potřebovali show a tak natočili, co chtěli. A my, ač v roli sponzorů, jsme tomu nezabránili. Je nám to líto a chceme vše napravit. Protože tady v hotelu Vídeň, věříme tomu, že každý si má splnit své touhy a nikdo nemá právo komukoliv diktovat, jak by to mělo vypadat. Anna si tedy zatančí svůj valčík ještě jednou. Tentokrát ji sálem povede můj bratr Jiří. Zatleskejte jim, prosím.“

Sálem se rozezní potlesk. Anna se zachvěje. Jiří jí povzbudivě stiskne ruku, „Budete báječná, uvidíte! Hlavně si to užijte…“

Jiří pozve Annu k tanci a začnou kroužit parketem. Anna má pocit, že nic neváží a její nohy se sotva dotýkají země. Vnímá jen hudbu, cítí Jiřího kořeněnou kolínskou a všechno kolem je rozmazané. Ale Anna se už nechce dívat tanečníkovi přes rameno, končící přesně ve výšce jejích očí, ale přímo před sebe – na Jiřího, do jeho očí, na jeho rty... Jestli jí udělaly radost šaty a boty, není to nic ve srovnání s Claudiiným oznámením, že Jiří je „jen“ její bratr.

Ale na další sny bude ještě čas, teď si Anna užije svůj Vídeňský valčík…

Kam dál?

Losos na růžovém pepři (bez pepře)
Venkovský striptýz
Víly přece nevržou
Jen jedno povlečení
Proč jsi přišla?
Dárek pro vodu