čtvrtek 16. listopadu 2017

Proč zrovna já mám tak hroznou mámu? - povídka

„Já dnes opravdu potřebuji odejít dřív! Říkala jsem vám, že Vašík má dnes důležitý zápas. Hlásila jsem to už před měsícem, pak znovu před týdnem a naposledy dnes ráno. Dodělala jsem i tu smlouvu pro pana Lenovského, jak jste chtěl před hodinou. Tak proč mě nechcete pustit?“ ve Zdenině větách se mísí zklamání se vztekem a flustrací.

„Jste opravdu tak natvrdlá, kolegyně?“ sarkastický hlas ředitele banky řeže jako nůž, „Vaše spolupracovnice si omarodí, druhá je tu tak nová, že neumí ještě ani správně pozdravit a vy si chcete klidně odejít před koncem pracovní doby. A není to o deset minut, ale hned o dvě hodiny! Jak mám asi zabezpečit provoz, když si tady každý dělá, co chce?“ ředitel Krahulík je notně rozčílený.


Je možné, že si Zdena nikdy nevšimla, že Krahulíkovi žíly od naštvání vystupují nejen na čele, ale i na krku? Jsou vidět, i když má zapnuté všechny knoflíčky a uvázanou kravatu. Zdena nechtěla šéfa naštvat. Opravdu ne. Už proto, že ví, že jí pak bude dělat naschvály. Jako s tou smlouvou pro Lenovského. Ta mohla klidně počkat na zítra. Už takhle má zpoždění. Zase! Než projede Prahou, bude to trvat věčnost. Nestihne začátek a syn na ni bude zase křičet, že je neschopná matka, která nikdy neumí přijít včas. A bude mít pravdu!

Už včera dával hlasitě najevo svou nespokojenost, „Proč já jediný mám tak hroznou matku? Už měsíc víš, že mám dnes závody a nevyprala jsi mi kimono. To mám jít v tomhle?“ držel při tom dva kusy zmačkané bílé látky, které donesl ze svého pokoje a mával s nimi kolem sebe.

„Vašku, proč jsi mi to kimono nehodil do špinavého prádla?“ odvětila Zdena otázkou.

„Tak snad to víš, i bez toho. Prosil jsem tě, ať mi ho na závody vypereš…“ syn svěsil ramena. Ze zloby přešel do sebelítosti. Tohle Zdena nesnášela. Je mu dvanáct a občas se chová, jako by mu bylo pět a chodil do školky. Měla pak tak provinilý pocit, že byla schopná udělat takřka cokoliv, pokud to bylo jen trochu v jejích silách.

„Vašíku, neplač a dej mi to kimono. Když ho teď hodím do pračky, tak to do rána stihnu.“

„Neříkej mi Vašíku, nejsem mimino!“ zasyčel na ni a podal Zdeně kouli bílého prádla.

„A nezapomeň mi ho vyžehlit,“ dodal ještě.

„Nezapomenu. A na ten zápas přijdu včas. Přísahám!“ Chtěla Vaška obejmout a dát mu pusu do rozcuchaných vlasů. Miluje ho. Je to to jediné, co na tomhle světě ještě má. Kvůli němu všechno zvládá. A dá i to zatracené kimono a přijde včas na zápas. Prostě musí!

Syn odešel do svého pokoje a hlučně zabouchl dveře. O žádnou pusu a objetí zjevně nestál.

Zdena strávila noc úklidem a čekáním, až pračka vypere, aby mohla přendat prádlo do sušičky a jít spát. Vstala před pátou a přes půl hodiny žehlila nepoddajnou látku. Vzorně kimono složila a připravila na židli vedle synovy postele. Těšilo ji, že vše zvládla a Vašík bude na závodech jako ze škatulky.

Odešla do práce dříve, než synovi zazvonil budík. Potřebovala vyřídit všechny úkoly, aby mohla odejít na odpolední zápas. Všechno, zdá se, bylo zbytečné, protože jí teď ředitel zakazuje odjet.

„Musím jít. Jsem tu od šesti. Vše mám hotové, volno nahlášené,“ opakuje Zdeňka řediteli. I její trpělivost má své hranice a čas utíká.

„A já vám říkám, že vás jako váš šéf prostě nepustím,“ trvá si na svém ředitel.

„Tak to mne budete muset asi přivázat,“ zamumlá Zdeňka směrem k podlaze, sebere svetřík z opěradla židle, kabelku ze stolu a pospíchá ke dveřím z banky.

„Jestli odejdete, tak se zítra nemusíte vracet,“ slyší za sebou volat ředitele.

V pobočce to zašumí, „Já vím,“ Zdeně se chce brečet, ale nemůže Vaškovi znovu volat, že nedorazí, protože musí zase zůstat v práci. Přísahala, že tentokrát bude na zápase včas.

Zdena vyběhne před pobočku banky, očima přejede parkoviště a najde své auto. Letmo mrkne na hodinky. Nic se nezměnilo – jde pozdě. Jen je navíc nezaměstnaná. Nadto jí ředitel po tom výstupu doporučení určitě nedá… Bezva.

Zdena si zakáže myslet na cokoliv jiného než na cestu za synem. Když na to šlápne, stihne aspoň něco. Prudce vycouvá z místa na parkovišti. Až jí gumy zahvízdají. Měla by se uklidnit. Jinak ji doveze sanitka, ale na zápas to nebude. Sleduje své ruce na volantu – třesou se. Proč jí to ten ředitel dělá? Ona se přece tak snaží! Nikdy nemarodí, chodí včas nebo spíš dříve, maká za dvě, zaučuje nové kolegyně, postupy a vyhlášky zná jako nikdo jiný v oddělení.

Zdena prudce zabrzdí. Řidič naproti neodhadl rychlost, jakou se vřítila do křižovatky a nedal jí přednost. V poslední chvíli to oba ubrzdili.

„Dávej bacha, ženská, jezdíš po městě jak Fittipaldi!“ řve na ni z okénka.

Vždyť to byla jeho chyba! Zděnka se až zalyká tou nespravedlností, co světem vládne. Proč?

Zastaví nedaleko stadionu a doslova běží přes celé parkoviště až k hale, kde se odehrávají dnešní závody. Celá udýchaná rozrazí dveře, akorát když závodníci skládají slib, že budou bojovat čestně a nikdy svého umění nezneužijí ve svůj prospěch. Skřípění lítaček upoutá pozornost jejím směrem. Zdena se rozpačitě usměje a hledá očima Vašíka. Když najde jeho tvář mezi bílými kimony, zamává na něj. Stihla to! Ale co to má Vašek na sobě? Kimono je zmuchlané, špinavé a navíc je mu zjevně krátké. Že by od minule tak vyrostl? Zdena si uvědomuje, že ho v kimonu neviděla několik měsíců. Je hrozná!

Závodníci dostávají rozchod a Vašek dorazí k ní, „Kde sakra jsi? A kde mám své kimono? Říkala jsi, že mi ho vypereš!“ spustí na ni lavinu výčitek.

„Jsem tady, kimono jsem ti dala vyprané a vyžehlené na židli vedle postele,“ diví se Zdena. „Co se ti s ním stalo?“ Zdena se opatrně dotkne látky na rukávu.

„Kimono jsem ráno nenašel. Tohle není moje, mám ho půjčené,“ odbude ji Vašek. „Myslel jsem, že mi ho aspoň přivezeš, když už jsem ho neměl v tašce, jak jsi slíbila,“ jeho vyčítavá slova dřou jako smirkový papír.

„Ale já ti ho přece vyprala, vyžehlila a dala jsem ho hned vedle postele, abys ho viděl, až ráno vstaneš,“ brání se Zděnka.

„No tak jsem ho neviděl, kdybys mi ho dala do tašky, tak se to nestalo. Vypadám teď jako strašidlo a můžeš za to ty. Sebevědomí je v čudu, takže jestli prohraju, je to tvoje vina. Pamatuj si to – TVOJE VINA!“

Vašek se dívá na mámu a šeptem na ni chrlí svou zlobu, „Proč zrovna já mám tak neschopnou mámu? Proč? Všechny ostatní jsou tady s taškama narvanýma kimonama, ručníkama a svačinou. Jen ta moje přijde pozdě, nemá ani to blbý kimono, natož svačinu a ještě má rozmazanej mejkap. Proč? Proč zrovna já?“ Vašek nedá mámě prostor na obhajobu, otočí se a jde za svými kamarády.

Máma zatím otevře tašku a z jejích útrob vyndá müsli tyčinku: „Na, vezmi si, Vašíku, tu jsem koupila ráno a ještě jsem ji nestihla sníst...“





https://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html


Kam dál?

Radši ho tam necháme
Já to z ní vyženu
Jen jedno povlečení
Proč jsi přišla?
Já samec
Příliš dlouhé čekání na náhodu


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ