čtvrtek 21. června 2018

Co když to bouchne? - legrácka

Když naše dítě dostalo ke svým 9. narozeninám velkou krabici s nápisem „Chemistry laboratory“, byla jsem nepochopitelně klidná.

Jednu podobnou sadu už doma měl, a kromě pár plastových nádobek, lžiček, pipety, papírku na měření PH, obsahovala už jen jedlou sodu a kyselinu citronovou... Nic, čeho by se žena-hospodyňka bála. Když jsem zvládla kvašení, kynutí, zavařování a sterilizaci, tak mě nějaká hra pro děti nemá šanci zlomit.

Jak se ale za pár dní ukázalo, neměla jsem ji podceňovat. Mělo mě zarazit už varování, že „hra“ je určena pro děti až od 12+, a i ty mají být pod neustálým dohledem dospělých. Ale přiznejme si – kolik takových varování už jsme na výrobcích pro děti četli? Má je na sobě snad všechno – od nafukovaček do vody, kolečkových bruslí až po lžičky na jídlo....

Přišel den, kdy se Pavlík se rozhodl, že je čas na experimenty. Přinesl svou Chemistry laboratory ven
na zahradní stůl a otevřel ji. Už při prvním pohledu bylo jasné, že tahle sada je jiný level. Zkumavky nejsou z plastu, ale ze skla, ochranné brýle zakrývají synovi polovinu obličeje a přiložený návod je tlustý jako bible. Ale náš Pavlík návody nečte. Proč také? Ty jen zdržují od akce. Odstrčí tedy příručku a odkryje dvě řady lékovek s víčky. Každá z nich obsahuje prášek nebo krystalky různých barev.

Nevím, jak jste dávali na hodinách chemie pozor vy, ale já byla ráda, že to mám za sebou a s klidem jsem všechno zapomněla. Pamatuji si jen, že nemám lít vodu do kyseliny a že žíraviny jsou mému tělu a oblečení nebezpečné.

Než jsem stihla přečíst všechny na hru až příliš chemicky znějící názvy, syn otevřel první skleničku, strčil do ní nos a zhluboka se nadechl.

„Co děláš? Copak k tomu můžeš takhle čuchat?“ zhrozím se. Co když si právě poleptal celou sliznici? „Ukaž, co je to?“

„Nic zajímavýho,“ syn odloží lékovku stranou, „ani to nesmrdí,“ konstatuje suše a vrhá se na další.

Uhličitan sodný – šklebí se na mne nápis. Copak já vím, co to je? Jestli mi to propálí díru do stolu nebo je to neškodné? Nemohla by to být soda? A proč tam tedy není napsané prostě „soda“? Pak bych věděla, k čemu to je.

V té předchozí sadě jsme sodu míchali s kyselinou citronovou rozpuštěnou ve vodě – neškodně to šumělo. Když se to obarvilo kuchyňským barvivem, byla z toho prima sopka. Tedy do chvíle, kdy tím Pavlík polil zahradní stůl i trávu pod ním. V tu chvíli směs ukázala svoji odvrácenou tvář – na stole zůstal flek a tráva pod stolem už několik týdnů neroste…

„Jé, mami, tyhle jsou krásně modrý…,“ syn pozoruje krystalky, jak se ve skleničce přesypávají z jedné strany na druhou.

„Co je na té lahvičce napsané?“ zeptám se s obavou Pavlíka.

Syn otočí lékovku k sobě a přečte: „Síran měďnatý. Neznám.“ Syn rozšroubuje uzávěr a opět zaboří nos do skleničky.

„Okamžitě přestaň strkat nos dovnitř,“ řvu už téměř hystericky na syna.

„A proč? Jen chci vědět, jestli to smrdí,“ odvětí Pavlík nevinně.

„Taky by to mohlo být to poslední, co jsi cítil,“ konstatuji a vím, že propadám panice. V krabici je dalších deset lahviček. Na žádné z nich není napsáno soda. Vidím tam Hydroxid vápenatý, Kalcium-Karbonát, Lakmus, Methyloranž, Kyselina vinná, Jodid draselný…

„Vždyť je to jen hračka…,“ uklidňuje mě syn.



„Jasně, bůh ví, kde to strýček sehnal. Všiml sis těch vykřičníků na lahvičkách? A že je v té sadě i kahan?“

„Právě to je super! Asi budeme něco vařit nebo pálit,“ Pavlíkovi září oči.

„Ještě toho trochu! Je snad jasné, že bys měl být opatrný. Tohle je pro starší děti než jsi ty…“ v tu chvíli mi dojde, že děti kolem dvanácti chodí do šesté třídy a už mají ve škole chemii. Já toho strejdu roztrhnu jako hada!

„Mami, zkusíme si nějaký pokus!“ synovy oči planou zájmem, „Aspoň jeden!“

Chtěla jsem říci „Jen přes mou mrtvolu,“ ale když jsem viděla, jak o to stojí, povolila jsem: „Dobře, ale přečteš si návod!“

„Tak jo!“ souhlasí syn, vezme do ruky tlustý sešit a začne v něm listovat, „Tady je nějaký seznam věcí, co budeme potřebovat…,“ Pavlík ukáže na soupis, za který by se nemusela stydět ani hospodyně, když nakupuje na posvícení – vejce, ocet, mléko, mouka, kvasnice…

„Vyber si jeden pokus a ten uděláme. Tohle je na všechny dohromady, alespoň doufám…“

„Opravdu?“ podiví se Pavlík. Zavře oči a zaboří prst do sešitu, „Tak tenhle.“

„Dobře, přečti si to. Přinesu tác, ať nemáme další flek na stole. Než přijdu, tak na to nesahej!“ volám už cestou zpátky do domu.

Žádný tácek se mi na synovy experimenty nezdá dost velký a tak vezmu z trouby ten největší plech na pečení. Ještě popadnu chirurgické rukavice a zamířím zpět na zahradu. Pavlík už má na obličeji velké ochranné brýle. Bez protestů si natáhne rukavice a otevře první skleničku.

„Co s tím budeš dělat?“ ptám se na plán, „Který pokus sis vybral?“

„Tenhle,“ ukáže Pavlík na stránku.

„A četl jsi to?“

„Ale jo,“ zabručí a dál se dobývá do skleničky s nápisem Uhličitan sodný.

„Neměl by sis to nejdříve připravit?“ rýpnu si. Uvědomuji si, jak jsem vynervovaná. Co blbnu? Vždyť je to jen pokus pro děti…

Dám na stůl plech, doprostřed umístím stojánek na zkumavky a jednu do něj usadím.

„To je dobrý. Díky, mami,“ Pavlík otevře skleničku a malinkou lžičkou na dlouhé stopce se pokouší trefit do úzké zkumavky. Prášek se snáší na plech.

„Ještě donesu ubrousky!“ křičím a běžím znovu do domu.

Než se stihnu vrátit, má Pavlík v ruce lahvičku s modrými krystalky - Síran mědnatý. I ten se pokouší přenést do zkumavky. Tentokrát se netrefí hodně a plastová lžička vystřelí svůj obsah do širokého okolí zcela mimo vytýčenou plochu.

Myslím, že IPCHO (pro mladší ročníky: Improvizované Prostředky Chemické Obrany – prostě pytlíky na ruce a nohy, gumičky a pláštěnka) z branných cvičení nebyla tak úplně blbost, jak jsem si tenkrát myslela. Mám chuť se schovat za zástěnu a nahoru se dívat periskopem.

„Potřebuju vodu,“ upře na mě Pavlík oči a podává mi nádobku.

„Ne!“ vyjede mi z pusy. Jasně si pamatuji pravidlo o vodě a kyselině. Co když to bouchne?

„V-o-d-u,“ hláskuje Pavlík, „S tím nám máte pomoct, ať se neopaříme. Psali to v návodu.“

To je pěkně divný návod, když jim dají do ruky síran a řeší vodu… „Ukaž, taky bych si ho ráda přečetla,“ natahuji se po sešitu na stole.

„Nejdřív tu vodu, pak si to můžeš přečíst…,“ vzdoruje syn.

„Ne, nejprve si to přečtu!“ beru návod do ruky. Prokousávám se textem a vůbec mu nerozumím. Až po notné chvíli mi dojde, že se snažím číst polskou verzi. Následně zjistím, že syn měl nasypat jedny krystalky do jedné zkumavky a ty druhé do jiné. Pak to rozmíchat s horkou vodou a teprve následně obě slít dohromady, čímž dvě kapaliny vytvoří pevné skupenství… Wow!

Zvednu oči a spatřím svého syna, jak v rukavicích, které jsou mu poněkud velké, třímá nádobku s vodou.

„Kde jsi to vzal?“ zeptám se přísně.

„Z kohoutku. Ta stačí,“ uzavře věc Pavlík a než se zmohu na slovo odporu, nalije vodu do zkumavky.

Mám obrovskou chuť čapnout dítě, praštit s tím o zem nohama k výbuchu a zalehnout je, abych ho chránila před úlomky skla. Ale nic se nestane. Voda ve zkumavce se obarví na modro a část zůstane u dna jako sediment.

„Hmm.., to je nuda… Nic to nedělá,“ konstatuje Pavlík zklamaně, „Zkusíme jiný pokus,“ vezme do ruky skleničku s oranžovým obsahem.

„Co myslíš, že to udělá, když to tam přidám?“ zeptá se zvídavě.

„To nevím a rozhodně to nezkoušej…“ Copak jsem chemik? Já fakt nevím, jestli to zašumí, prožere zkumavku i stůl, bouchne to, či se jen změní v jedovatý plyn…

„A proč? Bude to zajímavý…“

„Ty se nebojíš, že to třeba bouchne?“

„To by bylo super!“ zajásá Pavlík, poskočí a posype si nohy jodidem draselným.

„Nemyslím si. Všiml sis, že ti úplně zhnědly rukavice?“

„No jo! Jsou hnědý. Od čeho?“ podiví se Pavlík.

„To nevím, asi od toho síranu… Alespoň vidíš, proč si máš dávat pozor. A že to není hračka…,“ dodávám ještě a přemýšlím, jestli je jodid draselný obyčejná sůl nebo žíravina.

Pavlík se znovu podívá na rukavice a všimne si smítka na svém nahém bříšku. Rukou v téměř hnědé rukavici si bříško pohladí, pak ještě jednou a znovu.

„Už je to pryč,“ koukne, co já na to.

„Víš, že ses právě utřel tou rukavicí od síranu?“ zeptám se a přemýšlím, kde jsem udělala ve výchově chybu, „Myslíš, že teď zhnědneš ty?“

„Aha!“ konstatuje Pavlík a vyndá z krabičky papírový kapesník. Tím si přejede po bříšku a hodí ubrousek mezi kádinky na plech.

„A takhle máš pocit, že je to utřené?“ dodám uštěpačně a cítím, jak mi povolují poslední nervy.

„Není?“ zeptá se syn a strčí si rukavici do ucha.

V tu chvíli mi dojde, že tuhle „hru“ nedám. Že jsem boj s ní prohrála, a to zdaleka neukázala všechno, co umí. Představa, jak vleču poleptané dítě na pohotovost, kde vysvětluji, že si to způsobilo pod mým dohledem, protože nevím, čeho všeho je síran schopen, ze mě udělá běsnící fúrii.

„Ne, není to dost utřené, sundej ty rukavice a pojď se pořádně umýt,“ zařvu, „A tu hru dáme na půdu. Hned! Dokud nebudeš mít ve škole chemii a z ní jedničku, tak na to nesáhneš! Rozumíš!“

„Neee! Mami, neee, to nemůžeš!“ protestuje Pavlík, „Vždyť jsme ještě ani nezkusili ten kahan…“




http://www.olivie-uzasna.cz/p/kniha.html


Kam dál?


30 faktů o dovolené, které dítěti nevysvětlíte
Jen jedno povlečení 
Kdo přežije očistu?
Sexy za pár dní
Sedm zubů pro štěstí
Líná bejvalka
Tohle jsem si neměl přát

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ