čtvrtek 21. listopadu 2019

Právo na milence I - povídka

„Ale já jsem vdaná,“ zašeptá Vlasta a cítí, jak se jí červeň žene do tváří. Raději skloní hlavu k talíři s polévkou. Slyšela o lázních ledacos, ale že je to takhle rychlé a přímočaré ji skutečně překvapilo.

„Ale Vlastičko, to přece není nemoc…“ usměje se na ni Radim. „Když vás tak poslouchám, vy si milence rozhodně zasloužíte. Žádná žena nesmí být tak zanedbávána jako vy. To by se mělo trestat!“

Vlasta vykulí oči. „Jak zasloužím? To se přece nesmí. Já a milence! Kdo to kdy slyšel?!“ Vlasta je tak rozčílená, že skoro křičí. Radim si přiloží prst na ústa, ale nic neřekne. Vlasta se ztiší. „Celý život jsem byla manželovi věrná. Nikdy jsem se na jiného ani nepodívala…“ šeptá Vlasta naléhavě směrem k Radimovi nad dávno studenou polévkou.

„Já vím, já vím,“ odpoví chápavě Radim a pohladí ji po ruce. Je to jen vteřinka, aby Vlasta pochopila, že se nechce vnucovat, ale má v něm blízkého přítele.

„A vy byste jako…?“ pokračuje Vlasta zmateně.

„Kdybyste chtěla, Vlastičko… Vím, jak vám pomoci!“ Radim si upraví kravatu a uhladí rukou vlasy nad pravým uchem. „Nechtěla byste jít večer tančit?“ navrhne a ukáže servírce, že polévku může odnést.

„Tančit?“ podiví se Vlasta, jako by jí navrhl účast na swingers párty.

„Ano, od sedmi je tady taneční večer. Nic okázalého. Bude se vám to líbit. Tančíte ráda, viďte…“

Radim na Vlastu mrkne. Ta neví, co si počít. Netančila snad dvacet let. Vlastně ne, naposledy to bylo na svatbě kamarádky se strýcem Františkem. Pokud si Vlasta dobře pamatuje, bylo mu tenkrát asi sto let. Rozhodně se u toho nezapotila. Každopádně i tahle vzpomínka je pěkně stará. Navíc s sebou nemá žádné oblečení ani taneční střevíce. Na víkend si sbalila jen věci do koupelí a na treking.

„To asi nepůjde,“ pronese Vlasta nahlas, právě když jim donesou druhý chod.

„A proč by to nešlo?“ podiví se Radim. „Nechte mě hádat. Nemáte nic na sebe…“ dořekne a podívá se Vlastě do očí.

„Přesně tak, a je pozdě. Všude je zavřeno. Nemám šanci si nic koupit,“ dodá Vlasta a už ví, že je jí to líto. Zní to tak lákavě! Když odjížděla z Prahy na víkend do malého lázeňského městečka, navíc po sezóně, rozhodně ji nenapadlo, že by mohla něco jako večerní šaty potřebovat.

„Ale to by se, myslím, dalo zařídit, pokud chcete.“ Radim se na Vlastu zářivě usměje a pustí se s chutí do jídla.

Po večeři chvíli telefonuje a pak odvede stále ještě nevěřící Vlastu do malého krámku na kolonádě. Je to jen kousek od hlavní budovy, kde večeřeli. Před obchodem už na ně čeká majitelka a když jí Radim políbí ruku, celá ruměná odemkne mříž.

„Máte to u mě, Olinko,“ pronese Radim sametovým hlasem a ještě jim zamává.

Vlasta si všimne, že se s Olinkou shodně dívají za ním, dokud nezahne za roh.

„Moc milý pán. Znáte pana Radima dlouho?“ zeptá se prodavačka.

„Ne, přijela jsem včera – jsem tu jen na prodloužený víkend. Trochu jsem zabloudila v hlavní budově a Radim mě zachránil…“

Když to Vlasta řekne takhle nahlas, dojde jí, jak se všechno událo rychle. Poznala Radima teprve včera – oslovil ji s nabídkou pomoci, když se marně snažila najít místnost lékaře. Po obědě ho zahlédla na kolonádě, spontánně mu zamávala a zašli si na kávu. Přes hodinu si povídali a skončili, až když museli na další procedury. Odpoledne ji Radim pozval na procházku do lesa. S celou skupinkou dalších lázeňských hostů hledali houby. Ne že by něco našli.

Ale pak jeli všichni na večeři do rybárny. Hodně se povídalo. Vlasta, zvyklá moc nemluvit, měla možnost poslechnout si spoustu lázeňských historek. I když nikoho neznala, výborně se bavila. Rychle pochopila, že Radim je vyhledávaný společník, a jen nerada odmítla, když celá společnost po večeři zašla ještě na skleničku do vinárny.

Měla pocit, že musí běžet na pokoj. Že tolik radosti najednou neunese a všechno se pokazí. A také slíbila dětem a vnučce, že jim napíše e-mail, jestli je v pořádku a jak se jí líbí na víkendu, který od nich dostala k narozeninám. Navíc je přece vdaná a není zvyklá nikam večer chodit…

Všechno je tady tak intenzívní. Lidé tu nějak více žijí, a hlavně si užívají. Vymýšlejí jednu zábavu za druhou – procházky v lese, výlety, večery s kytarou, kino, tanec, minigolf… Mají to stejně i doma, nebo jen tady? Jestli to první, je ve Vlastině životě něco hodně špatně.

Když včera Vlasta usínala ve voňavém povlečení svého jednolůžkového pokoje, cítila se šťastná. Myslela na Radima a na to, že za jediný den poznala více lidí a radosti než jindy za celý rok. Líbilo by se tady tomu jejímu bručounovi? Určitě ne. Nikdy není spokojený. Tohle bude muset zůstat jejím tajemstvím… Alespoň bude mít doma na co vzpomínat…

„Pan Radim je báječný. Všechny ženy ho tady zbožňují,“ rozpovídá se prodavačka.

„Opravdu?“ podiví se Vlasta, „a chodí s někým?“

Prodavačka se podivně usměje. „To nevím. Zeptejte se raději jeho. Já jsem celý den v krámě a večer ještě uklízím. Nemám na drby čas,“ dodá skoro vyčítavě.

Pak už si povídají jen o oblečení. Vlasta si dopřeje tmavě modré šaty ke kolenům a vybere si k nim i barevný šál přes ramena. Paní Olina má v krámku dokonce i silonky, jen obuv neprodává. Ale nakonec jí prodavačka zapůjčí celkem zánovní pár střevíců z kabinky na zkoušení.

„V neděli máme zavřeno, ale můžete je v pondělí poslat po panu Radimovi,“ dodá Olinka ochotně a Vlastě je jasné, že kvůli ní by se tak nesnažila. Přistihne se, že má chuť po prodavačce boty hodit, ale spolkne to. Vzbudí se v ní soutěživost. Nakonec, s kým jde dnes večer Radim tančit? S ní, nebo s Olinkou?

Na pokoji si dá sprchu, převlékne se, přepudruje si nos a přetáhne ústa rtěnkou. Škoda že tu nemá alespoň řasenku… Není zvyklá moc se líčit. Když se na sebe podívá blíž, všimne si, jak jí jiskří oči. Ještě jednou se otočí před zrcadlem. Sluší jí to! Proč musela jet tak daleko, aby zjistila, že ještě není konec života a má toho setsakra hodně před sebou? Je možné, že má za pouhé dva dny pocit, že se musí pořád usmívat?

Dojít v lodičkách od pokoje až k hlavní budově, kde se taneční večer koná, není až tak jednoduché, ale zvládne to. Hned u dveří do sálu sedí paní s pokladničkou a prodává vstupenky.

„Jeden,“ řekne Vlasta a vyndá peněženku.

„Máte rezervovaný stůl?“ zeptá se pokladní.

„Nevím, pozval mě pan Radim.“

„Stůl pana Radima? Tak to se podívám,“ paní za pokladnou vytáhne ohmataný sešit. „Jméno?“

„Vlasta Skřivánková,“ odpoví Vlasta poslušně.

Pokladní studuje ruční poznámky v sešitě. „Nějakou Vlastu tu mám. Jste to vy?“

„Předpokládám, že ano. Myslím, že Radim nezná mé příjmení.“ Poslední větu téměř zašeptá. To je daň za rychlost, pomyslí si ještě a dojde jí, že ani ona nezná jeho druhé jméno.

Pokladní hlasitě vzdychne, odtrhne lístek z bločku a fixou na něj napíše sedmičku.

„Rovně, pak vpravo. Je to hned u parketu,“ zahučí ještě a už se ptá na číslo stolu další dvojice ve frontě.

Najít sedmičku není těžké, hůře se Vlastě skousává skutečnost, že stůl je zcela obsazený – převážně ženami.

Dojde až k nim a pozdraví: „Dobrý večer, měla bych tu mít někde místo…“ Jen těžko se přinutí k přímému pohledu.

„Tak vy jste ta nová,“ protáhne tlusťoška v čele stolu.

„Nová?“

„No jako poslední objev našeho Radimka,“ upřesní jiná žena a stoupne si. „Tahle bude asi vaše. Já sedím na osmičce. Tady už nebylo místo,“ dodá jízlivě a zůstane stát u odstrčené židle.

Vlasta neví, co by na to řekla. Chce mít trapnou situaci co nejdříve za sebou, tak si sedne. Židle je ještě teplá. Není to vůbec příjemné.

„Jsem tu jen na víkend, nevím, jak to tu chodí. Radim mě sem pozval. Nečekala jsem, že tu bude tak plno.“ Vlasta mluví rychle. Snaží se nedívat dolů, ale před sebe.

„Plno?!“ podiví se žena v červených šatech, sedící přímo proti Vlastě, a rozhlédne se po poloprázdném sále.

„Myslím jako tady,“ ukáže Vlasta rukou kolem stolu.

„To víte, Radimek je tady celebrita,“ uchechtne se ta tlustá.

„Celebrita?“ podiví se Vlasta. Připadá si jako husa. Proč sem jen chodila? Protože ses za dva dny zabouchla do cizího chlapa!, odpoví jí vnitřní hlas. Stačily dva dny a rozhodla ses vykašlat na rodinu a chtěla sis prostě užívat. Dokonce ses ve sprše celá oholila! Namlouvala sis u toho, že o nic nejde a děláš to kvůli šatům. Houby! Oblékla ses s tím, že se těšíš, až to z tebe Radim sundá. Těšila ses, že tě bude hladit. Chtěla jsi, aby objevoval místa, o která už léta nemá nikdo zájem… Myslela jsi na to, jak ti bude, až se tě dotkne a znovu oživí, co už dlouho poklidně spí… Jsi cvok!, vysmíval se jí skřehotavý hlásek někde v hlavě.

„Musím jít!“ řekne Vlasta a vstane tak prudce, že židle za ní upadne na opěradlo a hluk se roznese celým sálem.

„Neblázni! Nikdo ti nic nedělá. Pozval tě, tak si sedni a čekej. Jako my všechny,“ zahartusí žena po Vlastině pravici. Někdo zvedne Vlastě židli. Ta si poslušně sedne. Už aby to bylo za mnou, pomyslí si.

„Proč je tady Radim tak populární? Proč je celebrita?“ zeptá se Vlasta, v domnění, že horší už to být nemůže a že už nemá co ztratit.

„Sis nevšimla, že umí číst myšlenky?“ ušklíbne se žena v rudých šatech.

„Prosím?“

„Radim má telepatické chopnosti. Umí poznat, co komu chybí. Jo, a ještě skvěle tančí…“ dodá šedovlasá dáma vlevo od Vlasty.

„… a masíruje,“ přidá se tlusťoška v čele stolu.

„… a vaří…“

„… píše verše…“

„… hraje na kytaru…“

Ozývá se to ze všech stran. Vlasta už nechce nic poslouchat. Chce zmizet. A rychle!

Vysvobodí ji až hudba. Hraje tak nahlas, že ženy zmlknou, místo toho pozorují upřeně parket a okolní stoly. Lačně vyhledávají pohledem možné tanečníky.

Vlasta využije změny jejich zájmu a tiše se zvedne. Tentokrát si dá pozor, aby židli nepřevrátila. Právě se otáčí k východu, když se vedle ní ozve: „Smím prosit, krásná dámo?“

Radim!, napadne ji, ale není to on. Před ní stojí sympatický muž ve středních letech.

„Nebuďte zklamaná!“ řekne s kouzelným úsměvem, „já jsem Max.“

„Posílá vás místo sebe?“ zeptá se Vlasta ledově.

„Tak nějak…“

„A není mu to trapné?“ pohorší se Vlasta a otočí se ke dveřím.

„Počkejte! Mám tu pro vás dopis.“

„A máte jich deset, doufám…“

„Proč deset?“ podiví se Max.

„Pro ně,“ kývne Vlasta ke stolu. Jenže ten je prázdný. Všechny ženy zmizely. Dvě zahlédne Vlasta na okraji plného parketu. Tak to byl fofr!

„Přečtěte si to prosím, dojdu zatím pro víno,“ nabídne se Max.

Vlasta jen kývne a sedne si zpátky na židli. Rozloží dopis. Nejsou v něm žádné omluvy, výmluvy ani sentimentální rozloučení, jak by čekala.

„Milá Vlasto, hned při našem prvním setkání jsem poznal, že potřebuješ partnera, který o tebe bude pečovat, hýčkat tě a rozmazlovat. Jak jsem řekl u večeře, každá žena má právo na milence, pokud její partner připustí, aby se cítila nemilovaná či zanedbávaná. Proto ti posílám Maxe. Je to muž, který nepřipustí, abys strádala. Prodluž si zdejší pobyt alespoň na čtrnáct dní a užij si života. Pak se teprve rozhodni, co bude dál. Líbám tě. Radim“

Vlasta neví, co si má myslet. Proč Radim posílá nějakého Maxe, když mohl přece on sám…?

„Nesu nám víno, ale možná byste raději šla pryč,“ zašeptá Vlastě do ucha Max. Ta jen kývne.

Max jí pomůže vstát a vede ji stále plnějším sálem pryč. Když se za nimi zavřou prosklené dveře a oni se ocitnou v hale hlavní budovy, vysloví svou otázku Vlasta nahlas.

Max se usměje. „Nikdy jsem to dost dobře nepochopil, ale Radim má zvláštní schopnost poznat, co je pro druhé nejlepší. A sám uznal, že to on pro vás nebude.“

„Proč?“ vypadne z Vlasty ještě dřív, než dokáže svá slova zastavit.

Max vezme Vlastu za ruku. Téměř něžně ji dovede k oknu do sálu a ukáže prstem dovnitř.

„Vidíte ho?“

Vlasta se podívá určeným směrem. Když zaostří, pozná Radima. Tančí uprostřed kroužku žen. Právě vyměňuje blonďatou prsatici za ženu v rudých šatech, se kterou Vlasta chvíli seděla u stolu číslo sedm.

„Vidím, evidentně je to týmový hráč,“ zasměje se Vlasta hořce vlastnímu vtipu. „A vy nechcete být uprostřed takového kruhu?“ zeptá se Maxe a uvědomí si, že ji stále drží za ruku. Je jí to příjemné. Možná měl Radim pravdu.

Max vtiskne Vlastě polibek do dlaně. „Nechápu, jak se mohl vzdát tak kouzelné ženy, jako jste vy. A ne, nechci být uprostřed kruhu, já dávám přednost soukromí ve dvou,“ zašeptá a mírně se ukloní. V příštích chvílích už s Vlastou tančí sólo v prázdné hale, kam lítačkami proniká hudba ze sálu. Publikum jim dělají jen sochy u paty schodiště…






Tuto povídku jsem napsala už do loňské sbírky povídek A co když je to láska?. Bohužel jsem nakonec neměla odvahu tak pojmenovat celou knížku. Škoda. Ale letos to doháním i s novou povídkou;)


Kam dál?


Právo na milence II (A co princové? Existují?)
Právo na milenku (18+)
Bábovka
Vypadni!
...a už se nevracej!
A já si přeju...
Zítra mám tréning...
Zatančíš mi?
Ale já vám přece volala!

Proč jsem ta druhá?



https://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka.html






Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ