„To jo! Taky se vždycky rád nacpu,“ přitaká Vašek a tajně si povolí pod stolem pásek o dvě dírky. Kdyby ho tak viděla jeho trenérka z posilky. To by z těch sedů-lehů, co by dostal navíc, vypustil duši.
„Mně teda trochu vadí, že je to pokaždý svíčková nebo nějaký maso s hranolkama. Proč nepodávají něco lehčího?“ posteskne si Madla.
„Jako salát?“ vyděsí se Pepa, „ten zelenej?!“
„Tak šunková rolka je lehká dost, ne?“ plácne Vašek.
Madla se ušklíbne, „jasně, tučná šlehačka s křenem a spousta éček a soli v šunce…“
Vašek si vzpomene, že do předkrmu sotva kousla. Vlastně snědla jen tu „trávu“ kolem a jeho rajče.
„Tomu se říká nevděk, Madlenko,“ namítne Tonda, „oni tě tady hostěj, a ty brbláš.“ Zvedne skleničku a jedním lokem dopije víno.
Madla zčervená, „já vím, sorry. Darovanému koni…“
Do řeči jí ale vpadne Tonda: „Nebudete tomu věřit, ale já už byl na svatbě, kde jsme měli hlad… A pořádnej!“
Pepa se zhoupne na židli zpátky ke stolu: „Kecáš!“
„Veganská svatba!“ tipne si Pepa.
„Kuchař blbě vařil? Nedalo se to jíst?“ zkusí Vašek.
„Ne, byla svíčková a jíst se to dalo…“ Tonda už pochopil, že ostatní zaujal.
„Umělý jídlo? Ty jsi šel na hostinu, která byla namalovaná?“ podiví se Madla a nějak zapomene, že se "to dalo jíst".
„Počkejte, já vám to řeknu od začátku. I když teda nevím, jestli mi vůbec uvěříte, když jsme se tady tak pěkně našťouchli.“
Madla má už teď pocit, že si Tonda pěkně vymýšlí. Proto se jen zaculí, „zkus to! Ale moc šancí ti nedávám. Znáš to, sytý hladovému nevěří…“
Tonda mávne na servírku, aby jim donesla další víno. Než všichni dojedí a bude dort, může jim vylíčit, jak trpěl. I když už je to dávno. „Tak jo! Všechno to začalo už ráno. Spali jsme tenkrát celá parta u ženicha a nevěsty. Měli velkou vilu po rodičích se spoustou pokojů…“
„Takže jste kalili už den předem!“
„To, jo, kalili…“ přizná Tonda.
„A ráno vám bylo blbě, takže jste nesnídali… Ale za to přece nikdo nemůže…“ zastane se Madla neznámých hostitelů. Pozoruje přitom servírku, která jim dolévá víno pomaleji, než by se dalo čekat.
Tonda se podrbe ve vlasech, „Budeš se divit, ale snídali. Bohužel, bylo to až do večera naše poslední jídlo…“
„Tak to jste nemohli mít hlad…“
„Neruš pořád!“ zastane se Tondy Vašek.
„No, ráno jsme si dali česnečku a někdo i gulášek s chlebem…“
„Mně by to teda do večera stačilo,“ odfrkne Madla.
Chlapi si ji změří pohledem a Pepa nad ní mávne rukou. „Tondo, pokračuj!“
„A pak se jelo na obřad.“
Madla se evidentně rozhodla přijít věci na kloub: „V kolik byl ten obřad?“
„Ve dvanáct, ale to není důležitý…“
„Jak to?“
„Protože pak jsme se stejně vrátili k nim do vily.“
„Ona nebyla hostina hned potom?“ podiví se Madla.
„Ne. Kamarádi byli pozvaní až na večer. Tuším v pět, ale přesně už si to nepamatuju.“
„Aha. A co jste dělali celý den?“
„Nevěsta s ženichem se jela fotit na nějakej zámek a pak šli s rodinou na oběd do místního hotelu. Měli tam objednaný pětichodový menu.“
Madla předstírá účast: „A vy jste měli hlad… Chudáčkové. Proč jste taky nešli někam na jídlo?“
„Protože jsme netušili, co nás čeká. Taky jsme tenkrát byli těsně po škole a měli hluboko do kapsy… Jak jsem říkal, už je to dávno…“
„Takže jste se vrátili do baráku, a tam se nabaštili z ledničky. Určitě tam toho byla spousta…“
„To jsme si taky mysleli… Ale nic. Na balkoně byly akorát takový ty malý koláčky, který jim ale zplesnivěly. Babička nám to vyprávěla u snídaně. Byla z toho celá hotová. Museli to po částech házet slepicím.“
„To jsem ještě neslyšel. Já bych je určitě sežral dřív, než by se jim něco takovýho stalo…“
„Podrobnosti nevím, jen, že je dělali několik dní dopředu a neodhadli to. Ale koláčky vem čert. My šli do ledničky. Jenže jsme zjistili, že je prázdná.“
„Jako úplně?“
„Tak úplně ne, ale jídlo pro šest lidí tam rozhodně nebylo.“
„Vy jste si prostě sežrali oběd k snídani!“ vydedukuje Madla.
„Přesně tak! Zbyl jen chleba. Asi k tomu měli být na snídani asi vajíčka nebo párky, ale nic jsme nenašli. V lednici nic podobnýho nebylo. Tak jsme si řekli, že hostina je za pár hodin, a že to vydržíme. Zalezli jsme si a zkusili spát. Což, po tom večeru, nemělo být tak těžký, ale nemohl jsem usnout. Kručelo mi v břiše. A pak pro nás přijelo auto, co nás odvezlo na nějaký vídrholec. Úplnej konec světa. Ani nevím, jak se to tam jmenovalo. Byl tam nějakej sál – asi bejvalá sokolovna nebo co.“
„Měli pivo?“ zeptá se Vašek.
„Jo, měli tam pípu. Taky víno a nazdobený stoly.“
„No vidíš! Pak vám rozdali tu svíčkovou a byl konec utrpení,“ shrne příběh Pepa.
„Kéž by! Ale bylo to jinak, pánové… a dámo,“ Tonda se lehce ukloní směrem k Madle a vyndá párátko z nádobky na stole. Strčí si ho mezi zuby, zhoupne se na židli a zapruží kšandama od kalhot.
„Tak nenapínej!“ hecne zdržovače Vašek.
A Tonda pokračuje: „Sedli jsme si k těm stolům. Připomínám, že jsme neobědvali – na rozdíl od ženicha, nevěsty a jejich rodičů, kteří spucnuli někde v hotelu to svoje slavnostní meníčko… A pak někdo řekl, že večeře se podává v šest. Chápete to?“
„Ne!“ ozve se unisono kolem.
„Tak mi tam všichni sedíme – mohlo nás tam být tak šedesát, protože si pozvali i spolužáky ze školy, a dozvíme se, že budeme čekat přes hodinu na svíčkovou. Hodinu! A to nemluvím o tom, že za tu hodinu teprve začali roznášet. Sežrali jsme tenkrát ze stolů veškerou výzdobu, co jen šla.“
„Proč jste si normálně nedošli něco koupit?“ podiví se Madla.
„Myslíš, že nás to nenapadlo?“ ohradí se Tonda. „My chtěli, ale nebylo kde. Když jsme se ptali hostinskýho, řekl, že tam má jen věci na svatbu. Že se tam dělají výhradně akce, a aby nemuseli dělat složitý inventury, tak vždycky nakoupí jenom to, co si pořadatel objedná. A ten náš ženich si objednal svíčkovou a chlebíčky na večer.“
„To tam nebyla žádná sámoška?“
„Jestli jo, tak my nevěděli kde. Auto jsme s sebou nikdo neměli, abychom mohli pít, a na vesnici si v sobotu večer stejně už nic nekoupíš…“
„To je strašný! Dneska si zavoláš rozvážkovou službu…“
„Tak to tenkrát ještě neexistovalo. Dokonce jsme měli jen tlačítkový telefony bez map…“ usměje se Tonda.
„Úplnej pravěk!“
„Fakt ani předkrmek nebyl?“ zeptá se přežraný Vašek a dolije sobě a Madle poloplné skleničky s vínem. Ostatním donesla servírka čerstvá pivka. Zdá se, že o jejich stůl obzvláště pečuje.
„Nebyl. Ani předkrmek, ani polívčička, ani zákusek… Jen ta svíčková se třema.“
„Se třema?“
„Jo, se třema. Chlapi dostali tři knedlíky a ženské dokonce jen dva… Nějak jim nevycházely počty.“
„Hustý!“
„Tak jste se dojedli těma chlebíčkama, ne?“
Tonda se rozesměje, „To jsme si taky mysleli, když přinesli první talířek chlebíčků. Jenže se ukázalo, že jsou rozpočítaný.“
„Jak rozpočítaný? Jako že mají třeba pět chlebíčků na osobu?“ podiví se Madla.
„Kdyby jich bylo pět, bylo by to super!“
„Tři?“
„Asi tak, přesný číslo už nevím, ale hlavně byly na celý večer… Když kolem sedmý sklidili stoly po tý „hostině“ a bylo vidět, že jsou úplně prázdný, tak donesli ty chlebíčky. Ale ne tácy, ale takový malý talířky. Na každém jich bylo přesně šest. Postavili je vždycky doprostřed mezi šest lidí. Každý jsme si jeden vzali a talířek byl zase prázdný. Nic mi nedošlo, tak jsem šel k výčepu a chtěl přidat. Že se rozdělíme. A víte, co mi ten chlápek řekl?“
„Že došly?“ zkusí to Vašek.
„Ne.“
„Taky jim zplesnivěly. Jako ty koláčky na balkoně…“
„Taky ne. Řekl, že další mi může dát až za hodinu. Že je to tak rozpočítaný…“
Všichni kolem Tondy se rozesmějí. Poslouchali jeho hladovou historku tak pečlivě, že jim uniklo krájení dortu. Došlo jim to, až když před ně servírka postavila talířky s dezertem.
„Voní nádherně! Ale já jsem fakt přežranej!“ Vašek teatrálně odsune svůj kousek stranou.
„To já si na něj nechala místečko,“ zaculí se Madla a slavnostně zakrojí vidličkou do nadýchaného čokoládového těsta. „Svatební dort se jí pro štěstí!“
„Hele, Tondo, a proč jste teda někoho nezavolali a neodjeli? Vždyť to muselo být hrozný. Celej večer čučet hladově na chlebíček…“
„V kolik jste tam odtud utekli?“ přidá se Madla.
„Ve čtyři ráno…“ konstatuje Tonda se vzdychnutím.
„Kecáš! To vás tam zamkli?“
„On se tam zakoukal do nějaký buchty. Určitě! Že jo! Přiznej barvu, kanče!“ dobírá si ho Vašek.
„Spíš se děsně opili…“ utrousí pragmaticky Madla, „jestli tam bylo dost vína a piva a žádný jídlo, tak to jinak dopadnout ani nemohlo.“
„To taky…“ vzdychne Tonda, když ho náhle přeruší servírka.
„… a taky bráchovi, jako ženichovi, došlo, jak to s hostinou podcenili, a poslal mě se svědkem pro další zásoby. Přivezli jsme tenkrát krabice brambůrků a křupek ještě v bednách z velkoobchodu. Rozhazovali jsme sáčky všem v sále jako Večerníčci…“
„Vendulo!“ Tonda vystřelí ze židle, „Já tě vůbec nepoznal. Kde se tu bereš?“
Servírka se usměje a vymaní se z jeho medvědího obětí. „Trochu jsem vyrostla od tý doby… Dodělala si školu a teď bydlím tady ve městě. A občas taky pingluju na svatbách, jak vidíš…“
Tonda z dívky nedokáže odtrhnout zrak: „Vendulko, z tebe je princezna. V kolik dneska končíš?“
Vendulce zajiskří v očích, usměje se škádlivě na Tondu jako Popelka na prince, když mu dává hádanku, jestli ví, kdo je myslivec, a zadeklamuje: „To já nevím, milý pane. Záleží na tom, kdy půjdou domů hosti. Ale vidím to špatně – jídla i pití je na téhle svatbě dosti…“
Vlepí Tondovi pusu na tvář a zmizí i s tácem v kuchyni. Ale Tonda si počká. Čekat, vyprávět historky a balit hoky – to on přece umí.
xxxxx
Baví vás povídky Olívie Úžasné? Kupte si její knížku.
Kam dál?
Povídky o svatbách
Olívie - rok 2019 a 2020
Žena v mé skříni
Všechno už je jinak...
Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Dej sem ten mobil!
Logistická rodina
Co v Sama doma nebylo - rozhovor
Já vám to pohlídám
Právo na milence I
Bábovka
Vypadni!
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)