Každý den ho hledám – při vaření večeře, připravování svačinek, nákupech, zalívání květin, žehlení… Nikde nic. Utíká mi kamsi do neznáma. Jak to dělaly naše babičky? Kdy to všechno stíhaly? Mám jazyk na vestě a nevím, co je můj volný čas. Třeba ten, kdy si čtu knížku a nemusím od ní vstávat, maluju obraz a nebojím se, že mi zase zaschnou barvy na paletě; tvořím cokoliv hmotného a dotvořím to, tj. nezůstane mi další nedodělek, na který bude věčnost sedat prach. Nebo se jen procházím parkem a nikdo mi při tom neříká: „Kdy už půjdeme domů – je tu nuda…“
Víte vůbec, kolik existuje různých časů? Určitě jich spoustu znáte. Třeba pracovní čas, tj. ten který trávíte ve firmě a děláte, že děláte (nebo opravdu makáte, to je celkem jedno). Každopádně jste v práci a na sebe nemáte čas. I když do pracovního času patří i čas na kávičku, čas na cigárko, čas na pauzu, čas na obídek a čas, kdy si „jen“ potřebujete něco zařídit a samozřejmě i nějaký ten čas na práci.
Pak by měl přijít volný čas - teoreticky je to ten po pracovní době. Bohužel ho tak nějak okrajují časy ostatní – čas na domácnost – než obsloužíte všechny ty pomocníky a uděláte to, co nezvládnou. Čas aktivní péče o potomky - to je ten, kdy se primárně věnujete dětem, abyste jim vynahradili dobu, kdy jste je sobecky odložili do školek a škol. Bohužel většinou nejde ani tak o výlety s odpočinkem, ale o psaní úkolů a seminárních prací; logistiku ohledně nejrůznějších kroužků, bez kterých se vaše děti prostě neobejdou; dopisováním s učitelkou a schůzkami s přípravnými výbory na akce, které si vaše děti jistě užijí. Bez vás. Říkáte si – cha! Odjedou a bude tu čas bez dětí.
Čas bez dětí je vzácný, krátký, nedá se ušetřit ani schovat, a hlavně je jen pro disciplinované jedince. Ostatní jej stráví úklidem dětských pokojíků (když už vypadli a je na to klid), malováním kuchyně, psaním pohledů, volání dětem, stýskáním a možná, možná si večer dojdete s kamarády na skleničku. Pod stolem budete drolit zaschlou barvu z rukou a přemýšlet o tom, jestli už není čas jít spát, abyste zítra vůbec vstali a mohli jít do práce.
A co čas s partnerem? Že si už nepamatujete, kdy jste spolu naposledy někde byli – zařídit hlídání, rezervovat restauraci, koupit vstupenky a pak se ještě málo vyspat na druhý den – to už nezní tak idylicky jako za svobodna, kdy jste prostě jen šli. Chybí spontánnost, energie i nadšení. Proč to, sakra, nezařídí někdo jiný? A tak to odsouváte… Příští týden už určitě… už, už, už skoro...
Nesmíme zapomenout ani na čas prokrastinace. Nejčastěji se kryje s časem pracovním, ale mnohdy je to i čas večerní, kdy uložíte děti a pak už jen tupě koukáme na bednu, jíte křupky a popíjíte alkohol v marné snaze najít energii dělat cokoliv zábavnějšího.
Pak přichází čas spánku. Často jej zkracujete na minimum, abyste si ten den „ještě užili“ tj. dokoukali další díl seriálu, dohráli level v počítačové hře nebo shlédli ještě jedno video na Youtube. Marně si slibujete, že zítra už půjdete spát dřív.
Kdy tedy bude ten čas pro mne? Většina z nás skoro neví, co to je. Teoreticky ano – vnímáme ho jako zvířátko v ZOO, na které se někdy zajdete podívat, abyste nezapomněli, jak vypadá. Občas se vám připomene hodinou jógy či squashe, kadeřnicí, manikúrou nebo nějakým tím večírkem. Máme ho moc rádi, a přesto s ním šetříme jako se šafránem. Bojíme se, že se přejí? Že si zvykneme?
Hodiny mi připomínají, že je čas dojít pro děti do školy… Venku je nádherně. Zpívají ptáci a vzduch voní po jarním deštíku. Sluníčko se snaživě opírá do mé tváře a květů na stromech kolem. Ještě chvilku a přiletí včely a čmeláci. Zhluboka se nadechnu. Je to ráj. Bude to krásná procházka. I když… Mám na ni vůbec čas? Měla bych si pospíšit. Že bych jela radši autem? Ať to stihnu…
Kam dál?
Prokletí rudých kyticIndex mateřské péče
Tajemství odpadkových košů
Bacha na bábu!
Jsem BEZOS a chci na to průkazku aneb ztracená s mapou
Vetřelec přichází ve čtvrtek
