Každý den ho hledám – při vaření večeře, připravování svačinek, nákupech, zalívání květin, žehlení… Nikde nic. Utíká mi kamsi do neznáma. Jak to dělaly naše babičky? Kdy to všechno stíhaly? Mám jazyk na vestě a nevím, co je můj volný čas. Třeba ten, kdy si čtu knížku a nemusím od ní vstávat, maluju obraz a nebojím se, že mi zase zaschnou barvy na paletě; tvořím cokoliv hmotného a dotvořím to, tj. nezůstane mi další nedodělek, na který bude věčnost sedat prach. Nebo se jen procházím parkem a nikdo mi při tom neříká: „Kdy už půjdeme domů – je tu nuda…“
Víte vůbec, kolik existuje různých časů? Určitě jich spoustu znáte. Třeba pracovní čas, tj. ten který trávíte ve firmě a děláte, že děláte (nebo opravdu makáte, to je celkem jedno). Každopádně jste v práci a na sebe nemáte čas. I když do pracovního času patří i čas na kávičku, čas na cigárko, čas na pauzu, čas na obídek a čas, kdy si „jen“ potřebujete něco zařídit a samozřejmě i nějaký ten čas na práci.
Pak by měl přijít volný čas - teoreticky je to ten po pracovní době. Bohužel ho tak nějak okrajují časy ostatní – čas na domácnost – než obsloužíte všechny ty pomocníky a uděláte to, co nezvládnou. Čas aktivní péče o potomky - to je ten, kdy se primárně věnujete dětem, abyste jim vynahradili dobu, kdy jste je sobecky odložili do školek a škol. Bohužel většinou nejde ani tak o výlety s odpočinkem, ale o psaní úkolů a seminárních prací; logistiku ohledně nejrůznějších kroužků, bez kterých se vaše děti prostě neobejdou; dopisováním s učitelkou a schůzkami s přípravnými výbory na akce, které si vaše děti jistě užijí. Bez vás. Říkáte si – cha! Odjedou a bude tu čas bez dětí.
Čas bez dětí je vzácný, krátký, nedá se ušetřit ani schovat, a hlavně je jen pro disciplinované jedince. Ostatní jej stráví úklidem dětských pokojíků (když už vypadli a je na to klid), malováním kuchyně, psaním pohledů, volání dětem, stýskáním a možná, možná si večer dojdete s kamarády na skleničku. Pod stolem budete drolit zaschlou barvu z rukou a přemýšlet o tom, jestli už není čas jít spát, abyste zítra vůbec vstali a mohli jít do práce.
A co čas s partnerem? Že si už nepamatujete, kdy jste spolu naposledy někde byli – zařídit hlídání, rezervovat restauraci, koupit vstupenky a pak se ještě málo vyspat na druhý den – to už nezní tak idylicky jako za svobodna, kdy jste prostě jen šli. Chybí spontánnost, energie i nadšení. Proč to, sakra, nezařídí někdo jiný? A tak to odsouváte… Příští týden už určitě… už, už, už skoro...
Nesmíme zapomenout ani na čas prokrastinace. Nejčastěji se kryje s časem pracovním, ale mnohdy je to i čas večerní, kdy uložíte děti a pak už jen tupě koukáme na bednu, jíte křupky a popíjíte alkohol v marné snaze najít energii dělat cokoliv zábavnějšího.
Pak přichází čas spánku. Často jej zkracujete na minimum, abyste si ten den „ještě užili“ tj. dokoukali další díl seriálu, dohráli level v počítačové hře nebo shlédli ještě jedno video na Youtube. Marně si slibujete, že zítra už půjdete spát dřív.
Kdy tedy bude ten čas pro mne? Většina z nás skoro neví, co to je. Teoreticky ano – vnímáme ho jako zvířátko v ZOO, na které se někdy zajdete podívat, abyste nezapomněli, jak vypadá. Občas se vám připomene hodinou jógy či squashe, kadeřnicí, manikúrou nebo nějakým tím večírkem. Máme ho moc rádi, a přesto s ním šetříme jako se šafránem. Bojíme se, že se přejí? Že si zvykneme?
Hodiny mi připomínají, že je čas dojít pro děti do školy… Venku je nádherně. Zpívají ptáci a vzduch voní po jarním deštíku. Sluníčko se snaživě opírá do mé tváře a květů na stromech kolem. Ještě chvilku a přiletí včely a čmeláci. Zhluboka se nadechnu. Je to ráj. Bude to krásná procházka. I když… Mám na ni vůbec čas? Měla bych si pospíšit. Že bych jela radši autem? Ať to stihnu…
![Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiXpFf1RBB8CQFxECcZ5OiqxQ_RSlK7_v4pXMqHHZUSxeDC9tfXuByojJrZBOYWyYSwOVJuda-IYibNG-J8NsO9HyBLCOrl8NxIiiyJYqbcQUVcVe7o7FEEp_BJ_2luv6XLC6Ul24q3TMo/s1600/ol%25C3%25ADvie_uzasna_kniha_blogger.jpg)
Kam dál?
Prokletí rudých kyticIndex mateřské péče
Tajemství odpadkových košů
Bacha na bábu!
Jsem BEZOS a chci na to průkazku aneb ztracená s mapou
Vetřelec přichází ve čtvrtek