čtvrtek 16. února 2017

Tajemství odpadkových košů - legrácka

Kdyby lidi věděli, co všechno já dokážu vyčíst z odpadků, tak si ty koše vynášejí sami. To mi věřte! Třeba tady – tahle holka baští tři týdny ty fujtajblový koktejly na hubnutí. Tři týdny! Peněz to stojí, hnusný to je… A ona? Dneska spráskala dvě tyčinky Mars a zalila to colou. Chápete to? Takový kalorie! Trochu ten koš prohrábnu, třeba se dozvím, co jí tu dietu tak náhle ukončilo…

Šlupka od banánu, spousta papírovejch kapesníků a obal od deodorantu. Tak to nevím nic. Ty telefony by měli zakázat! Kdybych našla psaníčko nebo vzkaz, bylo by jasno. Dneska si píšou emaily a smsky a já pak vím jen půlku. Aha! Tak tady to je – papír od kytice. A velkej. Tak to byla oslava! No jo, ulovila ho. To je jak z románu. Ani je nemusím vidět, a všechno vím.

To támhle ve vedlejší kanceláři se nic nemění. Tady jsou paničky hezky vdaný, diety nedrží, fotky dětiček na stolech a vaří si samy. Holky šikovný. U nich je všechno v cajku. Občas nějaká utrácí za parfém, nebo si koupí boty natajňačku, ale prach si utírají a nedrobí. Tak to má vypadat. Kdyby byly na táboře, dám jim plný počet bodů.

Teď ředitelna. Koš je dnes prázdný. Šéfík si zajel na hory. Ale ne s rodinkou, s nějakou buchtou jel. Našla jsem v jeho koši poukaz ze Slevomatu a byl jen pro dvě osoby. To mi mozek nebere - ředitel a jde po slevách, jak sekačka po jeteli. Počkej, až ti na to přijde manželka, to pak budou odpadky. To si smlsnu. Jen si hezky užívej, já si to pak sepíšu.

Trochu to tu ošolichám kolem počítače, už je pátek, tak ať v pondělí nepeskuje. Sice vydrží hodně, ale už jsem to tu dlouho neutírala. Vrstvy prachu, do které jde psát prstem, už by si mohl všimnout i on. Což by mi bylo celkem fuk, ale můj šéf pak prudí, chodí se mnou na kontroly a já si před ním nemůžu prohlížet koše. No, nesmějte se – to je jako přijít o několik dílů oblíbeného seriálu. Prd vím, co se dělo a zbývá mi jen dedukce.

Ještě zajdu támhle ke „klukům“. Tady je to výjimka. Jim do košů rukou radši moc nehrabu a rovnou to sypu do tý svý popelnice na kolečkách. Projedu to jen tyčí od koštěte. Bojím se, aby na mě něco nevyskočilo. Co vám budu líčit - smradlavý fusky, mokrý ručníky, plesnivý jídlo, láhve od chlastu, energeťáky a spousta návodů k čemukoliv... Ty zjevně nepotřebujou. Tudle jsem se řízla o konzervu. Kde se v kancelářskym koši vezmou prázdný náboje nebo podělaný spoďáry? To fakt nevím. Ještě jsem na to nepřišla, ale pracuju na tom. Á, tady jsou - jako vždycky v pátek a v pondělí – blistry od prášků. Že je ty mejdany baví. Ty musela bolet hlava!

I přes tohle všechno, zlatý kancly. Před tím jsem uklízela v hotelu – čtyři hvězdy měl. Člověk by si řekl, že když já sama z vejplaty nemám ani na dvě noci, že to bude honorace. Houby, prasata to jsou! Zvlášť některý. Co všechno dokážou utřít do bílejch ručníků!

Když jsem v hotelu začínala, zkoušeli mě někteří lákat na pokoj. Jenže já jsem stydlivá a holky říkaly, že za to stejně nechtěj platit. Skrblíci! Dala jsem jasně najevo, že nejsem k mání. Po pár týdnech v těch papírových stěnách, už byste se mi nedivili. Všechno je tu slyšet. Mám dojem, že to tu dělají všichni se všema – ve dne v noci. Věděli jste, že asijatky u toho kníkají jako morče? Když jsem to slyšela poprvé, myslela jsem, že někde mučej kotě. Šla jsem to říct holkám a ty mi to vysvětlily.

Pak už jsem se nedivila téměř ničemu. Haldě kondomů v koši, robertku v noční košilce, ani tý mastný prdeli na zdi. Museli jsme tenkrát ten pokoj nechat vymalovat, protože to nešlo dolů, a bylo dost jasný, co se to tam obtisklo. Z míry mne pak vyvedlo už jen máloco, třeba utržený čelo postele, nebo když jsem musela volat údržbáře, aby mi pomohl s pícháním. Koukal tenkrát dost divně, když jsem ho zvala na čtyřistapětku. Myslím, že se i umyl. Poprvé.

Byl pak dost zklamaný, když přišel a já mu dala do ruky nůžky. Propíchali jsme tenkrát asi stovku balónků. Rámus jak na střelnici. Vznášely se po celém pokoji. Nevím, jak v tom dokázali zabalit kufry a odjet. Dodnes netuším, co slavili, ale muselo to být velký. Odtahala jsem z pokoje půl popelnice flašek. Lidi v hotelech vůbec hodně chlastaj a absolutně se za to nestydí. Většinou. Jsou ale i případy, kdy najdu špinavý skleničky a láhve žádný. Patrně je pašují z hotelu v kufrech.

Jedna věc byla v hotelu přece jen lepší - peníze. Plat byl stejný, ale občas mi někdo nechal dýško. A taky jsem prodávala kosmetiku z vozejku. To bylo dobrý. Jen nám neměli zvedat denní normu na dvacet pokojů. To už jsem nedala. Člověk pak neměl žádný čas na pokec s holkama, co jsme která kde našla, viděla..., a taky bych nestíhala školu.

To jsem vám neřekla? Studuju garbologii. Ještě rok a bude ze mě bakalář. Nebo bakalářka? To je jedno. Prostě budu mít titul přes odpadky. Pak už ty koše budu prohrabávat legálně a ještě za lepší peníze. Jen to, co se dozvím, budu muset cpát do tabulek a tvářit se u toho vědecky. Jako že zkoumáme, jak lidé jedí, pijou, co preferujou za značky, jak tříděj, plejtvaj nebo neplejtvaj a tak. Dělám to celý život, až na ty tabulky, tak vím, že to zvládnu.

Víc mě teď trápí ta stáž na pánských záchodcích, kam mne láká Blažena. Sice tam chlapy občas podělají prkýnko, poblejou kde co, ale takový koše jsem prý ještě neviděla. Jenže já se na pánský strašně stydím...Tak co teď s tím? Ale já to nakonec zvládnu! Uvidíte! Protože vědecká práce, je vědecká práce!

Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

Kam dál?

Povinný relax
Vetřelec přichází ve čtvrtek
Nekompatibilní tělo
Jsem BEZOS a chci na to průkazku aneb ztracená s mapou

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ