Ještě ráno jsem byl hodnej kluk, kterej se mohl dívat lidem do očí. Teď jsem kriminálník a úchyl. Děsivá kombinace. Měl bych se plížit kanálama. Volal jsem kámošovi, co se vyzná, říkal, ať hlavně držím hubu a ten telefon vypnu. Nejlepší by bylo ho někam zahodit. Teda on to shrnul jinak: „Pořádně ten telefon utři a vyrvi z něj baterku…“
„To je iPhone…“
„No a?“
„Z něj se nedá jen tak vyrvat baterka…“
„Vem ho cihlou,“ procedil znalecky.
„Jo, dík, to jsi mi pomohl,“ chtěl jsem skončit, protože jsem z rozhovoru s ním byl čím dál nervóznější.
„Jak ho zapneš, tak tě maj,“ ještě mě varoval na závěr.
Tak to vím taky, pomyslel jsem si. Otáčím tou plackou v ruce. Elegantní kousek čehosi, co stojí děsivý prachy. Neměl jsem o tom ani tušení. Zjistil jsem to na netu, když jsem čekoval, kolik za takovou krádež můžu vyfasovat, pokud mi neuznají pominutí smyslů. Až dva roky za chvilkovou slabost a totální blbost…
Jak se to stalo? Ráno jsem šel běhat. A protože jsem měl víc času než jindy, rozhodl jsem se pro vzdálenější les místo obvyklé trasy parkem kolem domu. Chyba!
Kdybych nezměnil plán, nenarazil bych na Kairu – prsatou bohyni z internetu, jak natáčí nějaký svý nový video. Neměl bych důvod zastavit a pozorovat ji jako nějakej stalker schovanej v křoví. Jenže já trasu změnil a pak nemohl odtrhnout oči.
Stál jsem za zatáčkou a bál se pohnout, abych nestoupnul na nějako větvičku, co by mě prozradila. Sledoval jsem, jak se culí na ten mobil umístěnej na stativu, rozhazuje rukama a zdraví své fanoušky. Jak jim vypráví o energii lesa a ukazuje jim, jak dýchat ten čerstvej luft. Kozy se jí přitom zdvihaly a zase klesaly na své původní místo a já měl dojem, že se jen tím pohybem, dostávám do hypnózy. Nahoru – dolů – nahoru – dolů…
A jak tak čumím, najednou pode mnou nějaká ta větvička rupla a Kaira mě uviděla. Nejdřív to vypadalo, že se lekla, ale rychle jí to přešlo a zavolala na mě, ať jdu blíž. No a já šel… Ona vypla mobil a promluvila ke mně.„Ty ses koukal?“
„Neeee!"
„Ale jo, koukal…“
„Tak jo, ale jen chvilku…“ přiznávám se.
„A líbilo se ti moje videjko?“ zaculila se na mě.
„Řikám, že jsem koukal jen vteřinku…“ rukou si přejíždím po tričku, jako bych čekal, že bude poslintaný.
„Aha,“ odpoví Kaira, ale nevypadá, že by mi moc věřila. Má na sobě bílé šaty a chrastivé zlaté náramky. Podle množství hádám, že je to bižu, protože jinak musela vykrást zlatnictví, „A nechtěl bys mi udělat pár fotek?“
Nechci věřit svým uším. Tahle super kočka po mě chce fotky? Čte mi myšlenky? Na internetu se to o ní říká. Že má silnou intuici a umí odhadnout lidi. Že jim vidí do hlavy…
„Mně se se stativem dost špatně fotí. Tak kdybys mohl?“ mrká na mě dlouhýma řasama a naklání se tak, abych viděl její dekolt. Tak takhle to vypadá, když vás ženská svádí?
S výrazem skotu, poprvé okusícího elektrický ohradník, vytahuju mobilní telefon z kapsy kraťasů a kejvu hlavou.
„Tímhle ne, já mám lepší,“ zacvrliká a jedním pohybem vytáhne svůj mobil ze stativu. Na první pohled ani nepoznám, o jaký model jde, protože je zabalený do blyštivého obalu se spoustou kamínků.
Strčí mi tu věc do ruky, „Vydrž, ještě si vezmu boty!“
Teprve teď si všimnu, že má pod dlouhýma šatama holý nohy. Vytáhne dvě zlatý boty se spoustou pásků ze své tašky a začne si obtáčet lýtka těmi šňůrkami. Teď už je dojem bohyně z Olympu dokonalý. Koukám na ni a fotím. Cvakám jednu fotku za druhou. Když si toho všimne, začne se hihňat jako malá holka.
„Ještě nefoť!“ mává u toho rukama a já fotím dál. Chci zachytit ten úsměv bez póz, s tou bezstarostností dívky, kterou možná kdysi byla.. To jsou kecy, prostě doufám, že se tam objeví nebo odhalí něco navíc nebo se možná bojím propást ten správný okamžik…
„Bych se tím mohl živit…“ plácnu.
Ona se zatím šteluje do pracně nacvičené pozice na šutru, „Vezmi to tady odtud,“ ukazuje na místo asi metr od fleku, kde stojím. To se mě poněkud dotkne.
„Já umim fotit!“
„Ale jo, určitě, ale já bych tu fotku chtěla támhle odtud…“ zkouší mě ukonejšit.
„Tady je to lepší,“ šprajcnu se.
„Ale tam nebude vidět tohle,“ odsekne ona a spustí si ramínko po ruce, až nebezpečně hrozí, že šaty sjedou a odhalí jí ňadro.
Na to už nemám, co odpovědět. Fotím jak smyslů zbavený ze všech stran a úhlů, a tak intenzivně si přeju, aby odhalila víc, že když k tomu opravdu dojde, nechci uvěřit, že to opravdu vidím.
„Nefoť! To stačí! Už nefoť!“ křičí Kaira a spěšně se zahaluje, „To musíme hned smazat!“ vykřikuje u toho.
A v ten moment mi cvaklo v bedně. Kdyby neřekla, že to smaže, vrátil bych jí telefon, jenže já tu fotku najednou strašně chtěl. Seděla tam uprostřed tý zeleně, celá v bílých šatech a zlatě, s rozpuštěnými vlasy a odhaleným ňadrem. Vypadala jako Diana – bohyně lovu a já byl ten lovec, který zachytil správný okamžik, který ona teď chce zničit.
V naprostým zoufalství jsem si zkusil fotku poslat, ale neuměl jsem se tak rychle zorientovat v telefonu, který neznám. Než se mi cokoliv podařilo, byla kousek ode mě a natahovala se po mobilu. Podlehl jsem zkratu a začal zdrhat. Neměla moc šanci. Umím běhat a ona s těma pásečkama místo bot… Vzal jsem to křovím a za chvíli už jsem ji neslyšel ani křičet.
A tak se ze mě stal zloděj. Hnusnej, zbabělej odpad společnosti, co si nezaslouží nic jinýho než pohrdání. Blbý je, že mi ta fotka nešla odeslat ani později. Prej telefon pro blbý! Tak jsem mobil vypnul, aby ho nemohli lokalizovat a zavolal Břéťovi, jestli se nedá najít i tak… Myslím, že neví. Poradil mi, ať vyndám SIM kartu a telefon vymažu. Evidentně nikdy nezkoušel smazat iPhone. No nic.
Už je večer a konečně jsem si troufnul jít domů. Z dálky jsem pozoroval vchod do našeho baráku, jestli tam nestojí hlídka. Co když mě Kaira poznala? Co když nějak zjistila, kde bydlím? Nevím, kde žije ona. Nepotkám ji zítra, až půjdu běhat?
Převracím tu třpytivou věc v rukách – vůbec to nestálo za to. Mám mobil, kterej je mi k ničemu, s fotkama, které nemám, jak dostat ven. Nenávidím technologie. Dřív se z foťáku dal vyškubnout film nebo paměťová karta a bylo. Karta! Dá se do iPhonu dát karta? Vyndavám telefon z jeho blýskavé šlupky. Nedá. Slot pro kartu úplně chybí. Jediné, co můžu, je vyndat ta SIM karta…
Vydržel jsem o tom přemýšlet do dvou ráno. Pak jsem si po pár pivech řekl, že v tuhle hodinu už mobil nikdo hledat nebude a zapnul jsem ho. Překvapilo mě, že není zamčený. Buď nechtěla, aby ji to zdržovalo při práci nebo má takovou víru v lidi. Divný. Ignoroval jsem všechny zprávy a zmeškané hovory, které dorazily ještě před tím, než jsem z něj vyrval telefonní kartu. Nedočkavě jsem dohledal fotku a zadíval se na ni.
Najednou už mi vůbec nepřišla tak hezká, jako tam v lese. Vypadala jako spousta jiných fotek s odhalenýma prsama z časopisů. Ba ne, horší. Špatný světlo, špatný úhel… Měl jsem si stoupnout asi tak o metr vpravo, byla by lepší… Kaira měla pravdu. Přesto jsem si tu fotku nakonec poslal. Kontakt i zprávu jsem vymazal i z koše a telefon znovu vypnul.
Když jsem ho chtěl vrátit do obalu, všimnul jsem si uvnitř trapný samolepky s výzvou pro vrácení a kódem, který stačí zadat na web. Ufff! Zejtra to v knihovně anonymně vyplním a mobil pošlu, kam mi řeknou. Nebo bych ho mohl rovnou hodit na policii do schránky. Když něco vrátím, tak už nejsem zloděj, ale nálezce, ne? Jen ten telefon pořádně otřít a nepotkat Kairu na ulici…
Jen tak ze zvědavosti jsem se šel podívat na web, co Kaira postuje. A to byla ta chvíle, kdy se mi podlomily nohu, roztřásly ruce a pochopil jsem, že mám mnohem větší problém, než jsem si myslel…
Kaira video z lesa vysílala živě a v jednu chvíli přepnula kameru, aby divákům ukázala fanouška – šmíráka. Jsem tam v celé své nádheře, jak vykukuju za křovím a pak jdu k ní… Sice je to tmavý, ale i tak. Tak to poldové s identifikací nebudou mít moc problém. Možná jsem byl i ve večerních zprávách… Jen o tom ještě nevím.
Dívám se dolů do komentářů pod video. Kromě obvyklých výkřiků, „Kairo, jsi boží!“ „Ukazuješ nám cestu!“ „Chtěla bych být jako ty!“ „Inspiruješ mě!“ tam nacházím i koment od ní.
„Chápu, že jsi chtěl zastavit okamžik, ale ta fotka nebyla pro tebe. Zítra čekám na stejném místě, ve stejnou dobu. Věřím, že přineseš, cos odnesl... Pokud ne, dám informace těm, kteří mi pomohou mou ztrátu vyřešit. XXX“
Vím, že je ten vzkaz pro mě. Až teď mi došlo, jak snadno by mohla ukázat prstem a říct „Chyťte zloděje!“ svým fanouškům. Najednou mi policie připadá jako mírumilovné a mnohem humánnější řešení. Ale nejsem srab. Zítra budu na místě a napravím, co jsem zpackal. A sakra doufám, že bude sama, a ne s davem, který by mě chtěl lynčovat… Protože jinak budu muset poldy volat já sám a prosit je o ochranu před dívčí válkou…
Kam dál?
Chci se hádat!
Lojzova obědová záhada
Krásky se maj...
Princové existují!?
Opravdový princ musí zabít draka
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)