čtvrtek 13. června 2019

Lojzova obědová záhada - povídka

„Hele, hele, už je tady!“ u stolu v místní hospůdce to zašumí.

„Pssst, chapi! Ať vás neslyší.“

Partička štamgastů zcela nápadně oněmí. Mlčky koukají do svých půllitrů. Jen tuší, že Lojza hned u dveří jako vždycky nasaje známou směs piva a obědů, dojde k prázdnému stolu, odsune židli a sedne si. Chvíli prohlíží jídelní lístek v průhledných deskách, pak pokrčí rameny a objedná si svíčkovou se šesti a pivko.

„Tak se ho zeptáme, ne?“ zašeptá Vašek.

„To je blbý…“ odporuje Ivan.

„Není, mě by to taky zajímalo…“ přidá se další ze čtveřice.

„Počkejte, něco zkusím!“ zvedne se Martin a jde za hostinskou. Cosi jí šeptá do vlasů. Ta se zasměje, pak plácne Martina přes ruku, podívá na Lojzu, pokrčí rameny a zavrtí hlavou.

„Taky netuší!“ zvolá u stolu Vašek, jakoby měl radost. Ale nemá. Všichni to chtěli vědět.

„A co tak strašnýho se stane, když se ho prostě zeptáme?“ podiví se Zdeněk.

„Možná nic a možná všechno,“ zafilozofuje si Ivan, „Co když je to osobní. Víš, že Lojza je tak trochu vztahovačnej…“

„Trochu jo?“

„Nechte toho, jo? Kdyby nám to chtěl říct, tak už to udělal. Chodí sem takhle už pěknejch pár tejdnů,“ shrne situaci Ivan.

„A to je právě to divný. Každýmu se může stát, že mu doma neuvařej, ale takhle dlouho?“

„Já sem takhle chodil skoro měsíc, když byla moje stará v lázních…,“ pokyvuje hlavou Vašek.

„No právě, ale takhle dlouhý lázně nikdo nedostane…“

„A co když ta jeho Mařena drží nějakou dietu?“

„I s dětma?“ podiví se Zdeněk.

„Tak třeba všichni doma baštěj jen zeleninu a on jedinej chce flákotu. Dává si tady vždycky maso, ne?“

„No jo, ale tady musí, tady, kromě smažáku, nic pro býložravce neni.“

„Proto taky jím doma,“ hladí si Ivan neexistující břicho. Má velkou zahradu a zeleniny si rád nandá plný talíř. I když ne, že by to tady těm vyprávěl… Stejně by ho nepochopili.

„Hele dobrý, takže víme, že nevíme nic. Zeleninu nežere, manželku a děti má, tak proč obědvá každej den, včetně sobot a nedělí, tady?“ shrne situaci Zdeněk.

„Na atletickou přípravu to s těma knedlíkama taky nevypadá...“ ušklíbne se Ivan.

„Třeba ta jeho neumí vařit!“ nadhodí Vašek.

„To je blbina. Tak před rokem jsem jim dělal elektriku – dostal jsem oběd a ještě kus bábovky ke kafi. A bylo to dobrý,“ zastane se Lojzovy ženy Martin.

„Poslední, co mě napadá je, že "zlobil", a tak mu přestala vařit. A třeba si musí i žehlit a prát… Pamatujete na ty jeho tajemný telefonáty? Cukroval jako Romeo. To může být zrovna od tý doby…“ vzpomene si Ivan.

Za zády se mu objeví stín. To Lojza dojedl svůj oběd a postavil se k jejich stolu.

„To se teda pleteš, Ivane, na Andulu mi stará nikdy nepřišla. To by se hned sbalila a jela k matce i s dětma…“ konstatuje Lojza a přisune si k jejich stolu židli. Všichni se posunou, aby mu udělali místo. Ivan mu pošle po stole tácek pod pivo, co ještě nedopil.

„Tak nám to teda vysvětli. Proč chodíš každej den na obědy, když máš manželku, co umí vařit?“

Ivan se uchechtne, „A co za to?“

„Jak co za to?“ zeptají se hned tři najednou.

„Za to, že vám to povím…“

„Tak si to nech!“ zaútočí Vašek a hodí na stůl papírový tácek, se kterým si doteď hrál.

„Mě to teda zajímá. Co kdybychom se ti složili na metr piv nebo na panáky? Bereš?“ zkusí Martin.

„Dobrý, ale mám lepší nápad. Pomůžete mi natřít plot…“ Lojza se vyzývavě rozhlíží po kamarádech u stolu.

„Ten kolem vašeho domu?“ ujišťuje se Ivan.

„Jo ten,“ kejvne Lojza, „A koupim k tomu basu piva, abyste neřekli.“

„Ale dvanáctky,“ zabručí nespokojeně Zdeněk.

„Ok, máte ji mít. Ať to oslavíme. Tak v pátek,“  Lojza se zvedne a jde k pultu zaplatit pivko a  svíčkovou.

Na konci pracovního týdne se sejdou v montérkách u Lojzova domu. Nikdo by to nepřiznal, ale všichni hoří zvědavostí ještě víc, protože Lojza vydržel celou dobu mlčet.

„Tak co? Povídej!“

„Tak nic,“ Lojza rozdá smirkovací papír a plechovky s barvou.

„Dokud nic neřekneš, nenatírám,“ Vašek si sedne trucovitě na plechovku s barvou a zkříží ruce na prsou.

Lojza rozdá pivo a počká, až si ho každý otevře, „Tak na to mý rodinný štěstí!“ zvedne flašku a symbolicky si s ostatníma ťukne, „Ale že vám to trvalo, chlapi.“

Kolem je ticho. Všichni se dívají na Lojzu a ničemu nerozumí.

„Mařena, jako moje stará, přišla s takovým bláznivým nápadem, že se odstěhujeme k její matce na dědinu. Byl jsem proti, že tam nemám kamarády jako tady, a tak jsme se vsadili. Pokud vydržím čtvrt roku jíst s váma v hospodě, zeptáte se mě na něco osobního – jako z mýho soukromýho života a přijdete mi alespoň jednou s něčím pomoct, zůstaneme. Jestli ne, tak se o prázdninách stěhujeme a děcka jdou od září do nový školy. No, řeknu vám, bylo to jen o vlásek.“

„Co je to za kravinu?“ uleví si Vašek.

„Mařena si myslí, že žádný kámoši nejste a že se s vámi jen ožírám. Tak mi to chtěla dokázat.“

„Ty seš vůl…“ kroutí hlavou Martin.

„Proč jsi nic neřekl? Mohli jsme ti pomoct a taky všechno urychlit…“ přidá se Zdeněk.

„Napadlo mě to, ale pak jsem byl sám zvědavej, jak to spolu máme…“ přizná Lojza a začne rozmíchávat barvu. Ten plot bude dneska natřenej. Nikam se nestěhuje – kamarády má přece jen tady…






Kam dál?


Krásky se maj...
Princové existují!?
Opravdový princ musí zabít draka
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?



Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ