čtvrtek 11. dubna 2019

Lečo pro ducha - povídka

„Ty máš klíče! Super! Jsi nejlepší“ Lenka se pověsí Šimonovi kolem krku. Dovolená bude!

„Jo, to jo. Jen nevím, jestli budeš mít takovou radost, až ti k tomu něco řeknu,“ Šimon se zamračí na svazek ve své ruce.

„Na tu chalupu jedou i vaši…“ Lenka se odtáhne a otočí se zpátky ke kuchyňské lince. Pokračuje v krájení paprik do leča, „To vážně bude dovolená,“ brblá.

„Ne, ne, to ne, ti se přece rozváděj. Oni už spolu na dovolenou fakt nevyrazí…“ odporuje Šimon, „A máma by na chalupu nejela, ani kdyby se usmířili. Chtějí se toho zbavit a celé to prodat nějakýmu tátovýmu kámošovi…“

„Ale až po naší dovolené, doufám…“ Lenka se podívá na Šimona. Drží přitom v ruce velký nůž.

„Takhle vypadáš dost děsivě, skoro se tě bojím, bu, bu, bu…“ Šimon dělá opičky.

„Co blbneš, Šimone? Tak co je ta hrůza, kterou mi chceš pokazit jedinou dovolenou, co si můžeme dovolit? A proč vaši chtějí tu chalupu prodat?“

„No, ono tam podle nich straší…“ Šimon to tajemně zašeptá a předvede strašidlo, jak nejlépe zvládne.

„Nech toho! Cože, straší? Děláš si legraci?“

Šimon zavrtí hlavou, „Určitě je to nějaká blbost. Běhá tam kuna, dupe ježek a houká sýček... To víš, nemládnou a maj fůru starostí, tak si představujou bůhví co. Trochu mě děsí, jak na to strašidlo věřej. Máma úplně zezelenala, když jsem jí říkal, že tam pojedeme jen my dva. Musel jsem jí slíbit, že alespoň první noc, tam nebudeme sami a taky musím každý den nahlásit, že žijeme…“

„Aha, tak přece…“

„To bude fajn, pozveme kámoše na mejdan, vyženeme strašidlo a pak už jen veget… A dobrý je, že tam můžeme zůstat tak dlouho, jak budeme chtít…“ Šimon přímo srší optimismem.

„Jasně, ovšem počítá se s tím, že tam nevydržíme ani jednu noc…“ Lenka se ušklíbne a přisype do leča kari. Dneska bude recept její rodiny. Včera měli Šimonovu variantu s vajíčkem. Alespoň nějaká změna, když je to samé jídlo čeká až do soboty… Nějak ušetřit musí a zeleninu dostávají od její babičky zadarmo.

*****

V sobotu dorazí na chatu. Díky tomu, že sem Šimonovi rodiče přestali jezdit, zahrada zpustla. Vysoká tráva jim místy sahá až do pasu, původně udusaná cestička zarostla. Ve vzduchu je cítit slunce, pryskyřici z okolních borovic a smrků. Všude je ticho, slyší jen sami sebe, větřík v listech stromů a ptáky.


„To je nádhera! Miluju přírodu a samotu! Jen my dva, prázdniny a les,“ rozplývá se Lenka a nadechuje se zhluboka nosem.

„Budu muset posekat trávu,“ konstatuje Šimon, který vleče tašky s oblečením od auta k domu.

„To teda jo, pořádně vyrostla,“ souhlasí Lenka, dá si přes rameno brašnu s čistým povlečením a čapne košík s jídlem. Tentokrát nebude lečo. V rámci dovolené se rozmazlili plísňovým sýrem, šiškou salámu, bagetami a dokonce sklenicí oliv a třemi láhvemi vína.

Štěstí jim vůbec přálo – Lenčini rodiče jim půjčili své auto a táta velkoryse vytáhnul z peněženky dvoutisícovku na benzín, ať prý si ty svoje poslední prázdniny pořádně užijí.

Kamarádi proti mejdanu na strašidelné chatě také neprotestovali, a tak si Lenka postupně odmítala připustit, že by se na téhle dovolené mohlo něco pokazit… Jak říkal Šimon – bude to super veget!

Když odemkli, dýchl na ně zatuchlý vzduch dlouho nevětraného domu. Otevřeli všechna okna a okenice, matrace a peřiny vynesli na sluníčko a pustili se do trávy před domem. Zahradu už nestihli, protože přijela partička spolužáků z kolejí, přitáhli s sebou sud piva, flák masa na rožeň a spacáky. Nejdříve všichni prolezli celou chalupu a marně hledali strašidlo. Tak trochu zklamaní se pustili do přípravy jídla s tím, že správní duchové chodí o půlnoci a je tedy dost času, aby se ještě projevili.

A tak se přesunuli ven k ohni, hráli na kytary, zpívali, pekli maso, pili pivo, víno a nechali kolovat jointa.

„Dala bych si víno, to, co dovezly holky, už asi došlo, nebo ho nemůžeme najít,“ zašeptá kolem jedenácté Šimonovi Lenka.

„Ok, tak já vám dojdu pro nějakou flašku dovnitř,“ rozjařený Šimon se zvedne a vyrazí k chalupě.

Lenka ho dohoní a vezme za ruku, „Počkej, víš, že tam straší. Půjdu radši s tebou…“ směje se.

Vejdou do dveří, které teď v té jinak tiché tmě nepříjemně zavržou, „Hned zejtra to namažu,“ dušuje se Šimon a rozsvítí. V domě je chladněji než venku. Okna jsou už zavřená, aby dovnitř nelétal hmyz.

„Nevím, jestli to pomůže,“ konstatuje Lenka a předvede, jak spustí vrzavý koncert každý jejich krok na stařičké dřevěné podlaze. Je hodně ráda, že mají rozsvíceno. Po těch historkách u ohně, by ji ve tmě vylekala i bzučící moucha.

„Kam jste dali to víno?“ zeptá se Šimon.

„Do sklípku, hned za dveře. Mělo by tam být pět lahví – tři, co jsme si dovezli my, a zbytek je holek.“

„Já tady žádný nevidím,“ konstatuje Šimon, když otevře malá dvířka pod schody.

„Musí tam být…“

„Tak se koukni sama…“ Šimon ustoupí, aby Lenka mohla nahlédnout do malé místnůstky bez oken, která slouží pro ukládání potravin.

Lenka vleze i dovnitř, ale hledá marně. Víno je pryč.

„Kdo to mohl vzít?“

„Kdokoliv…“

„Neblbni, ty lidi známe léta, nikdy se nic neztratilo. Kdo by kradl víno?“

„Já vím. Je to divný. Jedině…“

„Ano?“

„Co ten Josef? Ten je novej… Tak třeba…“

„Vždyť s váma pil celou dobu pivo… Tak proč by nám bral víno?“

„Já nevim, třeba pro babičku. Nic jinýho mě nenapadá. Teda, pokud to nebyl ten duch.“

„Jako, že se tu zjevil a ukradl pět lahví vína?“

„Anebo je třeba schoval. Duchové přece nepijou…“

„Jak který…“ zamudruje Lenka.

„Duchové neexistujou, tak nemůžou ani chlastat,“ uzavře debatu Šimon, „Jdu se podívat Josefovi do báglu, ať je jasno.“

„To je blbý. Co když tě uvidí?“

„Koukni ven, jestli hraje…“

Lenka jde ke vchodovým dveřím. Sama neví proč, ale našlapuje na špičky. Podlaha přesto vrže o sto šest. Začne otevírat, aby se podívala do zahrady, když jí dveře samy vyjdou naproti. Lenka uskočí.

„Tfuj!“ uleví si, když zjistí, že je to Hanka, která potřebuje na záchod.

„Co tady děláte, vy dva? Venku je sranda. Pojďte taky,“ láká je.

„Hanko, nevíš, kde je to víno, co bylo pod schodama? Nedali jste ho nakonec někam jinam?“ zkouší to Lenka.

„Ne. Naposled bylo támhle,“ Hanka ukáže na dvířka ke sklípku, „Ono tam není?“

„Není…“

„To je divný,“ pokrčí Hanka rameny a nakoukne do místnůstky. Vidí ale jen staré zavařené okurky a ztuhlou marmeládu ve skleničkách, „Nejsou tady!“ konstatuje zbytečně.

„No právě!“

„Hele, sorry, já musím,“ Hanka si dá nohy křížem a ukáže k záchodu.

„Běž!“ zasměje se Lenka, jde znovu ke vstupním dveřím, podívá se k ohništi a řekne jen, „Je to dobrý – hraje. Můžeš!“

Šimon kývne hlavou, vyběhne do patra a otevře Josefův batoh. Už když ho bere do rukou, je mu trapně. Je příliš lehký, aby v něm mohlo být tolik vína. Přesto jej prohlédne. Kromě oblečení, kartáčku na zuby a spacáku, ale nenajde nic zajímavého.

Je to divný. Lahve tu nejsou. Pro jistotu by se měl podívat i do ostatních baťohů a tašek. Ale je mu to zoufale nepříjemné, prohledávat tašky kamarádům, tak je všechny jen potěžká. Jsou překvapivě lehké. Čekal by, že v nich budou plechovky s jídlem, chleba, možná i nějaký tvrdý alkohol na další pokračování cesty…

Ale třeba mají zásoby jinde. Možná je vyndali v kuchyni. Že ho to nenapadlo! Přitom je to naprosto logické. Vždycky dávali zásoby dohromady. Určitě je to někde v kuchyni. Tam se s Lenkou nepodívali. Všechno jídlo i to víno je určitě na stole a on tady blbne, místo toho, aby seděl u ohně s kytarou. Vyjde z ložnice a chce jít dolů, když mu zazvoní telefon. Volá máma – zapomněl ohlásit, že „žijí“.

„Ahoj mami, ano jsme v pořádku… Prosím tě, nebreč… Opravdu tu žádné strašidlo není… Já vím. Ano, jsme tady s kamarádama… Neboj! Ano, chápu, že si oddychneš, až to prodáte. Komukoliv a za každou cenu. Ale ještě to, prosím, pár dní vydrž. Ano, budeme opatrní a zítra zavolám hned ráno. Omlouvám se… Pa, pa…“

Trochu rozhozený plačící mámou sejde po hlasitě sténajících schodech, otevře dveře do kuchyňky, rozsvítí světlo a podívá se na stůl. Je prázdný. Nakoukne ještě do skříněk, ale kromě obvyklých věcí a nádobí, nenajde nic zvláštního.

„Sakra!“

Bezmocně praští dvířky poslední skříňky. Z úvah, jestli to říci kamarádům a kazit všem večer, ho vyruší Lukáš, „Neviděl jsi tady někde chleba a rohlíky?“

„Ne, a taky zmizelo víno…“ konstatuje Šimon a definitivně mu dojde, že je něco špatně.

„Zavolej ostatní! Tohle se musí vyšetřit.“

Lukáš moc nechápe, ale jde. Zavolá reptající osazenstvo do chalupy. Šimon jim vylíčí, že se ztratilo víno a taky chleba a rohlíky. Pár lidí se zasměje.

„To je ale blbej fór!“

„To má bejt jako to strašení?“

„Čekala jsem větší odvaz…“

„Nevíte, kde je ta štangle salámu?“ zeptá se Lenka a ukazuje na prázdný stůl. Zajde znovu pod schody a zjistí, že je pryč celý košík s jídlem.

„To je ale blbej vtip! Kam jste to schovali?“ rozčílí se, Hanka.

„Mám nějakej salám nahoře, tak já ho přinesu,“ nabídne se Josef.

Šimon už už chce říct, že je to zbytečný, protože v jeho batohu nic není, ale včas se zastaví, aby se neprozradil, a nechá Josefa odejít.

Ten se vrátí za pár minut s nepořízenou, „Někdo mi prohrabal bágl a ukradl salám,“ konstatuje suše.

„Počkej, měla jsem tam pro vás na ráno překvápko,“ zvolá Hanka a běží také nahoru. Trvá jen chvíli, než i ostatní zjistí, že se jim někdo hrabal ve věcech a veškeré jídlo, včetně Hančiny bábovky k snídani, zmizelo neznámo kam.

„Duch, kterej krade jídlo!“

„Duch přece není ani nepije…“ namítne někdo.

„Jak kterej,“ zopakují úvahu z rána Lenka se Šimonem, „Tenhle evidentně doslova žere!“

„…a chlastá!“ konstatuje Lukáš a zamává nad hlavou prázdnou lahví od vína, o kterou zakopl nahoře v ložnici.

„Jestli tohle vypil, tak není daleko,“ konstatuje Šimon, „Vemte si baterky, musíme ho najít.“

„Ty chceš teď hledat ducha s baterkou?“ zděsí se Hanka a ukáže k hodinám. Je na nich tři čtvrtě na dvanáct.

„Asi je nám jasný, že to není žádný duch, ale zloděj, co krade jídlo. Tak bacha! Uděláme si dvojice. Nikdo nesmí jít sám,“ organizuje Šimon.

„Já nikam jít nechci, já se bojím“ Hanka se rozbrečí.

„Tak počkáš tady!“

„Sama? To radši půjdu s váma...“ Hance se třesou ruce. Josef jí vezme baterku a nabídne se, že půjde s ní. Proměna výrazu v jejím obličeji dává velkou šanci na brzké uzdravení z šoku.

Ještě se chvíli dohadují a vyrazí. Hledají kolem chaty, ale nikoho nevidí. Až když dojdou do neposekané zahrady, spatří mezi vysokými stébly vyšlapanou cestičku.

„Pssst!“ přiloží si Šimon prst na nos a rozhodne se jít napřed. Cestička pokračuje notný kus od domu. Šimon už se chce vrátit s tím, že svolá ostatní, protože zloděj je v lese, když stezka skončí. Jen tak. Na jednom místě je konec. Všude kolem už jen vysoká tráva. Šimon se otáčí a hledá pokračování, ale nikde nic. Přece se tu nepropadl do pekla? Podiví se Šimon a dupne pořádně nohou, aby si to peklo zkusil. Uslyší zadunění. Zkusí to ještě jednou a pak mu dojde, že šlape po poklopu, který někdo šikovně zakryl drny, takže splynul s okolím. Ve světle baterky vůbec není vidět okraje.

„Mám to!“ zavolá Šimon na ostatní. Ti se přihrnou.

„Vždyť tady nic není!“ krčí rozčarovaně rameny a udusávají trávu všude kolem.

„Ale je,“ konstatuje Šimon a poskočí na poklopu.

„Ty myslíš, že je tam tajná chodba do chalupy?“ zeptá se Lenka.

Šimon pokrčí rameny, „To fakt nevím, ale asi ne, nebyla by tu ta cestička, kdyby mohl chodit spodem…Tohle bude kryt.“

„A jak to otevřeme?“ zeptá se praktická Hanka, která už se vůbec nebojí, protože ji Josef drží kolem ramen.

Šimon si klekne a hledá. Nakonec najde vysouvací madlo. Ukáže ostatním, aby uhnuli, a zaboří prsty do trávy.

„Neblbni, co když tam číhá…“

„Jestli vypil tu flašku, tak ho musíme přeprat…“

„My toho taky dost vypili,“ neodpustí si Lukáš, ale stoupne si hned za klečícího Šimona do bojovné pozice.

Šimon pochopí, že nemá cenu odkládat nevyhnutelné a zabere. Víko jde lehčeji než by čekal. Posvítí si baterkou dovnitř a uvidí kovový žebřík. Je slyšet hudbu.

„Tak jdem…“ kývne na ostatní a stoupne si na žebřík.

„Kluci neblbněte! Nechte to být, vzal jenom jídlo, zejtra si koupíme jiný,“ ozve se Hanka, která už se zase bojí, protože ji Josef pustil, aby mohl jít s ostatními dolů.

„A za co?“ zeptá se Lenka, která už další lečo jíst nechce.

Hanka pokrčí rameny. Není na tom o moc lépe.

„A ty bys usnula, když víš, že je tady a kdykoliv může přijít?“ přidá Lenka druhý argument.

Kluci se dohadování neúčastní, pomalu postupují chodbičkou bunkru do hlavní místnosti. Její stěny jsou hrubě nahozené, natřené bílou barvou. Uprostřed stojí houpací křeslo a v něm chrápe opilý chlap. Když se rozhlédnou, spatří ještě palandu, dvě skříňky a stůl, na kterém leží bedna plná jejich jídla, okousaná šiška salámu a taška. Když se podívají dovnitř, najdou zbytek – tři láhve vína, rum a mléko.

„Chápete, že tenhle pobuda zvládnul vejít do domu, prolézt nám tašky, nakrást tam tohle všechno a ještě se u toho opít? A to všechno aniž by si ho kdokoliv z nás všimnul?“ Lukášova slova nesou stopy obdivu. Jakoby šlo o nějaký rafinovaný zločin.

„Zase tak těžký to nebylo – všichni jsme hulákali venku u ohně a on se tu evidentně vyzná...“ ucedí nenávistně Šimon.

„Co teď s ním?“

„Co by, zavoláme poldy, ať si ho odvezou na záchytku,“ řekne znalecky Josef a ukáže na další – téměř prázdnou láhev od vína stojící vedle křesla.

„Ty jsi věděl, že tu máte kryt?“ Lukáš se užasle rozhlíží po místnosti. Pořád ještě nevěří, že něco takového objevili.

Šimon zavrtí hlavou, „O tomhle krytu určitě neví ani táta…“ Pak ho ale něco napadne a zatřese spícímu ramenem.

„Haló, co tady děláte?“ huláká mu Šimon do ucha.

„Bydlim,“ vypadne z chlápka sporá odpověď.


„A taky strašíte?“ zeptá se Šimon.

„Ne, ne, už nestraším. Žádný strašení,“ mumlá pobuda.

„Ale strašil jste!“

„To je dávno!“ odpoví muž a mávne rukou.

„A dostával jste za to zaplaceno…“

„To už je dávno,“ zopakuje, zachumlá se do starého županu a znovu usne.

„Mám mu udělat kafe?“ nabídne se Lukáš a ukáže ke kamnům v místnosti.

„Vykašli se na něj. Promluvíme si zítra. Teď to nemá cenu. Vypadá to, že je to jen bunkr, žádnej tunel do chalupy. Stačí, když mu zatížíme vchod a v noci bude klid.“

Pro jistotu ještě projdou kolem stěn a hledají druhý východ. Všude je jen hrubá omítka, místy otlučená, po jejím povrchu rozvedená elektřina a osamělá trubka se studenou vodou. Jediné dva otvory stavitelé vykopali pro komín a pro přívod vzduchu.

Mise končí. Kluci vezmou zásoby a jdou ven. Holky je přivítají jako vítěze, a když zjistí, jak je to s tím duchem, chtějí se také podívat. Šimon je ale neposlouchá. Odejde kus stranou a ve vysoké trávě najde schované, co hledal – komínek. Je si jistý, že tu nikdy před tím nebyl. Bunkr je možná starý několik desítek let, ale tenhle kouřovod je nový. Přestože je skoro půlnoc, vezme svůj telefon a vytočí tátovo číslo.

„Jen jsem ti chtěl říct, že jsme našli ten bunkr a toho bezdomáče taky. Sice poslechl tvé instrukce, a už nestraší, ale neodolal a ukradl nám všechno jídlo… Takže mi nedalo moc práce si spočítat, jak je to s tím vaším rozvodem, s máminou údajnou psychózou a nutným prodejem auta a chaty tvým kámošům… Nikdy bych neřekl, že mámě něco takovýho uděláš… Strašně jsi mě zklamal, tati…“





Kam dál?


Pověsíš mi poličku?
Radši ho tam necháme!
Dneska se musíš bát i ty!
Nikdy nejez cizí piknik!
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
Budeme si tykat?
My se doma nehádáme





Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ