Zámecké tajemství - povídka

„Madam, dovolte nám, abychom vás jménem pana hraběte Eberharta přivítali na zámku Břehy,“ majordomus se mírně pokloní a předá Silvii květiny ze zámecké zahrady. Zachránil je jen chvíli před tím, než je zahradník s písní na rtech přejel sekačkou.

„Děkuji,“ Silvie je poněkud zaskočena přivítáním i tím, že má proti sobě šest mužů, a ani jedinou ženu. To by se u nich ve firmě, díky rovným příležitostem a genderovému plánu, stát nemohlo.

Ona je však odhodlána poprat se s jakoukoliv situací. Zvládla korporace, zvládne i zámek s bandou lenochů. Hrabě si pro ně sice při prodeji vymínil doživotní zaměstnání, ale ti o tom, jak Silvie doufá, nevědí. A je tu také ta možnost, že by mohli dát výpověď oni sami. A to už ona nějak zařídí.

„Předpokládala jsem, že víte, proč jsem tady…“

„Byla jste nám ohlášena notářem pana hraběte jako vážený host, madam. Vezete nám snad zprávy o panu hraběti?“

„Nejsem žádný host. Jsem nová ředitelka. Zastupuji zde firmu Spa company, která zámek od hraběte Eberharta koupila,“ Silvie zamává před majordomem kupní smlouvou a pak mu ukáže titulní stranu a tu poslední s podpisy.

„Aha! To jsme prosím nevěděli. Ale zařídíme se podle toho, madam. Budete si přát provést zámkem nebo snad rovnou servírovat oběd?“

„Oběd? Kdo z vás je kuchař? A co jste uvařil?“

„Kachnu se zelím a bramborovým knedlíkem. Mělo to bejt slavnostní,“ zabrumlá podsaditý muž stojící za majordomem.

„Tak to ne! Žádná kachna! Držím dietu. Budeme si muset probrat jídelníček. Mimo jiné, že?“ Silvie se významně rozhlédne kolem. Zaznamenává všechny nedokonalosti – od omšelého zařízení, přes špinavá okna, zašlou podlahu až po pavučiny u vysokého stropu. Na jídelním stole stojí mísa s kraslicemi, přestože je začátek června.

„Jak si budete přát, madam,“ nesouhlas z kuchaře přímo kape a oslovení přidal jen s největším sebezapřením. Pořád si u toho musí opakovat: „Mysli na benefity, mysli na benefity.“

„Kdo z vás to tady řídí? Vy?“ Silvie píchne prstem do vzduchu před majordomem.

„Ano, madam, jsem majordomus. Jmenuji se Robert Levý,“ Robert stočí paty k sobě, až podpatky o sebe hlasitě cvaknou.

„Majordomus, to je něco jako major domu? Podivné, tolik let po válce. Tady nejsme v bitvě, ale v budoucích lázních. Žádného majora nepotřebuji. Budete manažerem.“

„Jak si přejete, madam,“ Robert Levý má co dělat, aby se nesmál. Pan hrabě mu říkal Alfréde a taky to vydržel. Pokud vydrží, čeká je odměna.

„Chci popisy vašich pracovních pozic – všech. A to do zítra a písemně!“ Z ní si tady nikdo srandu dělat nebude.

„A bude si, madam, přát, abychom tam psali, na co jsme byli najati nebo co skutečně děláme?“ otáže se za ostatní majordomus, tedy nově manažer.

„Co myslíte?“ Silvie je jízlivá. Všechno je horší, než čekala. Je tu příšerný bordel, chybí personál, jiný evidentně přebývá, má hlad a bude si muset dát kachnu, kterou nemá ráda. Navíc, plány zámku evidentně nesouhlasí s realitou… To je teda projekt!

„Jmenuji se Silvie Úsečná a jsem nově ustanovenou generální manažerkou tohoto zámku. Naším úkolem je vybudovat zde hotel s lázeňským provozem pro náročnou klientelu. Vy máte tu čest, že u toho můžete být. Nebudu vám zastírat, že zlaté časy nicnedělání u pana hraběte skončily. Čekají vás galeje. Kdo se na to necítí, může odejít. Ostatní mi zítra přinesou popisy svých pozic, kde mi jasně předvedou, jakým mohou být pro tento hotel přínosem. Následně vás seznámím s vizí, dlouhodobou strategií a přidělím vám jednotlivé úkoly. Teď můžeme poobědvat – já si dám zeleninový salát s kuřetem a sklenku suchého bílého vína.“

„Máme jen kachnu,“ zabrblá kuchař.

„Tak ten salát kupte, nebo pro něj dojděte na zahradu. Velká je na to dost. Nechci slyšet, že něco nejde. Zajímají mě jen cesty ke splnění zadaných úkolů.“

„Ano madam, dojedu do města, hned jsem zpátky,“ pochopí majordomus situaci a zasalutuje.

Silvie, spokojená se svým projevem, ani nepostřehne výsměch v jeho hlase. Dá jí ještě spoustu práce nastolit tu pořádek a disciplínu.

„Je ve městečku nějaká personální agentura?“

„Tady ne, madam, až ve Velkém Kraclu.“

„Ok, najdu si to na netu. Je tu doufám wi-fi? Budeme potřebovat nové lidi…“

To je poprvé, kdy to Robertovi dojde. Starý pán odpočívající v domově pro seniory, evidentně podlehl tlaku lačného příbuzenstva a zámek prodal. Už nikdy nebude nic jako dříve. Všichni, jak jsou tady, se stanou zaměstnanci firmy, která klidný zámek změní na hotel s lunaparkem pro turisty. Časy zevlování a mužských potlachů jsou pryč. Teď to tady řídí ženská a nepochybně sem i další podobné nasadí... Anebo taky ne. Pokud se jim to podaří, mohla by vše vzdát a odejít…

„...Pane Levý, vy nikam nepojedete. Úkol delegujte na někoho z podřízených a proveďte mě zámkem. A vy,“ Silvie ukáže na muže v zabahněných gumákách, „jestli vás ještě jednou uvidím v prostorách zámku v takto nevhodné obuvi, zaplatíte kompletní čištění koberců ze svého platu. A je mi fuk, jak dlouho na to budete šetřit. Jasné!?“

„Ale já jsem zahradník…“

„I zahradník se může přezouvat,“ Silvie nechápe, jak může být někdo tak natvrdlý.

„Ano, madam, přezouvat,“ hučí zahradník a přeje si být kdekoliv jinde, nejlépe zpátky na zahradě a pořádně tam do něčeho fláknout.

„Mimochodem, máte na zahradě ten salát?“ zkusí ještě Silvie.

„Nemám, je začátek června,“ radši neprozradí, že salát nebude ani v červenci, protože svou zahradnickou činnost omezil na sekání trávy a chov včel, což je jeho koníček.

„A co ve skleníku?“

„Nemáme skleník, teda máme, ale rozbitý. Pan Hrabě na zeleninu moc nebyl. A když nějací chuligáni skleník poškodili, když kradli kytky, už se neopravoval.“

„Tak to ho teda opravíme. Naši hosté zeleninu milují!“ Silvie zvedne hrdě hlavu, „Veďte mě, pane Levý. Mám tady plány zámku. Začneme od sklepů.“

Ve skupince doslova hrkne a i ti, co dosud mlčeli, spustili, „Ale tam je zima!“

„Špína!“

„Tma!“

„Nic zajímavého tam není…“

„Tam straší!“

„Jasně, straší, tak jdeme,“ ušklíbne se Silvie a pokyne Robertu Levému, aby šel před ní. Nevšimne si gestikulace a poplašených pohledů mezi personálem.

„Moment, madam, mohl bych se nejdříve podívat?“ Robert předstírá zájem o plány. Za zády ukazuje ostatním, ať koukají zmizet a zahladit, co se dá.

Silvie pokrčí rameny a rozbalí papíry na stole. Brzy zjistí, že jsou buď od jiného zámku, nebo se pan hrabě se zakreslováním změn opravdu nepáral. „Tady mělo být schodiště,“ ukáže do rohu jídelny.

„Ano, madam, ale když ho sežral červotoč, nechal pan hrabě strop do knihovny zazdít. Dojít se tam dá i přes hlavní schodiště a chodbou. Jsou to třetí dveře vpravo.“

„A proč to není tady v papírech?“

„Pan hrabě říkal, že on ví, kde co má, a nikdo jiný se tu vyznat nepotřebuje… tak je zbytečné platit architekta.“

„A co stavební úřad?“

„Pan hrabě zastával názor, že nebude žádat nějaké darmožrouty o povolení, aby si mohl něco předělat ve svém vlastním zámku…“

„Aha. Je tady hodně změn?“

„To prosím nevím. Já ty plány vidím poprvé…“

„Tak se podívejte. Tady, to by měly být sklepy,“ Silvie šoupne několik archů po stole směrem k majordomovi.

Robert Levý plánek prolétne očima, na sekundu ztuhne, ale pak se uchechtne, „Jste si jistá, že to patří k tomuto sídlu?“

„Je to tady napsané…“ Silvie ukáže do pravého dolního rohu.

„Ale podle tohohle je v suterénu vřídlo a nějaké jezero…?? O tom bychom museli vědět.“

„A ono to tam není? Firma Spa Company koupila zámek právě kvůli vřídlu… Pan hrabě neustále opakoval, že je to zlatý důl.“ Silvii vyjede obočí tak vysoko, že se Robert bojí, aby neulétlo z obličeje navždy pryč.

„On pan hrabě poslední dobou říkal spoustu věcí. Proč myslíte, že je v domově, a ne tady? Odvezli ho v noci, když lezl po zdi u hřbitova a říkal o sobě, že je kočička. Dole je jen místnost pro personál, vinný sklep, sklad zeleniny, uhlí, technická místnost, dílna a garáže. O tomhle nic nevím.“

„A nemohli jste to přehlédnout?“ Silvie je konsternována. Tohle měl být základ lázní! „Pojďte mi vše ukázat!“

A tak jdou. Robert dovede Silvii k nenápadným dveřím na konci chodby. Zcela splývají se svým okolím až na kouli místo kliky. Robert otevře a kolem schodiště se rozsvítí světlo.

„Naštěstí je zde zavedena elektřina a nemusíme už chodit s loučí jako kdysi,“ konstatuje Robert.

Silvii je jasné, že tady žádné lázně nejsou. Schodiště je úzké, vysekané do skály, dýchá na ni chlad a vlhko nevětraných prostor.

Robert ji provede sklady, dílnou, poloprázdným vinným sklepem, garáží až skončí v místnosti pro personál. Proti ní opět stojí pětice mužů. Vypadají uštvaně. Zahradník se pořád ještě nepřezul a právě zakopl ručník pod lavici u jídelního stolu. Podle mokré podlahy tu aspoň vytřeli, i když jen někde. Snaha se cení. Silvie se rozhodne věc nekomentovat.

„Koupili jste ten salát?“ vyjede místo toho na kuchaře. Ten se ťukne do čela a běží ke schodišti.

„Proč je místnost pro personál ve sklepě?“ podiví se nová šéfka, když nasaje vzduch, který je cítit tabákem, přestože v rohu místnosti jede klimatizační jednotka na plný výkon.

„Bydlení máme nahoře, v levém křídle zámku, madam. Tohle je jen jakási společenská místnost…“ Robert si odkašle.

„Zašívárna!“ konstatuje Silvie a pohled jí zajede k prádelní šňůře, kde visí pět mokrých osušek, „Vy tu máte koupelnu?!“

V tu chvíli byste slyšeli letět jepici, kdyby tu nějaká byla. Ale není a tak místnost opanuje nekonečné ticho, které naruší až Robert:

„Máme tu signalizaci, kdyby panstvo něco potřebovalo, madam,“ Robert horlivě ukazuje na stěnu, kde je umístěna dřevěná deska se zvonky, u kterých jsou ručně napsané názvy místností.

„Tady by měly být ty lázně, alespoň myslím,“ Silvie se rozhlíží kolem a otáčí s plánkem.

„Jak vidíte, nic takového tu není. Tahle stěna je pevná skála,“ Robert zabuší pěstí do zdi, aby to dokázal. Kus omítky upadne a skutečně odhalí kámen.

Silvie se ušklíbne. Rozhlédne se znovu po místnosti. Je zařízená velmi skromě - šest židlí, velký dřevěný stůl, malá komoda pod oknem a velká skříň u zdi, do které před chvílí bušil Robert. Jinak nic. Hlavně žádné dveře. Firma koupila ruinu a ještě bez pramenů. Tohle si někdo odskáče.

„Kde je ta koupelna? Je na zámku alespoň studna?“

„Studna je na nádvoří a koupelna nahoře v patře.“

„A to si nosíte mokré ručníky sušit sem? Trochu divný zvyk…“ Silvie zakroutí hlavou. Muže nikdy nepochopí, „Je v té studni voda?“

„Ano. Bereme z ní vodu na provoz a na vaření. Ale bazén jsme museli vypustit…“

„Tak přece! Kde je ten bazén? Chci ho vidět!“ do Silvie vjede život.

V místnosti znovu zhoustne vzduch. Ze všech stran se ozývá pokašlávání a nervózní šoupání bot.

„V prvním patře pravého křídla, madam. Ale je už léta vypuštěný – jak říkám, není voda.“

„Ukažte mi to!“

Robert Levý pokrčí rameny a dovede Silvii spletitými chodbičkami až do pravého křídla zámku. Zde najdou krásnou místnost s antickými sloupy, bazénem a s alabastrově bílou sochou uprostřed. Všude je špína, dokonce napadané listí, drobné větvičky, kolem prolétne pták.

Silvie se lekne, „Kde se to tu vzalo?“

„Oknem,“ Robert ukáže k velkoryse prosklené stěně, kudy se do zámecké místnosti dostává spousta světla z venku. Bohužel některá okna jsou vytlučená a těmi přináší vítr prach a listí.

„To se musí zasklít!“

„Ano, madam. Zařídím to. Za pana hraběte na to jaksi nebyly fondy…“

„Máte pravdu, musíme připravit rozpočty, ale tohle je nutná oprava. V zimě sem muselo sněžit…“

„Ano, madam.“

„Proč je ten bazén prázdný?“

„Není voda.“

„Kde je hlavní uzávěr?“

„Ve sklepě.“

„Tam už znovu nejdu.“

„Ano, madam,“ Robert si oddechne a mírně se ukloní.

„Ověřte, jestli se to nezlepšilo a voda už zase neteče. Zavoláme na to lidi, ať se podívají na trubky. Možná mrazem něco popraskalo. Ale nejdříve ta okna.“

„Zařídím to,“ Robert je rád, že je prohlídka za ním.

„Ne, ne, zpět, na tohle všechno budeme muset udělat výběrová řízení… a probrat to s architektem. Přijede zítra. Dnes se vrátím do hotelu, ale ráno se přestěhuji sem. Zařiďte mi nějaký hezký pokoj blízko schodiště, nejlépe s výhledem do zahrady.“

„Jistě, madam. Ale dovoluji si namítnout, že v hotelu to budete mít pohodlnější. V zámku je chladno i v létě.“

„Možná, ale musíme šetřit!“ Silvie rázně opustí místnost, projde dlouhou chodbou ke schodišti a vyjde zpět na nádvoří. Venku je krásně teplo, zpívají ptáci a svítí slunce. Neví, jestli udělala dobře, když vzala tuhle práci. Zprovoznit lázně ve starém zámku na skále, když ani neví, jestli je tu vůbec voda, nebude vůbec lehké. Ale je fakt, že ona žádný snadný úkol neměla už léta a zvládla je všechny. Chce to jen řád a disciplínu. Je čas na večeři. Měla si dát tu kachnu, teď má hrozný hlad, a to jí docházejí nápady, což není nikdy dobře…

*****

„Tak pánové, a máme po legraci,“ konstatuje kuchař a potáhne ze svého doutníku.

„Nebejt tady tohle, tak jdu pryč,“ zahradník se zabalí do osušky a jde si lehnout na připravené lehátko. Je celý červený a z kůže se mu lehounce kouří. Je klika, že to všechno stihli odpoledne uklidit. Teda až na ty ručníky. To se nepovedlo.

„Nesejčkuj, třeba to vzdá. Zjistí, že tu není voda a půjde jinam…“

„Anebo tady najde tohle, a už se jí nezbavíme. Je nutná maximální obezřetnost, pánové…“ konstatuje Robert Levý, „Od teďka, všechno musí zůstat za skříní, vč. mokrých ručníků. Jasný?!“ Nikdy nebylo jejich tajemství tak ohroženo jako právě teď. I on už vylezl z termálního pramene vyvěrajícího ze skály dole pod zámkem. Celé jeho tělo je prohřáté, přišel čas si odpočinout na lehátku. Bůh ví, třeba je to naposledy.

Jestli Silvie Úsečná začne kutat, najde utajenou jeskyni vedle kutlochu pro personál, objeví horké prameny a vyvede je zpátky do bazénu v pravém křídle zámku. Pak už se žádné termály pro personál konat nebudou… A to by byla fakt škoda! Jak jen jim to ten hrabě Eberhart mohl udělat? Takových let dělal kočičku na zámku a nikomu to nevadilo. Proč jen musel chodit mňoukat zrovna na ten hřbitov?!

Kam dál?

Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
My se doma nehádáme
Pověsíš mi poličku?
Radši ho tam necháme!
Lečo pro ducha
Nikdy nejez cizí piknik!