Proč jsem ta druhá? - povídka

„Kamile? Stalo se něco v práci?“ ptám se svého přítele, když si k němu přisedám v kavárně. Právě jsem doběhla, ale na stolku už na mě čeká kapučíno a můj oblíbený čokoládový dort.

„Ne,“ zazní jeho stručná odpověď. Na mě se nepodívá, oči upírá ke svému hrnečku, ve kterém intenzivně krouží lžičkou.

„U rodičů? Něco s tátou nebo mámou?“ začínám být nervózní. Volal mi do práce, že se mnou potřebuje mluvit. Osobně. Prý to nepočká ani do večera, kdy se sejdeme doma. A teď, abych to z něj tahala…

„Ne.“

„Tak co se děje?“ Nemám tyhle hry ráda. Vždycky jsem si vážila toho, že spolu komunikujeme velice otevřeně. Asi o hodně víc, než je obvyklé, ale nám to vyhovuje.

„Celkem nic…“

„Tak proč jsi mi volal a proč vypadáš takhle? Víš, co jsme si říkali – maximální otevřenost je základem funkčního vztahu.“

„Já vím… A jak podle tebe vypadám?“ Kamil na mě upře oči ztrápeného psa.

„Jsi smutnej,“ prohlížím si ho, „…a hodně, možná až deprimovanej…“ ohodnotím.

„To asi jsem, ale tolik zas ne. Snad. To bude dobrý. Nekoukej na mě jak na brouka. Já vím, že jsi psycholožka, ale každý máme své limity. Nech mi prostor.“

Kývnu hlavou. Jedna ze zásad je netlačit. Opřu se v židličce a jakoby bez zájmu si ukrojím kousek čokoládového dortu. Než ho stihnu donést k ústům, zazní z druhé strany stolu:

„Linda se vdává…“

Sousto dortu mi spadne do klína. Snažím se nedat nic najevo. Seberu čokoládu ubrouskem a odložím na talířek. Mám chuť tančit, být se do prsou jako člen primitivního kmene a hulákat u toho hlasitěji než šaman, ale ovládnu se. Jen cítím, jak mi vlnky radosti probíhají tělem a rozsvěcejí mi den. Zamrkám, abych je vyhnala z očí, a pohladím Kamila po ruce.

„Dalo se to čekat... Hodně tě to trápí?“ můj hlas zní účastně. Jsem na sebe hrdá.

Kývne. Dokonce mám dojem, že se mu v koutku oka zaleskla slza, „Oni spolu čekají dítě,“ vzlykne Kamil.

Nemůže mi být líp! Hurá! Má sokyně je lapena. Nevydržím a vstanu ze židle. Pod záminkou, že jdu pro cukřenku, se otočím ke Kamilovi zády a odcházím k pultu. Cítím, jak se mi po obličeji rozlívá vítězný úsměv. A je to! Konečně! Linda bude tlustá a vdaná, bude kojit… Dost času, aby Kamil pochopil, že jsem jediná láska jeho života.

Kamil totiž miluje Lindu, ale žije se mnou. Možná se ptáte proč, ale odpověď je jednoduchá. Linda ho nikdy za partnera nechtěla a miluje Pavla – teď to stvrdili dítětem a chystanou svatbou. Linda mého Kamila bere jen jako kamaráda. Ten s tím nikdy nesouhlasil, ale to je tak všechno, co s tím mohl dělat.

Aby Lindě ukázal, jak hrozně moc ztrácí, dal si před dvěma roky inzerát na seznamku a našel si mě. Jenže tohle všechno jsem zjistila, až když jsem se k němu nastěhovala a chtěla, aby sundal její fotku ze zdi v pracovně. Odmítl. Strašně jsme se pohádali. Kamil se mi nakonec svěřil, že ji už léta miluje... Ale zároveň se bojí, že odejdu. Nechce mě ztratit.

Pohladila jsem ho po vlasech, dala mu pusu a zůstala. Řekla jsem mu, že si vážím jeho upřímnosti a že důležité je, s kým žije a ke komu se vrací. Toužila jsem tomu věřit, a nejen proto, že už jsem pronajala svůj byt a nechtěla se vrátit zpátky mezi ty zoufalce na seznamkách.

Kamila miluju a Linda žije s Pavlem… Opakuji si to každý večer. Přesto to bolí a fotka je na zdi pořád. Celou dobu čekám na den, jako je tenhle. Na den, kdy se s ní bude muset rozloučit definitivně.

„Kdy to bude?“ zeptám se.

Kamil pokrčí rameny, „Já se neptal.“

„Ty nevíš, kdy mají svatbu?“ podivím se.

„Ta je za měsíc. Já myslel to dítě,“ vzdychne a nasype si do kávy cukr, přestože normálně nesladí.

„A co by tě rozveselilo? Chceš o tom mluvit?“ nabídnu, ale je ve mně malá dušička. Tohle je spíš na pivo s kámošem než na kávu s partnerkou…

„Já ani nevím, proč mě to tak sebralo, když mám tebe. Promiň,“ teď Kamil hladí moji ruku.

„To je dobrý. Jsem ráda, že se mnou o tom mluvíš. Že k sobě můžeme být upřímní…“ Koušu si ret. Jestli je z toho takhle hotovej, pak ji miluje víc, než jsem si myslela, prolítne mi hlavou. Co když se teď rozeběhne za Lindou a bude ji přemlouvat, ať se nevdává a vezme si jeho…? Nemyslím, že by to udělala, ale zvládnu to já?

Ale třeba je jen upřímnější a otevřenější, než většina mužů, a máme to všichni stejně... Ostatní ženy o tajných touhách svých protějšků pouze nevědí... Mám vedle sebe někoho vzácného. Někoho, kdo se mnou sdílí své nejniternější pocity, přes všechno to nepohodlí a můj možný nesouhlas...

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat…“ Kamil do sebe kopne zbytek kávy a poposedne si na židli.

„Povídej,“ strach mi sevře hrudník. Tak teď mi řekne, že chce jít za ní a bojovat… Snad nechce, abych mu to schválila a dala mu požehnání?

Kamil odsune židličku a klekne si, „Chtěla by sis mě vzít?“ podá mi otevřenou krabičku s prstýnkem, který ho musel stát alespoň dvě výplaty, „Mohli bychom mít svatbu společně… A miminko jsi taky vždycky chtěla, ne?“

Už se chystám říct „ano“ - splnit si svůj sen o rodině a ukázat všem, že s Kamilem patříme jen a jen k sobě, když si všimnu potůčků slz na jeho tváři… Opravdu bych to takhle chtěla?

Kam dál?

Svatební píseň pro rebelku
Chci se hádat!
Bohyně a zloděj mobilů
Krásky se maj...
Princové existují!?
Opravdový princ musí zabít draka
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství