čtvrtek 12. září 2019

Svatební píseň pro rebelku - povídka

„Říkám ti, že do toho nejdu!“ Lubor se přestává ovládat.

„Jdeš, je to velká šance!“ zasyčí manažer s obličejem až moc blízko.

„Nebudu ze sebe dělat cvičenou opici, jen aby se prodalo víc cédéček…“

„Na cédéčka ti kašlu, jde o ten koncert v hale…“

„Koncert? Myslíš ten s Kleou? Můj nápad to nebyl…“

„Jo, koncert. A byl to skvělej nápad, jste jako oheň a voda. Jen to musíme lidem připomenout. Aby si vás dva uměli představit na jevišti spolu.“

„Kolik se toho prodalo?“

„Necelá půlka. Ještě máš dojem, že si můžeš diktovat podmínky?“

„Sakra!“ Lubor se zamračí, „A co reklama v rádiu, billboardy...?“

„Riziková investice, spousta prachů. Když uděláme, co jsem navrhnul, bude to mít větší efekt a zadara,“ manažerovi planou oči, jako vždycky, když má „skvělý nápad“. Lubor ty chvíle nesnáší.

Vždycky jde o peníze, pomyslí si. „A já budu mít ostudu...“

„Ale ne! Naopak! Ty budeš slavit – velkej lamač srdcí. Klea je kus! Co ti to udělá? Prostě se spolu párkrát sejdete a budete kolem toho dělat děsný tajemství. Bulvár o tom napíše – to už je zařízený, a každej se bude chtít přijít přesvědčit na ten váš koncert, jak to mezi váma je, a vyprodáme halu. Jednoduchý jak facka!“

„Jasně, jak facka. A ona s tím souhlasí?“ povzdechne si už mnohem odevzdaněji Lubor.

„Tak jestli má jen trochu rozumu, tak určitě…“ zamumlá manažer s pohledem upřeným na svůj mobil.

„Takže o tom neví…“

„Ale jo, ví. Jasně, že ví…“ Nebude tady tomu romantickýmu naivovi vyprávět, že ho Klea poslala do temných končin lidského těla. Má to vymyšlený a zařízený. Jednodušší ovšem bude, když získá souhlas alespoň jednoho z nich.

„Ok, tak jak?“ zeptá se Lubor a vyhrne si rukávy košile, jakoby měl jít štípat dříví.

„Dostala kytku a pozvání na večeři.“

„Ok. Počkej, jak to? Už dostala?“ Lubor upře na manažera pohled, který by méně cvičeného jedince mohl i zabít.

Ale manažer se otřepe a jen konstatuje: „Já věděl, že budeš souhlasit. Jsi chytrej kluk a ve štychu bys mě, teda spíš nás, nenechal… Zejtra v osm večer U mosaznýho džbánu. Platíš ty.“

Poplácá překvapeného Lubora po rameni, víc už neřekne a spěšně opustí místnost. Lubora by přitom zajímala spousta detailů – například, jestli Klea ví, že to nebyl jeho nápad, ale součást obchodní strategie…

O čem si jako budou povídat? Viděl ji osobně jen jednou a byl to pěknej trapas. Už je to tak deset let. Teklo mu tenkrát ještě mlíko po bradě a ona už byla pořádná rebelka. Nosila jen černou a stejnou barvou si malovala i pusu. Utekli tenkrát z tiskovky, kde byla hrozná nuda, a zavřeli se na záchodcích. Vůbec jí nevadilo, že je na pánských.

„Bylo to blíž. Holčičí jsou až v patře,“ objasnila mu tenkrát situaci a prošla vyzývavě středem umývárky. Dívala se mu zpříma do očí a tvářila se jako rošťák, „Líbí se mi tvoje písničky. Jsou takový romantický.“

Vůbec nevěděl, jak se zachovat. Cítil, že se mu potí ruce. Pokoušel se je utřít do kalhot a nevnímat její parfém. Zvedla ruku a pohladila ho po hrudníku, zastavila se na srdci.

„Buch, buch…“ vyklepávala na jeho hrudi, pak začala do rytmu tiše zpívat: „Černá srdce, černé slzy, černé sny a smrt co přijde brzy… Náhrobní kameny na pláži, námořníky ze života vykáží, než dojdou za milenkou… Buch, buch…“

„Bojíš se smrti?“ zeptal se.

Podívala se na něj udiveně, „A ty? Bojíš se života?“ zašeptala. Přitáhla si ho za košili k sobě a dala mu pusu. Ještě dneska se Lubor stydí za to, jak ztuhnul.

„Věděla jsem to – o romantice nic nevíš, ty tvoje písničky jsou jen takový sladký kecy…“ odfrkla. Odstrčila ho od sebe a odešla z místnosti jako královna. On tam zůstal ještě pěkně dlouho, aby se vzpamatoval. Díval se na sebe v zrcadle a pokoušel se umýt ledovou vodou černou rtěnku ze svých rtů. Nešlo to. Musel použít mýdlo. Kleu ale z hlavy nedostal.

*****

Chvíli před osmou stoupá Lubor po schodech restaurace U mosaznýho džbánu. Vůbec se mu tam nechce, ale slíbil to. Jak moc se změnila? A jak se změnil on? Jasně, z nezkušeného zajíčka se stal muž, ale dokáže čelit někomu tak nepředvídatelnému jako je Klea? Zkusí to jako džentlmen. Začne tím, že ji nenechá v restauraci samotnou. Ať už to tenkrát bylo jakkoliv.

Ve chvíli kdy vstoupí do vyhřáté haly luxusní restaurace plné mramoru, soch a květin ve zlacených vázách, dojde mu, že dost možná ON bude tím, kdo bude u stolu bez společnice, protože Klea vůbec nepřijde. Možná by měl počkat venku, aby to nebyl takový trapas….

Ve chvíli, kdy se chce otočit a vyjít zpět před restauraci, čapne ho někdo za loket a prudce s ním smýkne do otevřených dveří. Sotva se Lubor zastaví, otočí se a chce dát útočníkovi pěstí. V poslední chvíli ruku zabrzdí a s údivem otevře pusu.

„Ty? Co blbneš?“

„Zločinec se vrací na místo činu,“ ušklíbne se Klea. Dnes už nemá černou rtěnku a zkrátila si vlasy. Má na sobě flitrové šaty a boty na podpatku. Přestože je štíhlá, rozhodně nepůsobí křehce.

„Zase záchodky?“ mrkne na ni Lubor.

„Jo, ale tentokrát dámský,“ ušklíbne se Klea.

„Tak to abych šel…“

„Nikam nechoď, musíme si promluvit,“ zavelí Klea.

„Ale to můžeme i v restauraci, ne? Nevím, jak to děláte tam u vás, ale my si na záchodě schůzky prostě nedáváme.“

Lubor chce odejít z místnosti, ale Klea ho chytí za rukáv, „Tam radši nechoď.“

„Proč?“

„Jsou tam novináři.“

„Jak to víš?“

„Poslal je tam ten tvůj zmetek, co mu říkáš manažer. Rozhodnul se, že mu zahrajeme v reklamním bloku páreček, aby ti šmíráci měli o čem psát.“

„Dát si večeři, když plánujeme společný koncert, není pro tisk asi až taková hitovka.“

„To asi ne, ale jak ho znám, tak se něco stane… Určitě zaplatil nějakýho provokatéra, co ztropí pořádnej skandál.“

„Řekl bych, že ho přeceňuješ. Je to škrt. I tu dnešní večeři mám zaplatit ze svého. Takže bych se nebál. Na skandály jsi byla odbornice vždycky spíš ty…“ Lubor na Kleu mrkne a jde ke dveřím. Už je drží za kliku, když to ona zkusí ještě jednou.

„Venku jsem viděla Klapouna i s fotografem…“

„Ok, tak je venku novinář s fotografem. Nemyslíš, že bude mnohem horší, když nás vyfotí, jak se plížíme ze záchoda? U mě navíc z dámského? Co kdyby ses mrkla, jestli je čistej vzduch a pak jsme si šli normálně sednout ke stolu?“

„Už tomu tvýmu zmetkovi jsem řekla, že na žádnou večeři nejdu,“ prská Klea.

„Aha, tak to jsem nevěděl. Mně říkal, že je to domluvené. Ale nevadí, tak půjdeme prostě domů.“

„Ty to nechápeš, viď?“ Klea se na Lubora podívá jako by byl negramotný.

„Spíš bych řekl, že ty si to moc bereš…“ Lubor znovu natáhne ruku po klice.

Klea ho za ni vezme a táhne ho na druhou stranu místnosti. Pod oknem je radiátor. Lubora o něj opře. Ten přes džíny cítí žebrování a teplo. Klea stojí před ním a zhluboka dýchá.

„Hele, mně na tom koncertu záleží. A chci ho vyprodat. Jen nesouhlasím s praktikama…“

„…toho mýho zmetka. Já vím,“ kývne hlavou Lubor, „Co navrhuješ?“

„Že jim radši zahrajeme ten románek, než nás namočí do něčeho horšího.“

Lubor ztuhne, „Zahrajeme románek?“

„Jo, románek. Jako že spolu chodíme. Budeme se vodit za ručičky, utíkat před tiskem a občas si dáme pusu. To by mohlo stačit…“ Klea neklidně přechází po místnosti a třepe u to ho rukama, jakoby si právě nalakovala nehty.

Lubor se odlepí od topení a dojde k ní. Chytí ji za obě zápěstí a přitáhne si ji k sobě.

„Vypadáš jinak,“ prohlásí.

„Tsss! Zato ty ses nezměnil,“ poukáže Klea na jeho světle modrou košili a černé džíny, „Pořád za slušňáčka…“

„Nepovídej, rebelko,“ Lubor si stoupne blíž, „Jak si to představuješ konkrétně.“

„Tak líbat už ses naučil, ne?“ Klea se ušklíbne.

„Je otázka, jestli to umíš ty…“ protáhne Lubor líně a podívá se jí do očí, které už nejsou tak sebejisté. Přiblíží své rty k jejím. Ucítí parfém. Je jiný než tenkrát. Sladké tóny nahradila něčím dospělejším. Nemá však čas zkoumat, čím. „Asi to budeme muset zkusit,“ zašeptá ještě a políbí ji.

Najednou má pocit, že mu ještě nikdy žádná žena nebyla blíž. Hladí jí tvář, přejíždí prsty po krku a dráždí ji jazykem. Klea mu odpovídá. Slyší její vzdechy. Než stihne říci něco vtipného, rozrazí se dveře toalet a oslní je blesk.

„Tak tady jsou, milánkové! To bude titulek!“ raduje se Klapoun u dveří, „Už to vidím! Hrdličky na záchodech. Maj drahý byty a musej to dělat v restauraci, anebo něco jako Romeo a Jůlie prchají před veřejností… Miluju tuhle práci a ještě víc miluju vás…“ Klapoun mele páté přes deváté a jeho fotograf cvaká jeden snímek za druhým.

Lubor neví, kdo z nich se vzpamatoval první, ale ví, že jsou v průšvihu.

„Tohle přece nechcete zveřejnit…“

„Ale jo, chci!“ ušklíbne se Klapoun.

„Nebude to trochu nuda?“ přidá se k Luborovi Klea.

„Nemyslím…“

„Dva lidi, co se líbaj… A ani tam nebudeme pořádně vidět… Je tu tma,“ zkusí to Lubor.

„Co to tady na mě šijete?“ zastaví se Klapoun.

„Nic.“

„Nic. Jen, že bychom udělali obchod…“

„Ale? Chcete mi zaplatit, že nic nevytisknu? Není to divný, když mi váš manažer zaplatil, abych sem večer přišel?“

Klea vrhne na Lubora vědoucí pohled, ten jen pokrčí rameny.

„A co kdybychom vám nabídli něco lepšího?“ zaútočí Lubor.

„Jak lepšího?“ Klapoun zavětří jako pes.

„Exkluzivní fotky ze svatby!“ vytáhne Klea trumf.

Lubor se rozkašle.

Klapoun našpicuje uši, „Svatba? A kdy?“

„Brzy…“

„To mi nestačí…“

„Dejte nám kartu z foťáku a bude termín i místo…“

„Kartu vám nedám,“ vstoupí do toho fotograf.

„Ani když budete tu svatbu fotit exkluzivně?“

Lubor si všimne, jak Klea kříží prsty za zády. Oddychne si a začne spolupracovat, „To by bylo lepší, než nějaký tmavý šmouhy ze záchodků…“

Fotograf se zamyslí. Vyndá kartu z foťáku, ale podrží ji v dlani, „Tak kdy a kde?“

Klea natáhne ruku pro kartu. Lubor si vzpomene, proč tady vůbec dnes večer jsou, a oba pak jednohlasně odpoví: „Na koncertě...“

„Dostanete VIP vstup,“ dodá Klea.

„Tak jo!“ fotograf neochotně upustí kartu do Kleiny dlaně.

„Hele a není divný, že by o tom nikdo nevěděl?“ zamyslí se Klapák.

„Vy jste ale chytrej novinář!“ zalichotí mu Klea, „Víte co? Tak o tom napište! Budete první! To bude titulek: Klea a Lover L. budou mít na koncertě svatbu. Wow!“ Klea se zatočí a přivine se k Luborovi.

„A teď bychom mohli udělat novou fotku někde mimo záchodky. Co říkáte?“ přidá se k ní Lubor, který si vůbec není jistý, jestli to nepřehnali. Možná by byla lepší ta fotka ze záchodů než svatba, která nebude…

„Ok,“ fotograf si dá do foťáku novou kartu, vyjdou do haly a tam mu Klea s Luborem společně zapózují.

Když novinář a fotograf odejdou, otočí se Lubor na Kleu: „Víš, že jsi mě navezla do mnohem horší lži než ten můj prašivej manažer?“

„Asi ano,“ přizná Klea.

Lubor má hlavu plnou myšlenek. Jak je možný, že jí to prošlo? A ještě mnohem víc, než si uměl vůbec představit. Zítra budou všichni vědět, že se chystá svatba… Manažer bude nadšený, ale přece se kvůli tomu opravdu neožení…

„Svatba na koncertě? Jak to chceš zařídit?“

„Neboj, brát si tě nebudu…“ zamumlá Klea a odtáhne se.

„To jsem pochopil,“ Lubor napodobí její zkřížené prsty a ušklíbne se.

„Bude to náš nový společný hit… Písnička! Trochu rebelie, nějaká ta romantika… Mohla bych si vzít svatební šaty a k nim třeba kanady… Ty budeš hrát na kytaru a sboristky na mě budou házet kytky,“ provokuje Klea.

„Tak to už abychom s tou romantikou začali,“ zašeptá Lubor a přitáhne si Kleu zpátky do náručí a zašeptá, „Musíme zapracovat na tom líbání, když už chystáme společnou svatbu…“




https://www.kurzypsani.cz/p/kurzy-psani.html


Kam dál?


Chci se hádat!
Bohyně a zloděj mobilů
Krásky se maj...
Princové existují!?
Opravdový princ musí zabít draka
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ