Neobtěžuje se ani odpovědět, jen kývne. V ruce drží rohlík a cpe se nějakým majonézovým hnusem z kelímku.
Ještě jednou se rozhlédnu, jestli opravdu není jiná možnost a nenašlo by se místečko někde jinde. Bohužel nic. Všechna dvousedadla jsou plná – tohle zůstalo prázdné jako poslední z nepřehlédnutelných důvodů.
Muž zachumlaný ve špinavém svetru poklidně přežvykuje, salát si nabírá špičkou nože, kterou střídavě strká do pusy a otírá o nakousaný rohlík. Kolem sedadla se šíří štiplavá vůně cibule a ryb.
Mé váhání, zda si sednout, vyřeší rozjezd vlaku. Strojvedoucí to rozpálí tak rychle, že kecnu na sedadlo. Snažím se smrad ignorovat a dýchat pusou. Mám totiž horší problém – potřebuju na záchod. A to rychle. Což v tomhle starém vlaku bude skutečná chuťovka.
Vysoukám se z kabátu. Je tu vedro a do záchodové kabinky se nenacpu ani s kabátem ani s taškama. Ale můžu to tady všechno nechat? Co když ten chlápek mé věci čapne a vyskočí na příští zastávce? Moje těžce ulovené trofeje z nákupního centra se stanou hadrem na čištění bot nebo nedej bože fetišistickým symbolem nějakého nechutného obřadu… Brrr!
Mohla bych vzít alespoň nějaké věci. Třeba tu stavebnici pro synovce. Ale co by dělal tenhle chlápek s legem? To radši odnesu ten koňak pro tátu… Můžou se mu hodit hodinky, co mám pro mámu, i když jsou dámský? Mohl by je prodat a koupit si tunu salátu…
Sakra, nemohla by tu být nějaká hodná babička, co mi to pohlídá? Nebo maminka s dítětem? Prostě nějaká důvěryhodnější osoba než tenhle vagabund? Kolena tisknu pevněji k sobě. Opravdu musím na ten záchod. Chtělo se mi už před příjezdem vlaku – není čas na hrdinství.
Nutností jsou alespoň peněženka a mobil. Ostatní tu holt nechám. Snad to tu vydrží. Budu rychlá, slibuju si. Znovu vrhnu pohled na chlápka. Všimnu si, že má na kalhotech díru a boty podle všeho nikdy nezažily luxus krémování. Usměje se. Drobečky rohlíku mu padají na umolousaný svetr, „klidně si to tady nechte, já vám to pohlídám,“ mávne rukou směrem k mým pokladům. Mělo mě to uklidnit?
„Tak jo. Když budete tak hodnej,“ dodám hodně nahlas, aby mě slyšeli cestující kolem. Nikoho však moje tašky nezajímají. Všichni koukají do mobilů nebo si povídají mezi sebou. Fakt je dobrý nápad nechat to všechno tady? Spěšně vydoluji z kabelky mobil a vyndám „macka“ – svoji peněženku, za kterou by se nestyděl ani číšník v restauraci. Jen by asi nesměla být červená jako ta moje. Chlápek mě sleduje, povytáhne obočí, ale nic neříká. Odcházím už beze slova.
Dojdu ke kabince. Otevřu dveře a smrad ze zaschlé moči mě málem položí. Do toho šílený hluk kol v pravidelném rytmu rachotící o koleje. Chci být pryč co nejdříve. Zlatej rybičkovej salát.
Rozhlédnu se, kam bych si položila mobil a peněženku. Všechno je zašlé, špinavé a zcela jistě kontaminované nechutnými bacily, které v reklamách mohou být přemoženy jen nejsilnější desinfekcí. Mobil strčím do výstřihu, ale peněženka se tam nemá šanci vejít. Chci ji odložit na umyvadlo, ale bála bych se ji vzít ještě někdy do ruky, tak vytáhnu ubrousek z kapsy a položím ho pod ni. Svléknu si kalhoty, chvíli vrávorám pokrčená nad mísou a ptám se sama sebe, jestli to dokážu, ale nakonec se konečně vyčůrám a můžu odejít.
Šťastná, že jsem neupadla, dojdu až zpátky k sedačce a svým nákupům. Tašky jsou na svých místech a vypadá to, že všechny. Usměju se na pána, kývnu na znamení díků, v kabelce najdu mokré ubrousky a utřu si ruce. Ufff, je to za mnou! Za půl hodiny budu doma. Vytáhnu mobil z výstřihu a chci si chvíli číst, ale spolucestující mě vyruší:
„Nic mi do toho není, ale tak nějak jsem si všiml. Nezapomněla jste si tam někde peněženku?“ zeptá se starostlivě.
„No jo!“ dojde mi, že stále ještě leží na umyvadle. „Úplně jsem na ni zapomněla! Máte pravdu. Musím se vrátit!“
Spěšně vstanu a téměř utíkám k záchodkům, ze kterých jsem se před chvílí tak ráda vrátila. Vezmu za kliku a nic. Nejde to… Marně rumpluju s dveřmi.
„Asi tam někdo je,“ ozve se za mnou. Ucítím pach cibule a rybiček. Co když je to past? Chlápek mě teď sejme a ukradne jak peněženku, tak mobil. Proč by mu měly stačit nákupní tašky?
Proud mých úvah vyruší zvuk z WC. Člověk uvnitř změní červené políčko na zelené a otevře. Ze dveří vyjde neupravená žena s malým chlapečkem držícím si nos.
„Neviděla jste tam peněženku?“ vyjedu na ní roztřesená adrenalinem z možné ztráty. Žena však v rukou, kromě drobné ruky potomka, nic nemá.
„Ne,“ odpoví stroze a táhne dítě ven, „nic tam nebylo.“
„Taková velká červená, nedá se přehlédnout. Ležela na umyvadle…“ zkouším to.
„Říkám, že tam nic nebylo,“ odsekne žena a couvá do uličky. Kouknu do dveří. Na umyvadle, ani na zemi peněženka není. mísa je přiklopená. Chci poklop zvednout, ale v tom se za mnou ozve: „Má jí! Já to věděl! Pani, vraťte to!“
Pak už situace připomíná grotesku. Chlápek mě odstrčí hlouběji do místnůstky, skočí po ženské a vytáhne peněženku, kterou si zastrčila nad zadek za pásek džínsů. „Já to věděl!“ opakuje muž a hrdě zvedne úlovek do výšky.
„Dejte to sem! Ta je moje!“ vzteká se žena. Dítě se rozbrečí.
„Vážně? Já jsem stejnou viděl u téhle mladé dámy těsně před tím, než ji zapomněla tady na záchodě.“ Muž se otočí ke mně: „Je to ona, že ano?“
Kývnu a chci si peněženku vzít, ale žena je rychlejší. „To by mohl říct každej. Tahle je moje! Přece mi ji nechcete ukrást? Lidi, vidíte to? Okradou osamělou ženskou ve vlaku. Že se nestydíte!“
Povyk probral průvodčí, která se náhle objeví za zády vřeštící ženy, „tak co je to tady?“
Než stihnu cokoliv říci, zaječí žena s dítětem: „Chtěj mi ukrást peněženku!“
„To není pravda, ta peněženka je tady tý slečny. A vy jste ji ukradla, když jí zapomněla tady na záchodě…“ vloží se do toho můj spolusedící.
Průvodčí ho nevěřícně sleduje. Drží si odstup nejen kvůli smradu ze záchoda. „Je ta peněženka vaše?“ obrátí se na mě.
Kývnu, „mám tam pětistovku, svoje vizitky a fotku přítele,“ dodám.
„Tak se podíváme,“ průvodčí natáhne ruku k ženě.
„Nic takovýho tam není,“ vyprskne jedovatě žena a neochotně otevře zip.
Jsem v šoku – peněženka je prázdná. Je v ní jen pětistovka a pár drobných.
„Kde to všechno je? Byly tam účtenky, lítačka a taky papír z čistírny…“ vzpomínám, co jsem nahromadila do velkorysých útrob své věrné průvodkyně.
„Říkám, že je moje. Máte si svoje věci hlídat, slečno. Doufám, že už můžu jít…“ dodá žena významně k průvodčí.
Kam to mohla dát? Okýnko nejde otevřít, koši chybí dno… Jako v transu zvednu víko WC.
„Je to tam!“ zakřičí chlápek těsně za mými zády a ukazuje do mísy. Na ocelové stěně záchodku je nalepená moje vizitka, „Asi jste to špatně spláchla…“ dodá posměšně k právě usvědčené zlodějce.
„Tak zavoláme policii,“ vzdychne průvodčí a vytáhne vysílačku.
„To snad není nutný, ne? To tam prostě neměla nechávat. Když už to tam tak leželo, vzala jsem si to k sobě. Kvůli pětistovce nebudeme přece volat poliše…“ drmolí ženská. Pak vezme své stále ještě brečící dítě a strčí mi ho před obličej, „Přece byste nechtěla, abych musela toho drobečka tahat někde po policajtech. Potřebuje domu – vyspat se, najíst, pohrát si a tak…“
Průvodčí zvedne oči v sloup. Tohle asi neslyší poprvé. Podívá se tázavě na mě. Nevím, co mám dělat. Dusit ženskou kvůli papírům, které už stejně nedostanu, protože leží pokálené někde na kolejích?
V tom se ozve můj spolusedící a zaburácí: „Jen je hezky zavolejte, ať si to pamatuje. Když jsem byl u vojáků, tak se za takový prohřešky i střílelo. Na tyhle lidi se musí zostra, to mi věřte. Jinak ukradnou cokoliv. Člověk aby se bál nechat věci ležet na sedačce a musel s tím vším chodit na záchod… A pak je stejně ňáký takový okradou! Hanba!“
Kam dál?
Právo na milence I
Bábovka
Vypadni!
...a už se nevracej!
A já si přeju...
Zítra mám tréning...
Zatančíš mi?
Ale já vám přece volala!
Právo na milenku (18+)
Proč jsem ta druhá?
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)