Zachráním vás! - povídka

„Ne, to nemůže být pravda!“ Lea zoufale tluče na zavřené okýnko, kde měli prodávat jízdenky na lanovku. Tohle je zlý sen nebo omyl. Ano, omyl. Teď se ukáže, že se přehlédla, a ta pitomá lanovka se rozjede.

Lea se podívá nahoru. Lanovka se nehne ani o píď. Jen sedačky se lehce pohupují ve větru. „Neeeee!“ zařve Lea a bezmocně upustí tašky na zem. „Proč já?“

Lea se dívá na náklad u svých nohou a marně přemýšlí, co si počne. Holky už dávno vyrazily. Měly by být za půlkou kopce a začít dobývat vrchol. Bylo to přece domluvený – její společnice vyrazí napřed pěšky a Lea, její metrák živé váhy a věci, které nejsou potřeba k výstupu, pojedou lanovkou. Lea se tak neutahá hned na začátku (z jejího pohledu nesmyslným výstupem) a zbytek trasy už půjde s ostatními. Bláhově si namlouvala, že se tím alespoň částečně narovnají síly. Jaká pošetilost!

A co teď? Je tu několik možností, ale všechny jsou špatně.
Může se na to vykašlat a nikam nechodit. Vrátí se do hotelu a půjde do vířivky. Holky přejdou Krkonoše i bez ní, svých nočních košil, kartáčků na zuby, čistých ponožek a mastí na bolavé svaly… Ona se zatím bude válet v posteli a listovat katalogem s obrázky okolí, aby si prohlídla, o co všechno přišla…

Druhá možnost je, že zavolá holkám, jak je to s lanovkou, a že výlet skrečuje a jestli chtějí svoje věci, musí se pro ně vrátit…

Nebo nebude srab, a vydá se stejnou trasou jako ony. Sama, pěšky a s jejich věcma jako bonusem. Lea se znovu podívá tam, kde tuší vrcholek hory. Je však vidět jen část prudkého stoupání. „Sakra! K čemu bude, když na vydrápu nahoru? Teda, kromě toho, že holkám donesu jejich věci? Vždyť se tím úplně oddělám a dál s nimi stejně nepůjdu!“ Lea je zoufalá.

A taky pěkně naštvaná – na sebe, na svůj pupek, bolavý kolena, na holky, že si neověřily, že lanovka skutečně jede, že si to nezjistila sama, na tyhle igelitky plný krámů pro pět ženskejch, celej tenhle blbej vejlet, na ten zasranej vítr, co fouká, na ty ptáky uřvaný... „Do prdele!!!“ Lea prudce kopne do igelitové tašky na zemi, a ta se roztočí na dlažbě. Při tom tanečku z ní vypadne jablko, lahev a termotriko.

Lea sebere věci z podlahy, ale když chce nacpat zpátky prádlo, něco ji zarazí. V triku je cosi zabaleného. Ani neví, co ji k tomu vede, ale rozmotá plátěnou kouli a najde blistr s léky. Je to vůbec možné? Lea neví, že by některá z holek něco podobného brala. Na co to vůbec je? Lea zadá název léku do vyhledávání v telefonu. V tu chvíli jí dojde, že na ten pitomej kopec musí, i kdyby to znamenalo, že se zase jen vrátí dolů.

Chvíli to rozdýchává. Neví, jestli víc to, že jedna z holek trpí vážnou srdeční poruchou, a neřekla jim to, nebo svůj strach z výšlapu. Vlastně ani moc neví, kudy má jít… „Do kopce, holčičko, do kopce! To nemůžeš minout,“ říká jí poťouchlý hlásek v hlavě. A Lea kývne. Jo, jo, do kopce…

Lea vezme tašky, vysype je na trávník a sundá si baťoh. Co jde, naštošuje do něj. Hlavně ty těžký věci - netroufá si nechat tu jídlo, ani vylít vodu. Co když nahoře bude také zavřeno? I když je batoh nacpaný k prasknutí, stejně jí dvě igelitky zbydou. Do každé ruky jedna. Alespoň to bude mít vyvážený… Představuje si, jak asi vypadá. Obrovská ženská, s baťohem jako kdyby šla krmit hrochy do ZOO, v každý ruce igelitku. Chybí jí jen pláštěnka. Je to jak z dokumentu o sandálech a bílých ponožkách. Lea se ušklíbne a vydá se pod kopec.

Začne se škrábat nahoru přímo pod lanovkou. Funí u toho jako sentinel, nohy jí podjíždějí a každou chvíli upadne i s těma taškama. Otáčí se, jestli ji někdo nevidí. Jakoby to mohlo něco změnit! A pak se znovu škrábe do kopce. Cítí, jak se jí po zádech slévají potůčky potu. Podle všeho si vybrala nejhorší možnou cestu. Tohle nikdo nemůže dělat dobrovolně!

Lea už dávno nenese igelitky v obou rukách, má je v levé a pravou se chytá za trsy trávy a přitahuje své velké tělo jako horolezec, když leze na skálu.

Poté, co tímto způsobem doleze až na širokou pěšinu, která kříží její trasu, nechce věřit svým očím. Tolik námahy! Rozhodne se, že dál nebude šplhat, ale půjde po téhle cestě. Směřuje také nahoru a mnohem pozvolněji. Lea se narovná, opráší si ruce a igelitky znovu rozdělí. Napije se. Tohle přece zvádne! Jde se jí o poznání lépe, ale nic to nemění na skutečnosti, že je trasa stále intenzivně do kopce a vrcholek není ještě ani zdaleka vidět.

Lea se snaží určit, které z holek prášky patří. Alici? Vždyť ta je děsně akční, furt samý sport a dieta. Ne, ta to nebude. Ale třeba to dělá právě kvůli tomu srdci? Lea si vzpomene, jak viděla video, kde Alice dobíhá půlmaraton. Ne, to už by bylo moc i na Alici. S nemocným srdcem se takhle nesportuje…

Co Magda? Lea si vzpomene, jak se umí Magda rozpálit, když se jí něco nelíbí. Tu už by muselo dávno klepnout! Ušklíbne se cynicky. Ne ta to taky nebude. Jana? Hodná, akční, smířlivá Jana? Na co to umřel její tatínek? Nebyl to infarkt? Ale proč jim to neřekla…? Mohlo by to triko být její?

„Vy jste nový nosič?“ ozve se kousek od Ley mužský hlas.

„Prosim?“ Lea zvedne hlavu. Před ní stojí chlap. To se mu to jde – z kopce!

„Nosič,“ muž ukazuje na igelitky a přátelsky se u toho šklebí.

„Ne, já nejsem nosič… Anebo možná jo,“ povzdechne Lea.

„Nahoře je otevřená restaurace,“ řekne muž a mrkne.

„Ale to není jídlo!“ hájí se Lea. Proč si každý myslí, že tlustý lidi s sebou všude tahaj tašky žrádla? I když jo, v batohu nějaké to jídlo přece má…

Muž nic neříká. Jen se usmívá.

„Já nesu kamarádkám jejich věci,“ řekne Lea a uvědomí si, že to zní jak od zásobovacího otroka.

Muž svraští čelo: „Nějaký slečny jsem cestou potkal, ale ty nevypadaly, že by potřebovaly, aby jim někdo nosil tašky…“

„Jak jsou daleko? Já měla totiž jet lanovkou,“ přispěchá Lea s vysvětlením.

„A ta má odstávku… Ony už budou nahoře…“ konstatuje muž.

„No, přesně tak, odstávku…“ zabrblá Lea.

„Jen si tak říkám, proč jste teda…“

Lea ho nenechá ani domluvit, protože si vzpomene, proč dělá tažnou mulu: „Kamarádka potřebuje léky!“

„Léky?“

„Ano, léky! Nechala je asi omylem u mě v tašce. I když já už teda měla být nahoře. Kdyby jela lanovka, tak se nic nestalo… Nikdy bych to teda do Jany neřekla, ale člověk taky nemusí vědět všechno, že jo.“

„Jak často ta vaše kamarádka musí ty prášky brát?“ zeptá se muž a uprostřed čela se mu udělá hluboká vráska.

„Já vlastně ani nevím. Na webu psali, že po čtyřech až šesti hodinách. Že to určuje lékař.“

Muž se podívá na hodinky, „Kdy jste viděla kamarádku naposledy? Jak je to dlouho?“

Lea pokrčí rameny, „u snídaně.“

„Takže jsou to tak tři hodiny.“

Lea kývne, přestože netuší, kolik je hodin. „Proč se ptáte?“

Muž se drbe ve vlasech, dívá se na ciferník hodinek a uvažuje: „Přemýšlím, jestli bude rychlejší, když s těmi léky vyběhnu nahoru, nebo když sejdeme dolů a vyjedete to kyvadlovým autobusem. Měl by jet tak za půl hodiny…“

„Cože?!!“ Lea málem omdlí. Celá tahle výprava je na nic? Mohla nahoru vyjet?! Stačilo vědět, že je někde za rohem autobus? A ona tady takhle blbne?

Muž si její reakce nevšímá, „myslím, že rychlejší bude seběhnout…“ Zazní jeho závěrečný verdikt.

Lea si sedne na cestu. Autobus! On nahoru jezdí autobus. A kyvadlovej! A ona tady potí krev! Úplně zbytečně jako nějaká kráva! Lea cítí chlad ze země a vyčerpání. A to ušla jen takový kousek. Připadá si jako šnek. Je rychlejší sejít zpátky do údolí, počkat na autobus a pak vyjet… Za nic nestojí. Ani kámošku nezachránila…

„Leo, Leo! Co ti je?“

„Co jí je?“ Lea slyší kolem sebe hlasy kamarádek. Asi už má halucinace z vyčerpání…

„Já nevím, chtěla vám donést léky, ale pak si tady sedla a …“

„Leo! Proč tady sedíš?“

„Nejela lanovka!“ škytne Lea a vyndá z kapsy kapesník.

„My víme. Volaly jsme ti. Nebereš nám telefon!“

„Telefon…“ Lea vypadá jako v transu. Vyndá z kapsy mobil a všimne si, že si ráno nezapnula zvonění. Má deset zmeškaných hovorů.

„A proč nečekáte nahoře?“ podiví se Lea.

„Tak my nevěděly, že se vydáš nahoru pěšky,“ ušklíbne se přátelsky Alice.

„…a když jsi nedojela autobusem a nezvedala ten telefon, tak jsme si řekly, že se po tobě radši podíváme…“

„Holky moje!“ vykřikne dojatě Lea, které dojde, že vyšly celý kopec a pak ho téměř celý seběhly, aby ji našly. Utře si slzy a pokusí se vstát. „Já vám nesu léky, a o autobusu jsem nevěděla… To mi řekl až tenhle pán.“ Lea chce ukázat který, ale holky ji všechny obejmou, a tak nevidí, že muž už odešel.

„A jaký léky pořád?“ podiví se Alice.

„Na srdce!“ Lea vytasí platíčko z náprsní kapsy.

„Čí to je?“ Holky se po sobě dívají, jakoby se viděly poprvé.

„Bylo to v tomhle triku,“ přidá Lea nápovědu.

„Ale to je přece moje! Teda mámy. Půjčila jsem si ho.“ ozve se Jana.

„Tipovala jsem tebe…“ ujede Lee.

„Ale ty prášky moje nejsou.“

„Hele, za to se nemusíš stydět…“ Lea pohladí Janu po vlasech.

„Já se nestydím, jen říkám, že nejsou moje.“

„Byly v tom zauzlované,“ trvá na svém Lea.

Jana vezme blistr do ruky a prohlíží si ho. Kde už takové pilule viděla? Vezme mobil a zavolá: „Mami, proč jsi mi neřekla, že bereš stejné prášky na srdce, jako měl náš táta?“

Holky odpověď neslyší, ale vidí, jak Janě stékají slzy po tvářích.

„Je čas na oběd!“ zavelí Alice. Nabídne těm nejbližším rámě a vydají se dolů z kopce. Někde se nadlábnou, pak vyjedou busem a konečně se vydají na tu stezku po hřebenech. Měla pravdu, všechny si potřebují vyčistit hlavu a pořádně protáhnout tělo…

xxxxxxxxxxx

Valentýn? Řekněte to knížkou...

Kam dál?

Zachráním tě!
Chce to něco akčnějšího!
Povídky o svatbách
Olívie - rok 2019 a 2020
Žena v mé skříni
Všechno už je jinak...
Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Dej sem ten mobil!
Logistická rodina
Co v Sama doma nebylo - rozhovor
Já vám to pohlídám
Právo na milence I