čtvrtek 16. května 2019

Do kuchyně nejdu! - povídka

„Marcelo, tak kdy už bude konečně ta kolaudace?“ zkouší to už snad posté Libuška.

„Jo, kdy bude? My se těšíme! Nikdo z nás nemá tak velkej bejvák, jako ty! Chceme ho vidět,“ přitakává Nora a olízne si hřbet ruky.

„Nemůžeš si ho nechat jen sama pro sebe a kamarádky nepozvat ani na návštěvu...“ Všechny si ťuknou, kopnou do sebe panáky tequilly a zakousnou se do citronu. Zašklebí se, ale i tak vědí, že si objednají další. Tohle je jejich tequillový pátek – žádní chlapi, jen ony tři, pití a pokec.

„Sorry, holky, ale já nechci. To fakt nejde,“ vymlouvá se jako vždy Marcela.

„A proč ne?“ Nora bouchne rukou do stolu, aby svým slovům dodala důraz.

„Už jsem vám to říkala – nemám kuchyň. Jak bez ní chcete dělat mejdan?“

Libuše s Norou se na sebe podívají, „Tak to už nech na nás, Marcelko,“ pronese Libuše hlasem veksláka, co umí sehnat bony, když je nikdo nemá, a ještě vám nabídne zdánlivě skvělý kurz.

„Hele, ne, fakt, je to blbost. Já vás pozvu dneska na tu tequillu a objednáme si i něco k jídlu. To bude na oslavu jako místo toho…“

„Ne, ne, nemůžeme kolaudovat a nevidět, kde bydlíš,“ přeruší ji Libuše, „Prostě nás příští sobotu pozveš k sobě. Neboj, pití doneseme. Jsme fakt zvědavý. A necháš nás, doufám, přespat v jednom z těch spousty pokojů?! Ty máš fakt kliku! Taky bych chtěla mít svůj byt!

„To asi všichni,“ ušklíbne se Nora a jde k baru pro jídelní lístky, aby si daly véču dřív, než je ta tequilla úplně sejme.

Libuše zatím bouchá do zad Marcelu, která vdechla sodovku. Holky se snad zbláznily! K ní do bytu? Jak jim vysvětlí, že se v něm vlastně bojí a dveře kuchyně ještě neotevřela? Šílenství! Jejich návštěvě musí nějak zabránit!

*****

O moc víc si toho Marcela z toho večera nepamatuje. Leží teď v posteli svého pětipokojového bytu, který ještě před pár měsíci patřil dědečkovi, bolí ji hlava a má děsnou žízeň.

Pokoj je elegantní – stejně jako býval její děda, sedmdesátník na penzi, s břitkým humorem a dobrým srdcem. Marcele děda chybí, byla by mnohem raději jen pouhým nájemníkem jako dřív, kdyby jí ho nebe vrátilo zpátky. Jenže to se nestane.

Josef Pálava zemřel, odvezl ho černý vůz s ratolestmi na zadních dveřích. Neměla ani možnost se rozloučit. Byla ráda, že se stihla z Anglie vrátit na pohřeb. Pak přišlo to překvapení s poslední vůlí, kdy jí děda odkázal svůj milovaný prvorepublikový byt kousek od Staroměstského náměstí. Přidal i vzkaz, že doufá, že se jí v něm bude moc hezky bydlet, a pokud možno ho neprodá.

Teď tu sedí na obrovské posteli v pokoji pro hosty, protože obsadit dědovu pánskou ložnici nedokázala, a přemýšlí, co si počne hned potom, co dojde do koupelny, vypije alespoň litr vody a sní nějakého toho růžového kamaráda všech flamendrů.

Neochotně se zvedne, ucítí další nával bolesti hlavy a vydá se směrem k místům, kam i císař pán chodil pěšky. Míjí knihovnu s kulečníkovým stolem, dědovu ložnici, pracovnu, obývák... Ví, že jí děda nechal skutečně luxusní bydlení – skoro jak na zámku. Dojde ke dveřím kuchyně. Zvedne ruku ke klice, ale pak si to zase rozmyslí a dá ji zase dolů.

Je to tak. Tenhle byt samozřejmě má kuchyni, ale ona v ní od dědovy smrti nebyla. Nedokáže zmáčknout kliku, vejít a nevidět ho tam. Všechny její dřívější návštěvy se odehrávaly právě v kuchyni. Děda moc rád vařil a ještě raději jedl. Nosit všechno do obýváku by zdržovalo. A tak spolu vždycky seděli u kuchyňského stolu. Chtěla by si ho tak pamatovat, proto už dva měsíce kuchyni obchází obloukem.

Miluje vzpomínky na dědu – jak v parku vyhazuje do vzduchu pořádné kusance housky a baví
pozorováním, co holub ještě dokáže odnést, a co už musí nechat ležet a preparovat na zemi. Přála by si slyšet dědův hurónský smích při vyprávění pikantních historek a úplně nejraději by si s ním dala ty máslové sušenky, které pekl ke kávě, jak hrdě říkal přeslazenému hrnku melty.

Za celé ty měsíce, co se nastěhovala, nedokázala z bytu odnést jedinou jeho věc a vyhodit ji. Do pokoje pro hosty si přestěhovala batoh plný oblečení z pronájmu, který opustila. A tím to skončilo.

Ano, uvědomuje si, že tohle provizorium nemůže fungovat věčně. Ale ona ještě není připravená začít třídit, ani sem kohokoliv pozvat... Proč to nikdo nechápe?

Jestli jí sem příští sobotu všichni vpadnou, návštěvě kuchyně se nevyhne. Budou následovat otázky. Co blbne? Proč si objednává hotové jídlo, i když na to nemá peníze? Proč pije vodu z kohoutku nad vanou a proč si koupila talíř, příbory a hrnek na čaj, když je to všechno v příborníku?

Ví, že musí něco vymyslet, ale co? Sakra! Něco neprůstřelného. Mohla by třeba odjet, koupit nějakou myš nebo šváby a vyfotit tu havěť u postele nebo v koupelně. To by pomohlo. Nora se těch potvor hrozně bojí. Ale co když jí utečou a zamoří byt. Obojí se umí hrozně rychle množit… Chce to něco jiného...

Z úvah ji vyruší domovní zvonek.

„Ahojky Marci,“ zašveholí Nora, když překvapená Marcela otevře dveře bytu. Přestože je už skoro odpoledne, má na sobě růžové pyžamo se zajíčky. Žádné hosty nečekala.

„Co tu děláte?“ vykulí oči Marcela, ale vzápětí jí to dojde.

Kamarádky vytušily, že se bude chtít z jejich návštěvy vyvlíknout, a tak, jen co v poledne zahnaly bolest hlavy a začaly vydechovat něco jiného než alkoholové výpary, koupily pizzu a víno a vydaly se k ní. Žádná z nich netuší, že to bude ta nejkratší párty v historii, a možná i proto na ni nikdy nezapomenou…

„Přišly jsme si prohlídnout ten tvůj byt!“ zahaleká Nora. Vrazí jí dvě lahve vína do rukou a cpe se do dveří. Hostitelka se nevzmůže na odpor. Třeba to bude takhle lepší. Bude to mít za sebou a život půjde dál…

„Jéééé, ty to tu máš krutopřísný! Nádhera! Ten nábytek má nožičky? Teda, myslím tlapy! A ten porcelán! Tvůj děda měl vkus!“

Nora běhá po obýváku a obdivuje vázy i porcelánovou soupravu na čaj ve vitríně. Děda ji nikdy nepoužíval – patřívala babičce. Vida, i tohle máme společné, pomyslí si smutně Marcela.

Ale to už se Libuše žene do knihovny a hned se rozvalí do vysokého ušáku, „Nebojíš se tady sama?“

„My se ti sem klidně nastěhujeme, že se nastěhujeme?“ přidává se Nora.

„To jste hodný holky, ale já sama zatím nevím, co si s tím bytem počnu…“ odtuší Marcela a vyndá ze skříňky v knihovně broušené skleničky a otvírák. Děda byl připraven na ledacos. Skleničky jsou sice na portské, ale budou muset stačit.

„Dáte si víno?“

„Jasně!“ zajásají holky a už si každá bere po skleničce, aby si přiťukly.

„Ať se ti tu hezky bydlí!“

„Na tebe, Marcelo, a tvé zámecké bydlení!“

„Můžu tu druhou láhev dát do ledničky?“ nabídne Nora.

A je to tady, pomyslí si Marcela, „Lednička je v kuchyni…“

„Říkala jsi, že kuchyň nemáš…“ Nora se zastaví na místě a pozoruje kamarádku. Že by jim Marcela lhala?

„Ona tady je, ale já do ní nikdy nechodím… a nechci, aby tam šel ani nikdo jiný,“ konstatuje Marcela a dřepne si na taburet kousek od ušáku, kde sedí Libuše.

Pak přítelkyním vypráví, jak to bylo mezi ní a dědou a proč je kuchyně tabu. A taky přizná, že z toho místa, alespoň na začátku, když se přistěhovala, slyšela nějaké zvuky. Ty už teda naštěstí přestaly.

„Třeba to byli duchové, co si odvedli dědu s sebou do nebe…“

„Hele, já to chápu, ale tohle není normální. Děda by určitě nechtěl, abys zazdila kuchyň. Vzpomínat můžeš, i když budeš vařit, sedět u jeho stolu a pít čaj nebo tu meltu, jak jsi říkala…“

„Asi jo, ale já nemám odvahu ty dveře otevřít… Bude mi na jeho místě hrozně chybět,“ Marcela se rozpláče. Konečně. Cítí, jak se jí ulevuje. Styděla se plakat na pohřbu a jen tajně utírala slzičky, které se jí rozlívaly po tvářích. Teď škytavě vzlyká a nemůže to zastavit. Holky jí obejmou a posadí ji do ušáku místo Libušky. Podají jí krabici kapesníků a přikryjí dekou. Asi by měly jít domů, ale zvědavost je silnější.

Z knihovny zamíří do pokojů, které ještě neviděly. Když je na řadě kuchyň, opatrně přiloží ucho ke dveřím a poslouchají. Co kdyby zaslechly ty zvuky, jak říkala Marci? Ale nic se neděje. Někde v patře starého činžáku slyší téct vodu, po chodbě kdosi táhne kufr na kolečkách. Dělá v tom tichu neuvěřitelný rámus.

Nora stiskne kliku dveří a otevře. Kdyby neucítily ten hrozný zápach, vypadala by místnost úplně normálně. Nora se vydá k oknu, aby vyvětrala. Patrně tu někde zůstalo jídlo a zkazilo se, pomyslí si a dá ruku před ústa.

Otevře dvojitá okna a otočí se zpět do místnosti. Je to lepší. Z venku dovnitř proudí jarní vzduch prosycený vůní kvetoucích šeříků. Pak se podívá na Libušku. Stojí kousek od ní, oči vytřeštěné, ruku před pusou a druhou hystericky ukazuje na zem, kde stojí Nora.

„Tady umřel,“ vykoktá Libuška.

Nora se podívá pod nohy a uskočí. Na dřevěné podlaze je namalovaný obrys člověka. Stála právě na jeho hlavě, „Ale ne, to je hrozný! Proč to nikdo nesmazal? Nevěděla jsem, že to vyšetřovala policie. Marci říkala, že to byl infarkt.“

„Asi museli, když tu bydlel sám,“ Libuška pokrčí rameny, „Ještěže to Marci neviděla…“

„No jo, zavři ty dveře!“

Libuška se otočí a zavře, „něco tu pěkně smrdí,“ konstatuje.

Nora zatím hledá hadr, kterým by setřela policejní památku na dědečka.

„Asi lednice, ne?“

„To ne, ta je prázdná.“

„Fakt?“ Nora se zadívá směrem k lednici. Skutečně. Někdo z ní všechno vyndal, vypnul ji a nechal pootevřenou, „To se divím, že nesmazali i toho panáka, když tu někdo uklízel,“ zamudruje ještě, než si klekne na podlahu a začne smývat barvu z parket. Naštěstí to jde dolů.

„Kdybys nešla otevřít okno, taky bychom si nevšimli. Odtud není vidět, zakrývá ho stůl,“ Libuška obchází kuchyni a hledá zdroj zápachu. Když ho najde, obsah žaludku v minutě vydáví na podlahu a přesune se zpátky k oknu. Zhluboka dýchá.

„Co blbneš? To ta včerejší tequilla? Vždyť jsi vypadala v cajku?“ diví se Nora. Panáka už smazala, ale po kamarádce se jí uklízet nechce. Nakyslý zápach zvratek je cítit až k ní. Zadrží dech, nalije sklenici vody a donese ji Libušce k oknu.

„Co se stalo?“

Libuška, zelená jak tráva ze sekačky, ukáže nad ledničku. Stojí na ní klec. Víc není vidět. Nora se tedy sebere a jde k ní. Cítí zvratky a zkažená vejce nebo maso. Všechno se to míchá s jarními vůněmi z venku. Zakryje si ústa rukávem mikiny a snaží se nedýchat.

Dojde ke kleci a podívá se do ní. Na dně leží mrtvý rozkládající se papoušek plný červů a kousek od něj cedulka: „Marcelko, koupili jsme ti s tátou andulku, aby ti tu nebylo samotné po dědovi tak smutno. Jmenuje se Pepík a miluje slunečnicová semínka. Tak ať se vám tu hezky bydlí. S láskou táta a máma.“

„Holky, jste tady někde?“ ozve se Marcela z knihovny.

„Sakra!“ Nora si stále drží nos, popadne klec a snaží se do ní nedívat. Není čas přemýšlet. Vykoukne ven, jestli někdo nejde, a hodí klec z okna na opuštěný dvorek. Až půjdou domů, vezme ji do popelnice, slibuje si. Marcela tohle nesmí vidět.

Libuška se snaží utřít svoje nadělení, ale nestihne to. Do dveří nesměle nakoukne Marci, „Co to tu tak smrdí?“ podiví se a couvne.

„To já. Promiň,“ kaje se Libuška. Tváře jí hoří. Není jí vůbec příjemné, že si teď Marcela bude myslet, že je ožrala, prase a ještě smrdí víc než parta bezdomovců, které včera někdo koupil karton jablečného vína.

„To není po té tequille. Asi jsem neměla snídat ty párky… Byly nějaký divný,“ omlouvá se ještě.

Marci k ní dojde a obejme jí, „To nic, to se může stát… Už je to lepší?“

Libuška i Nora se podívají k otevřenému oknu a kývnou, „O hodně.“

„Je to zvláštní, být zase tady,“ Marcela si odsune židli a posadí se, „Možná jsem to měla zkusit už mnohem dřív. Není to tak strašné, jak jsem si přestavovala. Díky, jste kámošky,“ Marcela se na dívky vděčně usměje.

Z obou spadne tíže, ale jen na vteřinku, protože se ozve domovní zvonek.

„Vy jste někoho pozvali?“ podiví se Marcela.

„Ne,“ zazní unisono.

„Tak kdo to může být?“ podiví se Marcela a jde ke dveřím. Nejdříve se podívá kukátkem ven, pak pokrčí rameny a otevře. Do bytu se nacpe sousedka s klecí v ruce.

„Že jste toho chudáčka ptáčka nechala chcípnout, je strašný, ale že ho pak jen tak hodíte na společný dvorek, je přímo odporný! Chudák děda, ještěže se toho nedožil. Styďte se, slečno!“ sousedka praští s klecí na zem a hlučně odejde.

Marcela nevěřícně zírá na smradlavou zásilku na podlaze před sebou. Na dně leží mrtvá andulka a vzkaz od její maminky, který Nora před svým záchranným hodem zapomněla vyndat…







Kam dál?


Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
My se doma nehádáme
Pověsíš mi poličku?



Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ