Marcele je 23 let a teprve studuje. Je s podivem, že vlastní rozsáhlý prvorepublikový byt 5+1. Ještě podivnější je, že do toho +1 nikdy nechodí...Nebylo to tak vždycky. Ještě před pár měsíci patřil tenhle byt jejímu dědečkovi – elegantnímu sedmdesátníkovi na penzi, s břitkým humorem a dobrým srdcem. Jenže Josef Pálava zemřel.
Jeho soused ze starého činžáku jí vyprávěl, jak ho odvezl černý vůz s ratolestmi na zadních dveřích. Neměla ani možnost se rozloučit. Byla ráda, že se stihla z Anglie vrátit na pohřeb. Pak přišlo to překvapení s poslední vůlí, kdy jí děda odkázal svůj milovaný byt kousek od Staroměstského náměstí. Přidal i vzkaz, že doufá, že se jí v něm bude moc hezky bydlet, a pokud možno ho neprodá.
Pořád ji ještě neomrzelo procházet se po prostorné chodbě a hladit kliky dveří. Občas nějakou stiskne a vstoupí dovnitř. Nasaje vůni dřeva, leštěnky na nábytek, historie a starých knih. Jen u kuchyňských dveří od dědovy smrti kliku nestiskla. Nedokázala to...
Všechny její dřívější návštěvy se odehrávaly právě v kuchyni. Děda moc rád vařil a ještě raději jedl. Nosit všechno do obýváku by zdržovalo. A tak spolu vždycky seděli u kuchyňského stolu.
Marcela miluje vzpomínky na dědu – jak v parku vyhazuje do vzduchu pořádné kusance housky a baví se pozorováním, co holub ještě dokáže odnést, a co už musí nechat ležet a preparovat na zemi. Přála by si slyšet dědův hurónský smích při vyprávění pikantních historek a úplně nejraději by si s ním dala ty máslové sušenky, které pekl ke kávě, jak hrdě říkal přeslazenému hrnku melty. Za celé ty měsíce, co se nastěhovala, nedokázala z bytu odnést jedinou jeho věc a vyhodit ji. Do
pokoje pro hosty si přestěhovala batoh plný oblečení z pronájmu, který opustila. A tím to skončilo.
Ano, uvědomuje si, že tohle provizorium nemůže fungovat věčně. Ale ona ještě není připravená začít třídit, ani sem kohokoliv pozvat... Je tak těžké pochopit proč si objednává hotové jídlo, i když na to nemá peníze? Proč pije vodu z kohoutku nad vanou a proč si koupila talíř, příbory a hrnek na čaj, když je to všechno v kuchyňském příborníku?
Marcelu z úvah vyruší domovní zvonek.
„Ahojky Marci,“ zašveholí Nora, když překvapená Marcela otevře dveře bytu. Spolu s Libuškou se cpou přes práh. Přestože je už skoro odpoledne, nic netušící hostitelka má na sobě růžové pyžamo se zajíčky. Žádné hosty nečekala.
„Co tu děláte?“ vykulí oči, ale vzápětí jí to dojde. Holky už nechtěly poslouchat její výmluvy a odsouvání kolaudačního večírku a vzaly události do svých rukou… Donesly víno, pizzu a očekávají pořádnou pařbu... Jen to ne! „Jste tu samy? Nepřijde nikdo další, že ne?“
„Neboj! Jen já a Libuška. Přišly jsme si prohlídnout ten tvůj byt!“ haleká Nora. Vrazí jí dvě lahve vína do rukou a zouvá si boty. Marcela se nevzmůže na odpor. Možná to bude takhle lepší. Bude to mít za sebou a život půjde dál…
„Jéééé, ty to tu máš krutopřísný! Nádhera! Ten nábytek má nožičky? Teda, myslím tlapy! A ten porcelán! Tvůj děda měl vkus!“
Nora běhá po obýváku, obdivuje vázy i porcelánovou soupravu na čaj ve vitríně. Děda ji nikdy nepoužíval – patřívala babičce. Vida, i tohle máme společné, pomyslí si smutně Marcela.
Ale to už se Libuše žene do knihovny a hned se rozvalí do vysokého ušáku, „Nebojíš se tady sama?“
„My se ti sem klidně nastěhujeme, že se nastěhujeme?“ přidává se Nora.
„To jste hodný holky, ale já sama zatím nevím, co si s tím bytem počnu…“ odtuší Marcela a vyndá ze skříňky v knihovně broušené skleničky a otvírák. Děda byl připraven na vše. Skleničky jsou sice na portské, ale budou muset stačit.
„Dáte si víno?“
„Jasně!“ zajásají holky a už si každá bere po skleničce, aby si přiťukly.
„Ať se ti tu hezky bydlí!“
„Na tebe, Marcelo, a tvé zámecké bydlení!“
„Můžu tu druhou láhev dát do ledničky?“ zeptá se Nora.
A je to tady, pomyslí si Marcela, „Lednička je v kuchyni…“
„A kuchyň je kde?“ Nora se zastaví na místě a čeká na odpověď.
„Ona tady je, ale já do ní nikdy nechodím… a nechci, aby tam šel ani nikdo jiný,“ konstatuje Marcela a dřepne si na taburet kousek od ušáku, kde sedí Libuše.
Pak přítelkyním vypráví, jak to bylo mezi ní a dědou a proč je kuchyně tabu. A taky přizná, že z toho místa, alespoň na začátku, když se přistěhovala, slyšela nějaké zvuky. Ty už teda naštěstí přestaly. Ale i tak se tam bojí vstoupit.
„Třeba to byli duchové, co si odvedli dědu s sebou do nebe…“ dokončí Marcela vyprávění.
„Hele, já to chápu, ale tohle není normální. Děda by určitě nechtěl, abys zazdila kuchyň. Vzpomínat můžeš, i když budeš vařit, sedět u jeho stolu a pít čaj nebo tu meltu, jak jsi říkala…“
„Asi jo, ale já nemám odvahu ty dveře otevřít… Bude mi na té jeho židli hrozně chybět,“ Marcela se rozpláče. Konečně. Cítí, jak se jí ulevuje. Styděla se plakat na pohřbu a jen tajně utírala slzičky, které se jí rozlívaly po tvářích. Teď škytavě vzlyká a nemůže příval emocí zastavit. Holky ji obejmou a posadí Marcelu do ušáku místo Libušky. Podají krabici kapesníků a přikryjí ji dekou. Asi by měly jít domů, ale zvědavost je silnější.
Z knihovny zamíří do pokojů, které ještě neviděly. Když je na řadě kuchyň, opatrně přiloží ucho ke dveřím a poslouchají. Co kdyby zaslechly ty zvuky, jak říkala Marci? Ale nic se neděje. Někde v patře starého činžáku slyší téct vodu, po chodbě kdosi táhne kufr na kolečkách. Dělá v tom tichu neuvěřitelný rámus.
Nora stiskne kliku dveří a otevře. Kdyby neucítily ten hrozný zápach, vypadala by místnost úplně normálně. Nora se vydá k oknu, aby vyvětrala. Patrně tu někde zůstalo jídlo a zkazilo se, pomyslí si a dá ruku před ústa.
Otevře dvojitá okna a otočí se zpět do pokoje. Je to lepší. Z venku dovnitř proudí jarní vzduch prosycený vůní kvetoucích šeříků. Pak se podívá na Libušku. Stojí kousek od ní, oči vytřeštěné, ruku před pusou a druhou hystericky ukazuje na zem, kde stojí Nora.
„Tady umřel,“ vykoktá Libuška.
Nora se podívá pod nohy a uskočí. Na dřevěné podlaze je namalovaný obrys člověka. Stála právě na jeho hlavě, „Ale ne, to je hrozný! Proč to nikdo nesmazal? Nevěděla jsem, že to vyšetřovala policie. Marci říkala, že to byl infarkt...“
„Asi museli, když tu bydlel sám,“ Libuška pokrčí rameny, „Ještěže to Marci neviděla…“
„No jo! Zavři dveře!“
Libuška se otočí a zavře, „Něco tu pěkně smrdí,“ konstatuje. Nora zatím hledá hadr, kterým by setřela policejní památku na dědečka.
„Asi nějaký jídlo z lednice, ne?“
„To ne, ta je prázdná.“
„Fakt?“ Nora se zadívá směrem k ledničce. Skutečně. Někdo z ní všechno vyndal, vypnul ji a nechal pootevřenou, „To se divím, že nesmazali i toho panáka, když tu někdo uklízel,“ zamudruje ještě, než si klekne na podlahu a začne smývat barvu z parket. Naštěstí to jde dolů.
„Kdybys nešla otevřít okno, taky bychom si nevšimli. Odtud není vidět, zakrývá ho stůl,“ Libuška obchází kuchyni a hledá zdroj zápachu. Když ho najde, obsah žaludku v minutě vydáví na podlahu a přesune se zpátky k oknu. Zhluboka dýchá.
„Co blbneš? To ta včerejší tequilla? Vždyť jsi vypadala v cajku?“ diví se Nora. Panáka už smazala, ale po kamarádce se jí uklízet nechce. Nakyslý zápach zvratek je cítit až k ní. Zadrží dech, nalije sklenici vody a donese ji Libušce k oknu.
„Co se stalo?“
Libuška, zelená jak tráva ze sekačky, ukáže nad ledničku. Stojí na ní klec. Víc není vidět. Nora se tedy sebere a jde k ní. Cítí zvratky a něco jako zkažená vejce. Všechno se to míchá s jarními vůněmi z venku. Zakryje si ústa rukávem mikiny a snaží se nedýchat.
Dojde ke kleci a podívá se do ní. Na dně leží mrtvý rozkládající se papoušek plný červů a kousek od něj ručně napsaná cedulka: „Marcelko, koupili jsme ti s tátou andulku, aby ti tu nebylo samotné po dědovi tak smutno. Jmenuje se Pepík a miluje slunečnicová semínka. Tak ať se vám tu hezky bydlí. S láskou táta a máma.“
„Holky, jste tady někde?“ ozve se Marcela z knihovny.
„Sakra!“ Nora si stále drží nos, popadne klec a snaží se do ní nedívat. Chvíli mění směry a hledá, kam klec schovat. Nemá čas. Vykoukne ven, jestli někdo nejde, a hodí klec z okna na opuštěný dvorek. Až půjdou domů, vezme ji do popelnice, slibuje si. Marcela tohle nesmí vidět.
Libuška se snaží utřít svoje nadělení, ale nestihne to. Do dveří nesměle nakoukne Marci, „Co to tu tak smrdí?“ podiví se a couvne.
„To já. Promiň,“ kaje se Libuška. Tváře jí hoří. Není jí vůbec příjemné, že si teď Marcela bude myslet, že je ožrala, co smrdí víc než parta bezdomovců, které včera někdo koupil karton jablečného vína.
„Asi jsem neměla snídat ty párky… Byly nějaký divný,“ omlouvá se.
Marci k ní dojde a obejme jí, „To nic, to se může stát… Už je to lepší?“
„Je to zvláštní, být zase tady,“ Marcela si odsune židli a posadí se, „Možná jsem to měla zkusit už mnohem dřív. Není to tak strašné, jak jsem si přestavovala. Díky, jste kámošky,“ Marcela se na dívky vděčně usměje.
Z obou spadne tíže, ale jen na vteřinku, protože se ozve domovní zvonek.
„Vy jste přece jen ještě někoho pozvali?“ podiví se Marcela.
„Ne,“ zazní unisono.
„Tak kdo to může být?“ podiví se Marcela a jde ke dveřím. Nejdříve se podívá kukátkem ven, pak pokrčí rameny a otevře. Do bytu se nacpe nejdříve klec a pak sousedka.
„Že jste toho chudáčka ptáčka nechala chcípnout, je strašný, ale že ho pak jen tak hodíte na společný dvorek, je přímo odporný! Chudák děda, ještěže se toho nedožil. Styďte se, slečno!“ sousedka praští s klecí na zem a hlučně odejde.
Marcela nevěřícně zírá na smradlavou zásilku na podlaze před sebou. Na dně leží mrtvá andulka a vzkaz od její maminky, který Nora před svým záchranným hodem zapomněla odstranit…
Kam dál?
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
My se doma nehádáme
Pověsíš mi poličku?
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)