čtvrtek 15. října 2020

Lepší než zloděj - povídka

Ze sklepa domu se ozve ohlušující rána. Dvojice se příšerně lekne. A jak by ne. Samota. Les. Kilometry daleko nikde nikdo a ve sklepě máte vetřelce. Takhle si romantický víkend nikdo nepředstavoval.

„Slyšels to?“ přitiskne se Žaneta ke svému manželovi.

„Ne, neslyšel…“ odpoví Roman ironicky a odtáhne se.

Pod schody se ozve další zvuk, který ze všeho nejvíce připomíná sypající se brambory.

„Co to je?“

Roman pokrčí rameny, ale je na něm vidět, že i on znejistěl. „Třeba se vrátil ten správce a něco tam ještě musí zapnout… Co já vím…“ zabručí.

„A nám nic neřekl? Není to divný?“ protestuje Žaneta.

„Tak co chceš? Jsme na vesnici…“

„To je blbost! Ani na vesnici ti soused nevleze do sklepa a nebude tam házet zásobama, ne?“

„Nevím, náš soused Mazánek by toho schopnej byl…“ odtuší Roman. „Otravoval celý roky mou mámu, a bylo mu fuk, že je vdaná a nemá zájem.“

„Ok, tvý mámy je mi líto a můžeme to potom probrat. Ale co s tím sklepem?“

„Tak já tam prostě dojdu a uvidíme…“ Roman se tváří odhodlaně.

Žaneta pokrčí rameny, ale je v ní malá dušička. Nemohl by to být zloděj? Zhluboka se nadechne a následuje manžela ke dveřím do sklepa. Našlapuje tiše jako stopař na lovu. Kdyby jen věděla, co se za zavřenými dveřmi děje. 

Ticho přeruší další rána a oba ztuhnou uprostřed pohybu.

Žaneta vyjekne: „To není možný! Haló! Haló! Kdo je tam? Co tady děláte?“ Žaneta buší do dveří.

„Co blbneš? Ukaž! Já sám!“ Roman odstrčí Renatu stranou a vezme za kliku.

„Prásk! Bum!“ ze sklepa se ozvou nové rány, šustění a podivné skřeky hodné bitvy o životy celé vesnice. Roman odskočí od kliky, jako kdyby byla pod proudem. 

„Tak to ne! Houby člověk! Někdo tam musel zavřít kočku! Bůhví, jak dlouho tam je. Určitě má amok a běsní hlady!“

„Kočka?“ Žaneta nechápe. „To je lepší, než se prát s vrahem nebo třeba feťákem, ne? Tak jí prostě otevřeme a ona vyběhne…“

„Ani náhodou! Netušíš, co taková kočka dovede! Slyšíš ty rány, ne?“

„Prosim tě… Jsi nějakej cíťa! Jen kočička - maximálně se lekla. Až otevřeš, otře se ti o nohy a bude chtít mlíko…“

„Naivko! Nikdy jsi neviděla Angeliku? Teď je z ní hladová šelma a cejtí krev. Potřebuju brnění a tuny žrádla.“

„Ty máš hlad? Teď?!“

Roman se zatváří útrpně: „Ne, nemám hlad! Potřebuju návnadu… Chápeš?“

„Návnadu? Aha! Mám tu klobásky od Vilímka. Myslela jsem na oheň…“

„Ty ne!“ brání se Roman. Tuhle proslulou pochoutku od farmáře miluje a nehodlá ji věnovat kočce.

„Ale já tu jiný maso nemám… Říkal jsi, že budeme jídlo objednávat, abych nemusela vařit…“ Žanetě je do breku.

„A nebylo něco v mrazáku?“

„Tak to jsem se nedívala… Myslíš, že kočka bude jíst zmrzlý maso?“ Žaneta nechápe.

„Asi to rozmrazíme. Třeba ve varný konvici, ne?“ Roman se ni dívá jako na úplnou mimoňku.

Žaneta je patrně poslední, kdo nechápe, jak situaci vyřešit. „Co je špatně na otevření dveří? Pokud jsi si teda jistej tou kočkou…“

Jejich rozhovor přeruší zvuk rozbitého skla.

„Potřebuju brnění!“ zařve teatrálně Roman a začne si oblékat všechno, co najde. Trika, bundu, kalhoty, kraťasy, gumáky kšiltovku…

„Vážně potřebuješ i čepici?“ diví se Žaneta.

„Ty opravdu netušíš, co dovede rozzuřená kočka…“ Roman kroutí hlavou a obmotává si ruku osuškou.

„No, to evidentně ne…“ Žaneta se ušklíbne. Říká si, že by mohla do sklepa dojít, odchytit vystrašenou kočku a předvést Romanovi, jak je trapnej, když se ze sklepa ozve další rána a začne něco téct. Žaneta slyší bublání. „Mohla kočka prorvat přívod vody?“

„Tak třeba to není kočka, ale něco většího… Není tu někde alespoň vzduchovka?“

„To nevím. Tady je čelovka. Alespoň něco…“

„Na co? Je tam elektrika a světla…“ Roman stojí za dveřmi – navlečený jako sněhulák, na očích pracovní brýle, ruce v tlustých rukavicích na přikládání polen do ohně, na těle všechno oblečení, které si přivezli do rozmarného zářijového počasí, a sahá na kliku. Vypadá, jako kdyby měl otevřít minimálně klec plnou hladových šelem. Dramaticky si zacloní oči předloktím a otevře.

Žaneta nevydrží, vezme mobil a zavolá správci. Pomoc se bude hodit. Popíše mu situaci a pak už jen počítá vteřiny. Dole je ticho. Najednou nic nepadá, nebouchá… Roman se neozývá. Žaneta neví, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva.

„Vidíš něco?“

„Pššš!“

Žaneta protočí oči. Ale pak jí to dojde. Jak by se do sklepa dostala kočka? Pokud si dobře všimla při procházce kolem, tak ve sklepě nejsou žádná okna. Vůbec žádná! Musela by tedy proběhnout domem. Ale tady žádné zvíře bydlet nemůže… Dům pronajímají a široko daleko je to samota. Jedině, že by nepozorovaně přeběhla z lesa. Ale je to vůbec možné? Co když je to přece jen zloděj? Pokud netuší, že je tam vypínač a světlo, tak mohl ve tmě srážet věci. Teď se lekl, když Roman rozsvítil a schoval se, proto to ticho…

„Prásk!“

„Romane! Romane, jsi tam?“ Žaneta zaječí. Přemýšlí, jestli není lepší volat na policii.

„Nikdo tu není!“ zabručí Roman a oklepává si z čepice pavučinu.

„Jo?“ ušklíbne se Žaneta. „A ten rámus dělal kdo?“

„Se nám to asi zdálo,“ ušklíbne se Roman.

Skoro by mu to věřila, ale ozve se další zvuk… a pak se pohne vzduch těsně vedle Renatiny tváře.

„Krá…“

„Co?“

Oba se dívají jako u vytržení na černého ptáka, který poněkud zmateně vyletí z otevřených dveří sklepa…

„Krá! Krá!“

Žaneta se přitiskne k Romanovi.

„To nic, je to jen vrána,“ ušklíbne se on.

„Kde se tu vzala? Není tam přece žádné okno…“

„Musela tam spadnout komínem,“ ozve se od vchodu správce domu. „Byl jsem kousek odtud, ale rychleji jsem to nestihl.“

Roman i Žaneta se podiví najednou: „Komínem?“

„Jo, jo, část komína už slouží jen k odvětrávání, asi tam zalítla nebo spadla, a už se nedokázala vrátit…“

„A co ta voda?“

Správce pokrčí rameny a vejde do sklepa. Prochází místnostmi a rozhlíží se. Na zemi leží švestky, ořechy i střepy. Ve vzduchu je cítit alkohol. „Shodila to,“ konstatuje správce a ukáže na mokrý flek. „Škoda.“

„Vrána dokáže shodit flašku?“ diví se Roman.

„I demižon, když je dost splašená… Příště to nechám raději na zemi...“ mudruje správce.

„Jsem ráda, že to nebyl zloděj,“ vzpamatuje se Žaneta.

„No, to ne,“ uchechtne se správce.

„A nemůže se jí nic stát?“ strachuje se Žaneta.

„Myslím, že bude dobrá. A pro vás je to dobrý znamení.“

„Znamení?“

„Tak vrány nosí děti… To jste ještě neslyšeli?“ ušklíbne se správce.

„Neměl by to být spíš čáp?“ diví se Roman.

„Tak čáp taky, ale ten nosí kluky…“

„Proto chci čápa!“ dupne si trucovitě Roman.

Žaneta se spokojeně usmívá. Ona ví, koho nosí vrány a rozhodně to není omyl. Mrkne na hosta: „Dáte si kávu, pane správce? Přivezla jsem bábovku…Možná byste mohl tady manželovi vysvětlit, že i vrány mohou být fajn. Pokud vím, tak vás navštívila celkem třikrát… Bylo to taky takhle dramatické?“


 

Knížky Olívie Úžasné

Kam dál?

Božský blbec (18+)
Proč zrovna teď?
Krvavé prádlo

Prudička
To musíš být trochu optimistka
Modelka na zapřenou
Bosá chodidla do lesa nesmí
Smolná štafeta
Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!

 

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ